Z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům

2,16 – 3,4

Nový život v Kristu

Nikdo vás nesmí odsuzovat, když se nedržíte předpisů o pokrmech a nápojích nebo když nezachováváte výroční svátky, novoluní a soboty. To všechno je přece jenom stín věcí budoucích, kdežto jejich skutečnost je Kristus. Nikdo vám nesmí upírat právo na vítěznou odměnu, nikdo, kdo si libuje v pokořování sebe, v uctívání andělů, kdo je ve viděních jako doma. Takový člověk nemá proč se nadýmat, protože to dělá pod vlivem svého tělesného smýšlení, a nedrží se hlavy Krista. Ta přece dává celému tělu přes klouby a šlachy všechno, co tělo potřebuje, a drží ho pohromadě, takže potom tělo roste vzrůstem, který působí Bůh.

Vy jste s Kristem už odumřeli těm prvopočátkům světa. Proč si tedy ještě – jako byste dosud žili ve světě – dáváte předpisovat: „Toho se nedotýkej!“, „Tohle jíst nesmíš!“, „Na to ani nesahej!“ To jsou přece samé věci, které se zničí už tím, když se spotřebují. Nejsou to než předpisy a nauky lidské? Mají sice jméno moudrosti, ale je to jen pověra, pokořování sebe a trýznění těla podle vlastních výmyslů. Pro krocení tělesných choutek to nemá žádný význam.

Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě.

RESPONSORIUM

Kol 3,1-2; Lk 12,34

Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. * Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi.

Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. * Na to.

Z oslavné řeči svatého biskupa Řehoře Naziánského

(Oratio 43, in laudem Basilii Magni, 15.16-17.19-21: PG 36,514-523)

Vpravdě jedna duše ve dvou tělech

Oba jsme byli v Athénách. Vyšli jsme kdysi ze stejné vlasti, jakoby z jednoho pramene, ale touha po vzdělání nás rozdělila do různých zemí. A teď jsme se tedy znovu sešli, jako bychom se domluvili. Zařídil to tak ovšem sám Bůh.

Již tehdy jsem si zajisté našeho velkého Basila vážil, vždyť jsem mohl osobně sledovat jak přísné mravy jeho života, tak zralost a moudrost jeho řeči. Ale navíc jsem nabádal také jiné, kteří ho ještě tolik neznali, aby si počínali podobně. A mnozí ho opravdu začali mít hned ve vážnosti, jako by už o něm věděli z pověstí a z doslechu.

A co z toho vzešlo? Ze všech, kteří přicházeli za studiemi do Athén, byl Basil vlastně jediný, na koho neplatil obecný zákon a komu se už tehdy dostalo určitě větších poct, než se na nováčka běžně slušelo. A to byla předehra našeho vztahu, odtud vyšlehl ohníček našeho přátelství, tak jsme si jeden druhého zamilovali.

Když jsme si po určité době vyznali vzájemně svou náklonnost a oba prohlásili za své poslání filozofii, byli jsme už jeden druhému opravdu vším: spolu jsme bydleli i jedli, oba jsme měli stejné smýšlení a stejný cíl a den ze dne nás k sobě poutalo vřelejší a pevnější přátelství.

Vedla nás stejná touha po vědění, tedy po něčem, co bývá předmětem největší závisti. Nám však byla jakákoli závist cizí, naopak, cenili jsme si horlivosti a snahy druhého. A přece jsme se v něčem předháněli: nikoli v tom, kdo z nás získá první místo, ale v tom, kdo je tomu druhému přenechá, neboť čest a slávu toho druhého jsme oba považovali za svou vlastní.

Jako bychom měli ve dvou tělech jedinou duši. I když vůbec žádné víry nezasluhují ti, kdo tvrdí, že všechno je obsaženo ve všem, nám by se přesto mělo věřit, že jsme byli jeden ve druhém a u druhého.

Jediným cílem našeho konání a snažení byla ctnost a život v naději na budoucnost a takové počínání, abychom se do budoucího života přenášeli už před odchodem z tohoto světa. To jsme měli stále před očima a podle toho jsme usměrňovali svůj život a všechno své jednání: drželi jsme se Božích přikázání a jeden v druhém jsme podněcovali odhodlání žít ctnostně. A kdyby to nevypadalo příliš domýšlivě, řekl bych, že jsme byli jeden druhému normou a měřítkem, podle něhož jsme rozlišovali správné od špatného.

Každý člověk má své vlastní příjmení, které buď dostal po rodičích, nebo si je sám vydobyl a získal vlastním úsilím a prací; pro nás bylo něčím velikým to, že jsme křesťané, a tak být nazýván křesťanem jsme považovali za vznešený titul.

RESPONSORIUM

Dan 2,21-22; 1 Kor 12,11

Pán dává mudrcům moudrost, poznání těm, kdo jsou ho schopni. * On zjevuje to, co je tajemné a skryté, u něho přebývá světlo.

To všechno působí jeden a týž Duch. On vhodně přiděluje každému zvlášť, jak chce. * On zjevuje.