Narodila se 26. července 1602 v Arequipě v Peru. Od svých tří let byla vychovávána u dominikánských mnišek v klášteře sv. Kateřiny v Arequipě. Ve čtrnácti letech ji rodiče z kláštera odvedli a chtěli ji provdat. Anna odmítla, utekla do kláštera a požádala zde o přijetí. Neposlušnost vůči rodičům byla v té době chápána jako velký hřích, proto ji sestry nejprve odmítly a nabídly jí pouze místo služebné. Nakonec ji však na přímluvu jejího bratra kněze do kláštera přijaly. Anna zde působila jako sakristánka, novicmistrová i převorka. Milovala liturgii, vynikala mimořádnou úctou k eucharistii a k Panně Marii. Všem vždy ochotně pomáhala. Poslední léta trpěla velkými bolestmi. Zemřela 10. ledna 1686 a byla pohřbena v klášterním kostele sv. Kateřiny v Arequipě. Beatifikoval ji 2. února 1985 sv. Jan Pavel II.
Modlitba se čtením
Bože, shlédni a pomoz.
Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
Když uzří dítě králové,
padají v prach a dary své,
zlato i myrhu s kadidlem
mu nesou s láskou v srdci svém.
Všimni si, Hochu, pečlivě
odznaku říše, moci své.
Tvůj věčný Otec trojí cíl
poslání tvému předurčil.
Kadidlo sábské, zlatý dar
hlásají, že jsi Bůh a Král,
zatímco vonné myrhy drť
předvídá temný hrob a smrt.
Slavnější jsi všech velkoměst,
Betléme, jemuž dáno jest,
že narodit se v tobě směl
vtělený Bůh, náš Spasitel.
Jak proroci to hlásali
a v Písmě zaznamenali,
mu Otec – Tvůrce – přikázal,
by vládu do svých rukou vzal.
Vládu nade vším, co kde jest,
nad zemí, moři, světy hvězd,
od východu až k západu,
od nebe k pekel základu.
Ježíši, tebe každý chval,
pohanům že ses ukázal,
i Otce, Ducha milosti,
po všechny věky věčnosti. Amen.
PSALMODIE
Ant. 1 Vzpomeň na nás, Pane, přijď nám rychle ku pomoci.
Slavte Pána za to, jak je dobrý, *
jak až na věky je milosrdný!
Kdo vylíčí mocné skutky Páně, *
kdo vypoví všechnu jeho slávu?
Blaze těm, kdo zachovají právo, *
kdo si vždycky vedou spravedlivě!
Z lásky k svému lidu vzpomeň na nás, *
přijď nám, Pane, rychle ku pomoci!
Přej nám šťastný díl svých vyvolených, †
radovat se radostí tvých věrných *
a tvým dědictvím se honosit!
Hřešili jsme jako naši předci, *
žili bezbožně a v nepravosti.
Naši předci za egyptských časů *
nechápali tvoje velké činy,
nemyslili na tvá dobrodiní, *
vzepřeli se Pánu u moře.
Zachránil je přesto pro své jméno, *
aby ukázal svou velkou moc.
Proti moři zahrozil a vyschlo, *
vodou je jak stepí provedl.
Vytrhl je z ruky nenávistných, *
vykoupil je z moci nepřátel!
Spláchly vody jejich protivníky, *
ani jediný z nich nezůstal.
Tehdy jeho slovům uvěřili, *
tehdy zapěli mu chvalozpěv.
Zas však jeho skutků zapomněli, *
nevyčkali, jak on rozhodne,
chtivostí se v poušti dali strhnout, *
pokoušeli Boha v pustině.
Dal jim tedy, co tak vymáhali, *
ale s tím i zhoubnou nákazu.
Řevnili v svých stanech na Mojžíše, *
na Árona, zasvěcence Páně:
Datana pak pohltila země, *
zasypala Abiramův houf,
rozmohl se požár v jejich tlupě, *
sžehl plamenem ty bezbožné.
Ant. Vzpomeň na nás, Pane, přijď nám rychle ku pomoci.
Ant. 2 Hleď, abys nikdy nezapomněl na úmluvu s Pánem, svým Bohem.
U Horebu odlili si tele, *
modle kovové se klaněli,
a tak svoji slávu zaměnili *
za podobu býložravce z kovu.
Na zachránce Boha zapomněli, *
jaké konal divy v Egyptě,
jaké zázraky tam v zemi Cháma, *
jaký v Rudém moři velediv.
