Tak jako laň, jež dychtí po tekoucích vodách, *

tak dychtí, Bože, po tobě má duše.

Po Bohu žízním v duši, po svém živém Bohu: *

kdy konečně zas přijdu před tvou tvář?

Ve dne i v noci jenom slzy jsou můj pokrm, *

když denně slýchám: „Kde máš svého Boha?“

Duše mi přetéká, když si to představuji, †

jak pronikal jsem do svatyně Boží *

za chvalozpěvů svátečního davu.

Proč se, má duše, rmoutíš, proč tak ve mně teskníš? †

Jen doufej v Boha, zas ho budu slavit, *

toho, jenž je můj zachránce a Bůh můj!

Jsem sklíčen, proto na tebe tak vroucně myslím †

tu od Jordánu, z hermonského kraje, *

a s této hory, která sluje Misar.

V šumu tvých vodopádů hloubka hloubku volá, *

tvé vlny, slapy přese mne se valí.

Za Pánem ve dne vzhlížím, v noci milost čekám, *

s písní se modlím k Bohu svého žití.

Bohu, své skále říkám: „Proč mě zapomínáš? *

Proč se mám vláčet, nepřítelem tísněn?“

Až do kostí mě bodá posměch protivníků, *

když denně slyším: „Kde máš svého Boha?“

Proč se má duše rmoutíš, proč tak ve mně teskníš? †

Jen doufej v Boha, zas ho budu slavit, *

toho, jenž je můj zachránce a Bůh můj. △

Sir 36, 1-7.10-13

Smiluj se nad námi, Bože všehomíra, a shlédni na nás, *

a ukaž nám světlo svého slitování.

Svou bázní pronikni všechny pohany, *

kteří tě nehledají,

aby poznali, že není Boha kromě tebe, *

a aby vyprávěli o tvých mocných činech.

Zdvihni svou ruku na cizí národy, *

ať vidí tvoji moc!

A jako jsi před nimi na nás ukázal svou svatost, *

tak se na nich proslav před našima očima,

aby tě poznali, jako my jsme poznali, *

že není Boha mimo tebe, Pane!

Znovu čiň znamení, opakuj divy, *

oslav svou pravici, své mocné rámě.

Shromáždi všechny Jákobovy kmeny, †

aby poznali, že není Boha mimo tebe, *

a aby vyprávěli o tvých mocných činech.

Dej jim znovu dědictví, *

jako měli od pradávna.

Smiluj se nad lidem, který dostal od tebe jméno, *

nad Izraelem, jehož jsi nazval svým prvorozeným.

Smiluj se nad svým svatým městem, *

nad Jeruzalémem, kde přebýváš.

Naplň Sión svými nevýslovnými slovy *

a svůj lid svou slávou. △

O Boží slávě vypravuje nebe, †

obloha hlásá díla jeho rukou, *

den dni to říká, noc to šeptá noci.

Není to ani řeč a nejsou slova: *

hovoří takto hlasem nepostižným.

Ten hlas však prostupuje celou zemi, †

zní mluva nebes na sám konec světa, *

až tam, kde slunci vybudoval stan.

Z něho pak slunce vychází jak ženich, *

těší se jako běžec před závodem.

Vychází od jednoho konce nebes †

a běží zas až na opačný konec, *

před jeho žárem nic se neschová. △