Koncem 2. století stál jako biskup v čele církevní obce v přístavním městě Classe u italské Ravenny. Šířil mezi pohany neprobádatelné bohatství Kristovy štědrosti a byl ozdoben slávou mučednictví. Dne 23. července se odebral k Pánu.
Modlitba se čtením
Bože, shlédni a pomoz.
Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
V noci a časně ráno:
Nastala doba posvátná,
kdy podle Písma přijít má
mezi nás Tvůrce nebes sám,
nebeský Ženich církve k nám.
Rozumné panny jemu jdou
naproti s duší plamennou
a nesou lampy hořící,
radost jim září ze srdcí.
Ty nerozumné zmeškaly,
když do lamp oheň hledaly,
a marně buší v zoufalství
do bran věčného království.
A proto bdělí zůstaňme,
čisté srdce si uchraňme,
ať Pánu, až se navrátí,
můžeme vyjít naproti.
Dej, Králi, ať jsme hodni cti
i slávy tvého království,
ať smíme tebe též i my
velebit věčně písněmi. Amen.
Během dne:
Živote svatých, cesto, světlo spásy,
základe míru, dárce ctnosti vlídný,
Kriste, my tobě pokornými hlasy
zpíváme hymny.
Moc tvá se zračí v tom, co zmohou svatí,
co mají, co chtí srdci, slovy, činy,
vždyť jejich láska neustává pláti
plameny tvými.
Rač naší době dát mír, víru vroucí,
nemocným zdraví, hříšným odpustiti
a udělit všem dary nehynoucí
věčného žití.
Stejná buď sláva nejvyššímu Otci
i tobě, dobrý Vládce, Spasiteli,
ať také Ducha, rovného jim mocí,
ctí vesmír celý. Amen.
PSALMODIE
Ant. 1 Jak je Bůh dobrý k těm, kdo čisté srdce mají.
Jak je Bůh dobrotivý k poctivým, *
jak dobrý k těm, kdo čisté srdce mají!
Přesto mé nohy málem klopýtly, *
mé kroky jen tak tak že neuklouzly:
neboť jsem vychloubačům záviděl, *
když jsem tak viděl, jak se hříšným daří.
Vždyť oni žádnou strastí netrpí *
a jejich tělo zdravé je a tučné.
Jsou vzdáleni všem lidským trampotám *
a nesouží se jako druzí lidé.
Pýchou se skví jak zlatým řetězem, *
jak rouchem oděni jsou násilnictvím.
Z tučnosti prýští jejich nepravost *
a zlými úmysly jim srdce kypí.
Pošklebují se, mluví darebně, *
z povýšenosti ubližují slovem.
Ústy si troufají až na nebe *
a jejich jazyk zrejdí celou zemi.
A proto se k nim obrací můj lid *
a loká jejich slova jako vodu.
Říkají: „Jak by o tom věděl Bůh? *
Je Nejvyššímu vůbec něco známo?“
Vidíte, tak si vedou hříšníci, *
jsou stále mocnější a žijí šťastně. △
Ant. Jak je Bůh dobrý k těm, kdo čisté srdce mají.
Ant. 2 Jejich smích se obrátí v nářek a radost ve smutek.
Marně jsem tedy bezúhonně žil *
a omýval si ruce v nevinnosti?
Abych byl jenom týrán den co den *
a každé ráno dostával jen bití?
Když jsem si pomyslel: „Mluv jako oni,“ *
byl bych tím jenom zradil rod tvých synů.
Hloubal jsem tedy, jak to pochopit, *
a připadalo mi to velmi těžké,
až pronikl jsem v Boží tajemství *
a prohlédl jsem konce těchto lidí.
Na kluzkou cestu jsi je uvedl *
a popravdě je vrháš do záhuby.
Jak najednou se propadají v nic, *
jak hroutí se a v náhlé hrůze hynou,
jak sen, jenž s procitnutím odplyne, *
ten obraz člověk zapudí, jen vstane. △
Ant. Jejich smích se obrátí v nářek a radost ve smutek.
Ant. 3 Hle, hynou, kdo se tobě vzdalují, mým blahem je být v Boží blízkosti.