Už se chystal k jejich zahubení, *
kdyby Mojžíš, jeho vyvolenec,
nebyl se jich vůči němu zastal, *
aby zdržel zhoubný jeho hněv.
Opovrhli vytouženou zemí, *
jeho slovům věřit odmítli,
ustavičně reptali v svých stanech, *
hlasu Páně odpírali sluch.
Vztáhl na ně paži přísahaje, *
že je v poušti zcela rozmetá,
v národech že rozptýlí rod jejich, *
rozpráší je po všech končinách.
Přidali se k Baál Peórovi, *
z žertev mrtvých bohů jídali.
Hanebnostmi popouzeli Pána, *
až je stihla rána morová.
Tu však povstal Pinchas, aby trestal *
a tak mor byl opět odvrácen.
Což mu připočteno za zásluhu *
z rodu do rodu a na věky.
U vod meribských pak rouhali se, *
že i Mojžíš zkusil kvůli nim:
neboť tak mu rozdráždili mysl, *
že byl stržen k slovům nemoudrým.
Ant. Hleď, abys nikdy nezapomněl na úmluvu s Pánem, svým Bohem.
Ant. 3 Vysvoboď nás, Pane, shromáždi nás z krajin pohanských.
Dál pak nevyhladili ty kmeny, *
jak jim bylo Pánem řečeno,
nýbrž s pohany se pomísili, *
chytili se jejich špatností.
Uctívali s nimi jejich modly, *
které pro ně byly nástrahou,
takže svoje syny a své dcery *
přinášeli v oběť démonům.
Nevinnou krev marně prolévali, *
krev svých dětí, synů jako dcer,
na oltáři kananejských model, *
hříchem krve znesvětili kraj.
Tak se svými skutky poskvrnili, *
takto byli Bohu nevěrni!
Zahořel Pán hněvem na svůj národ, *
pojal odpor k svému dědictví.
V ruce pohanů je proto vydal; *
vládli jim, kdo chovali k nim zášť.
Utiskovali je nepřátelé, *
jejich moci byli poddáni.
Přemnohokrát Pán je vysvobodil, †
oni však mu vzdorovali stále; *
do svých vin se propadali dál.
On vždy znova shlédl k jejich bídě, *
kdykoli je slyšel naříkat,
kvůli nim byl pamětliv své smlouvy, *
z lásky nesmírné se slitoval,
takže vzbudil soucit k nim i ve všech, *
u kterých se octli v zajetí.
Vysvoboď nás, Pane, ty náš Bože, *
shromáždi nás z krajin pohanských,
ať tvé svaté jméno velebíme, *
slávou tvou se smíme honosit!
Veleben buď Pán, Bůh Izraele, †
od počátku věků na věky! *
Všechen lid ať nyní volá: Staň se! △
Ant. Vysvoboď nás, Pane, shromáždi nás z krajin pohanských.
Boží Syn přišel a dal nám rozum.
Abychom poznávali pravého Boha.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy proroka Izaiáše
63,19b – 64,11
Prosebné volání po Božím příchodu
Kéž bys protrhl nebe a sestoupil!
Před tvou tváří by se rozplynuly hory.
Jako oheň zapaluje chrastí,
jako oheň přivádí do varu vodu,
tak dej poznat své jméno svým nepřátelům,
ať se před tebou třesou národy,
když budeš působit divy,
které jsme nečekali.
Sestoupil jsi a před tvou tváří se rozplynuly hory
Od věků nikdo neslyšel,
k sluchu nikomu neproniklo,
oko nespatřilo, že by bůh, mimo tebe,
tak jednal s těmi, kdo v něho doufají.
Jdeš vstříc tomu, kdo s radostí jedná spravedlivě,
těm, kdo na tvých cestách pamatují na tebe.
Hle, ty ses rozhněval, protože jsme zhřešili,
byli jsme v hříších stále. Budeme zachráněni?
Byli jsme všichni jak poskvrnění,
jak špinavý šat byl každý náš dobrý skutek.
Zvadli jsme všichni jak listí,
nepravosti nás unášely jak vítr.
Nikdo nevzýval tvé jméno,
nikdo se nevzchopil, aby se k tobě přivinul,
neboť jsi před námi skryl svoji tvář,
nepravosti jsi nás vydal napospas.
A přece, Hospodine, ty jsi náš otec!