Když se mé srdce rozhořčovalo *
a bolest mi až k ledví pronikala,
byl jsem to hloupý, nic jsem nechápal, *
stál před tebou, jak nerozumné zvíře.
Já však chci trvale být u tebe, *
neboť ty sáms mě chopil za pravici.
Ty vždycky mě svou radou povedeš *
a nakonec pak do slávy mě přijmeš.
Koho mám kromě tebe na nebi? *
A na zemi nic nežádám než tebe.
Ať tělo mé i srdce pominou – *
Pán je má skála a můj úděl navždy!
Hle, hynou, kdo se tobě vzdalují, *
zatratíš všechny, kdo tě opouštějí.
Mým blahem je být v Boží blízkosti †
já všechnu důvěru jen v Pána skládám *
a budu hlásat všechny jeho skutky. △
Ant. Hle, hynou, kdo se tobě vzdalují, mým blahem je být v Boží blízkosti.
Jak mi tvé příkazy na patře sládnou.
Víc nežli med mi chutnají v ústech.
PRVNÍ ČTENÍ
Z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům
1,15 – 2,11
Proč apoštol odložil svůj příchod
Bratři! Měl jsem v úmyslu přijít nejdříve k vám; tak by se vám dostalo dvojího dobrodiní: že bych totiž do Makedonie šel od vás a z Makedonie že bych se zase vrátil k vám a pak byste mě vypravili do Judska. Byla v tom tedy nějaká lehkovážnost, když jsem to chtěl tak udělat? Nechávám se snad při rozhodování vést pohnutkami čistě lidskými, takže ‚ano, ano‘ by u mne znamenalo zároveň i ‚ne, ne‘? Bůh je věrný: když k vám mluvíme, neznamená to zároveň ‚ano‘ i ‚ne‘. Vždyť přece Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás hlásali – já totiž, Silván a Timotej – nebyl zároveň ‚ano‘ i ‚ne‘, ale u něho je pouze ‚ano‘. Všechna Boží zaslíbení našla v něm svoje ‚ano‘. Proto skrze něho voláme ‚amen‘ k Boží slávě. Bůh upevňuje nás i vás, abychom byli vždycky spojeni s Kristem: posvětil nás, vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku.
Dovolávám se tedy Boha při své duši za svědka, že to bylo ze šetrnosti k vám, když jsem dosud do Korinta nepřišel. Ne že bychom u vás chtěli panovačně rozhodovat ve věcech víry, ale jen bychom rádi přispěli k vaší radosti. Ve víře přece stojíte pevně.
Ale rozhodl jsem se tak jednat, abych vás nemusel znova zarmucovat, až k vám přijdu. Neboť jestliže já vám působím zármutek, kdopak může způsobit radost mně? Jen ten, koho jsem zarmoutil já. Proto jsem vám to napsal, abych se při svém příchodu nedožil zármutku na těch, kdo mi mají dělat radost. Jsem přece o vás všech přesvědčen, že moje radost je i radost vás všech. Vždyť jsem vám to psal ve velkém soužení a úzkosti srdce a plakal jsem přitom. Ne abych vás zarmoutil, ale abyste poznali, jak vroucně vás mám rád.
Jestliže však někdo způsobil zármutek, nezarmoutil ani tak mne, jako spíše v jistém smyslu – abych nepřeháněl – vás všechny. Tomu, o něhož jde, stačí už to potrestání, kterého se mu dostalo od většiny. Spíše mu už odpusťte a potěšte ho, aby ho snad přílišný zármutek nestrávil. Proto vás vybízím, abyste se rozhodli pro lásku k němu. Psal jsem vám tak i proto, abych zkouškou na vás poznal, jste-li ve všem poslušní. Komu tedy odpouštíte vy, tomu odpouštím i já. Vždyť cokoli jsem já odpustil – měl-li jsem co odpustit – udělal jsem to kvůli vám, a Kristus to vidí a schvaluje. Nesmíte se totiž dát oklamat od satana. Příliš dobře jsou nám známé jeho záměry.
RESPONSORIUM
2 Kor 1,21-22; Dt 5,2.4
Bůh nás upevňuje, abychom byli vždycky spojeni s Kristem: posvětil nás, vtiskl nám svou pečeť, * a vložil nám do srdce Ducha jako záruku.