My hlína jsme – ty jsi nás hnětl,
dílo tvé ruky jsme všichni!
Hospodine, nehněvej se příliš,
nevzpomínej stále na nepravost,
pohlédni přece: všichni jsme tvůj lid!
Tvá svatá města se stala pouští,
Sión je opuštěn,
Jeruzalém zpustošen.
Náš dům, svatý a slavný,
kde tě chválili naši otcové,
stal se potravou ohně
a všechno nám milé se změnilo v trosky.
Hospodine, můžeš si toho nevšímat,
mlčet a tak nás ponížit?
RESPONSORIUM
Srov. Iz 56,1; srov. Mich 4,9; Iz 43,3
Jeruzaléme, brzy přijde tvá spása; proč hyneš zármutkem? Nemáš utěšitele, že se svíjíš bolestí? * Já tě zachráním a vysvobodím, přestaň se bát.
Vždyť já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj vykupitel. * Já tě.
DRUHÉ ČTENÍ
Z komentáře svatého biskupa Cyrila Alexandrijského k Janovu evangeliu
(Lib. 5, cap. 2: PG 73,751-754)
Duch Svatý seslán na všechny lidi
Tvůrce všehomíra pojal zajisté ten nejlepší úmysl, když se rozhodl sjednotit všechno v Kristu; chtěl znovu vrátit přirozenost člověka do původního stavu. Proto vedle jiných věcí slibuje, že ji znovu obdaří Duchem Svatým. Jinak totiž nebylo možné dospět k trvalému stavu dobra.
A tak vymezuje čas, kdy na nás sestoupí Duch Svatý, totiž čas Kristova příchodu, a slibuje to slovy: V oněch dnech, rozumí se ve dnech našeho Spasitele, vyleji svého Ducha na všechny lidi.
Když čas velkomyslné štědrosti přivedl Jednorozeného v těle na zem, to znamená jako člověka v souladu s Písmem svatým narozeného ze ženy, Bůh Otec znovu dal svého Ducha; první přijal Ducha Kristus jako prvotina obnovené přirozenosti. To přece dosvědčuje Jan Křtitel, když říká: Viděl jsem, jak Duch sestoupil z nebe a zůstal na něm.
O Kristu ovšem říkáme, že přijal Ducha jakožto člověk a jak náleželo člověku Ducha přijmout. Vždyť přestože je Synem Boha Otce, zrozeným z jeho podstaty, a to už před tím, než přijal lidskou přirozenost, spíše vlastně přede všemi věky, přece poté, co se stal člověkem, nebylo mu zatěžko slyšet, jak k němu Bůh Otec promlouvá: Tys můj syn, dnes já jsem tebe zplodil.
O Kristu, jenž je Bohem z něho zrozeným před věky, tvrdí, že byl zrozen onoho dne, aby v něm nás přijal za syny; neboť v Kristu jako člověku byla celá lidská přirozenost. Stejně tak se praví o Otci, jemuž patří Duch jako vlastní, že znovu dal svého Ducha Synovi, abychom v něm získali Ducha my. Právě z té příčiny se ujal Abrahámových potomků, jak bylo napsáno, a ve všem se připodobnil svým bratřím.
Jednorozený tedy nepřijímá Ducha Svatého pro sebe; jak jsme již řekli, Duch je přece jeho a je dáván v něm a skrze něho. Stal se však člověkem a vzal na sebe celou přirozenost, aby ji celou napravil tím, že ji uvede do původního stavu. Je tedy možno vidět, postupujeme-li rozumovou úvahou a dáváme-li se ujistit slovy Písma svatého, že Kristus nepřijal Ducha pro sebe, ale spíše v sobě pro nás. Vždyť k nám veškeré dobro přichází jeho prostřednictvím.
RESPONSORIUM
Ez 37,27-28; 36,27; Žid 8,8
Já budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. Tak poznají národy, že já jsem Hospodin, který posvěcuje Izraele. * Vložím do vás nového Ducha.
S Izraelovým domem a s Judovým domem uzavřu smlouvu novou. * Vložím.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, tys ve své dobrotě obdaroval blahoslavenou pannu Annu milostí rozjímavé modlitby, kajícnosti a lásky k bližním; na její přímluvu dej, ať přinášíme oběť chvály tvé velebnosti a podle jejího příkladu jsme schopni rozeznávat ve znameních doby, co se tobě líbí. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.
© 1999-2026 J. Vidéky