Hospodin, náš Bůh, s námi uzavřel smlouvu, mluvil s námi tváří v tvář. * A vložil.
DRUHÉ ČTENÍ
Z kázání svatého biskupa Petra Chryzologa
(Sermo 128,1-3: CCL 24 A, 789-791)
Hle, mučedník kraluje a žije
Blažený Apolinář ozdobil církev slávou mučednictví doma i po světě. Právem Apolinář, protože podle přikázání svého Boha zde ztratil svůj život, aby jej získal ve věčnosti navždy. Blahoslavený ten, jenž takto svůj běh skončil, víru si uchoval, aby byl na místě shledán opravdu jako první od těch, kdo na něho spoléhají. A nikdo ať si nemyslí, že pod jménem vyznavače by byl menší než jako mučedník, když ho vidí, jak se na Boží pokyn každodenně znovu a znovu vrací na zápasiště. Slyš, co říká Pavel: Den co den umírám. Jedenkrát zemřít je přece málo pro toho, kdo může svému Králi odvádět slavné vítězství nad nepřáteli často. Mučedníka nedělá tolik smrt, jako víra a oddanost, a je-li znakem zmužilosti padnout v šiku v boji z lásky ke Králi, pak vytrvat dlouho v zápase a dovést jej ku konci znamená zmužilost navýsost. Takže zuřivý nepřítel nevytvořil mučedníka, jelikož mu hned nezpůsobil smrt, ale osvědčil ho a vyzkoušel, jelikož ho nepřipravil o víru; vystřelil všechny možné střely a vyhledal všechny druhy svých zbraní, leč s postavením statečného vůdce pohnout nedokázal, ani narušit jeho odhodlání. V případě potřeby nedbat pozemského života a pro Pána jej obětovat je, bratři, to největší; ctí a slávou ovšem rovněž žít a spolu se svým Mistrem nedbat světa a pohrdat jím.
Kristus spěchá k mučedníkovi, mučedník spěchá ke svému Králi. Oprávněně říkáme, že spěchá, v souladu se slovy prorokovými: Probuď se, pojď mi naproti a pohleď. Aby si svatá církev udržela svého Zastánce, běží usilovně vstříc Kristu: aby uchovala korunu vítězné spravedlnosti a v době války si zajistila svého Bojovníka. Vyznavač často proléval svou krev a jak svými ranami, tak vírou své duše vydával svědectví svému Stvořiteli. Vzhlížel k nebesům a odvracel oči od tělesnosti a pozemskosti. A zvítězil, udržel se. Křehké dosud dětství církve dosáhlo toho, že mučedník ztlumil svou touhu po mučednictví. Mluvím o dětství, to totiž vždycky dosáhne všeho a přitom bojuje více slzami než zvažováním sil. Vzhled a úsilí mocných nezmohou totiž tolik, kolik zmohou dětské slzy, neboť zatímco mocní drtí těla, dětský pláč láme srdce, a tam, kde se s úsudkem rozumu sotva pohne, na všechno přistoupí shovívavá dobrota.
A co ještě? Svatá matka církev se vždycky snažila, aby se nikdy neodloučila od svého biskupa. A on žije, ano, jako dobrý pastýř je uprostřed svého stáda, a i když nás co do těla na čas předešel, jeho duch se nikdy nevzdaluje. Říkám, že nás předešel svým stavem, ale jinak mezi námi přebývá, odpočívá tu jeho tělo. Potlačen je ďábel, zemřel pronásledovatel. A hle, kraluje a žije ten, jenž toužil být zabit pro svého Krále.
RESPONSORIUM
2 Tim 4,7-8a; Flp 1,21
Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, viru jsem uchoval. * Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce.
Pro mě život je Kristus a smrt ziskem. * Teď mě už jen čeká.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, veď své věrné cestou věčné spásy, kterou nám svým kázáním i mučednictvím ukázal svatý biskup Apolinář; na jeho přímluvu nám dej, abychom i my zachovávali tvá přikázání a jednou s ním dosáhli věčné odměny. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.
© 1999-2026 J. Vidéky