Modlitba se čtením
Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
Věrná duše, radostně
máš Krále přijmouti,
srdce jemu poddati,
co starého, vše obnoviti
a na jeho příchod čekati
a s nadějí vstříc jemu jíti.
Neb on rychle pospíchá
svůj lid navštíviti,
pokoj s sebou přinésti,
zarmoucené obveseliti,
z moci hříchů vysvoboditi,
příbytek svůj u nás najíti.
V světle choďme, nebluďme,
ke Kristu se znejme
a v pravdě jemu služme,
s toužebným hlasem ho žádejme,
aby ráčil nás navštíviti,
svou milostí obohatiti.
Bychom v ní zde společně
vždycky přebývali,
do konce setrvali,
navěky v nebi kralovali,
dej nám to, Kriste přežádoucí,
ó Králi, Pane všemohoucí.
ŽALMY
1. ant. Hospodine, nekárej mě ve svém rozhorlení.
Hospodine, netrestej mě ve svém hněvu, *
nekárej mě ve svém rozhorlení.
Vždyť se do mě zaryly tvé šípy, *
dopadla na mě tvá ruka.
Pro tvůj hněv není na mém těle zdravého místa, *
pro můj hřích není ve mně jediná kost celá.
Vin se mi nakupilo až nad hlavu, *
tíží mě jako přetěžké břímě.
Ant. Hospodine, nekárej mě ve svém rozhorlení.
2. ant. Pane, ty víš o každé mé touze.
Rány mi hnisají a páchnou, *
že jsem jednal pošetile.
Shrbený, nadmíru sklíčený *
den co den smutně se vláčím.
Vždyť má bedra jsou celá zanícená, *
zdravého místa není v mém těle.
Jsem malátný a zcela zkrušený, *
křičím proto, že mé srdce sténá.
Pane, ty víš o každé mé touze, *
mé vzdychání ti není skryté.
Srdce mi buší, opustila mě síla, *
i světlo mi hasne v očích.
Moji přátelé a druhové se vyhýbají mému neštěstí, *
i moji příbuzní se mě straní.
Strojí mi léčky ti, kdo pasou po mém životě, †
kdo usilují o mé neštěstí, hrozí mi zkázou *
a stále jen úklady vymýšlejí.
Ant. Pane, ty víš o každé mé touze.
3. ant. Bože, vyznávám před tebou svou vinu, neopouštěj mě, Pane, má spáso.
Já však jsem jako hluchý, neslyším, *
jsem jako němý, který neotvírá ústa.
Jsem jako člověk, který neslyší, *
jehož ústa nemají odpovědi.
Vždyť v tebe, Hospodine, doufám, *
ty vyslyšíš, Pane, můj Bože!
Říkávám si totiž, jen ať se nade mnou neradují, *
ať se nade mnou nevypínají, když zakopnu v chůzi.
Mám ovšem k pádu velmi blízko, *
před sebou mám stále svou bolest.
Ano, vyznávám svou vinu, *
pro svůj hřích jsem sklíčen.
Ti, kdo bez příčiny proti mně brojí, jsou silní, *
mnoho je těch, kdo mě neprávem nenávidí,
kdo zlem splácejí za dobro, *
stíhají mě, že se o dobro snažím.
Neopouštěj mě, Hospodine, *
Bože můj, nevzdaluj se ode mě!
Pospěš mi na pomoc, *
Pane, má spáso!
Ant. Bože, vyznávám před tebou svou vinu, neopouštěj mě, Pane, má spáso.
Ať se mi dostane tvého slitování, Hospodine,
tvé pomoci podle tvého slibu.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy proroka Izaiáše
27,1-13
Obnovená Hospodinova vinice
V ten den Hospodin potrestá
svým tvrdým, velkým a pevným mečem
leviatana, mrštného hada,
leviatana, kroutícího se hada,
a zabije draka, který je v moři.
V ten den bude vinice půvabná;
zpívejte o ní!
Já, Hospodin, jsem jejím strážcem,
každou chvíli ji zavlažuji;
aby nebyla poškozena,
ve dne v noci ji hlídám.
Nezlobím se (na ni),
kdyby mi však dávala trní a hloží,
pustím se proti ní do boje,
všechno spálím;
ať se raději uchýlí pod mou ochranu,
ať uzavře mír se mnou,
ať se mnou uzavře mír!
Přijde (čas), kdy Jakub zapustí kořeny,
pokvete a vypučí Izrael
a povrch země naplní ovocem.
Měl ho (snad Bůh) bít, jako bil ty, kdo ho bili,
nebo vraždit, jako zavraždil jeho vrahy?
Mírně ho trestá tím, že ho vyhnal,
odvanul ho svým prudkým dechem v den palčivého větru.
Tím bude smyta Jakubova vina
a to bude bohatý plod, že odložil svůj hřích:
ze všech oltářních kamenů nadělá
hromady vápencové drtě,
nepostaví už posvátné háje ani kadidlové oltáře.
Ano, město (kdysi) opevněné (leží) osamělé:
zavržené sídlo, opuštěné jako poušť.
Tele se tam bude pást, bude tam odpočívat,
okusovat jeho větve.
Jeho ratolesti uschnou a polámou se,
přijdou ženy a hodí je na oheň.
Není to rozumný národ;
proto se nad ním jeho tvůrce neslituje,
jeho stvořitel se nad ním nesmiluje.
V ten den bude Hospodin vyklepávat klasy
do koryta Řeky až k Egyptskému potoku
a vy budete sesbíráni
jeden po druhém, synové Izraele!
V ten den se bude troubit velkou polnicí
a přijdou ti, kdo se ztratili v asyrské zemi,
i ti, kdo se rozptýlili v egyptské zemi,
a budou se klanět Hospodinu
na svaté hoře v Jeruzalémě.
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
Srov. Mt 24,31; Iz 27,13
Pán pošle své anděly s mohutným hlaholem polnice: * Andělé shromáždí jeho vyvolené ze všech světových stran, od jednoho konce až ke druhému.
Přijdou a budou se klanět Hospodinu na svaté hoře v Jeruzalémě. * Andělé.
DRUHÉ ČTENÍ
Z traktátu svatého Augustina, biskupa, proti Faustovi
(Lib. 20,21; CSEL 25,562-563)
Mučedníky slavíme a ctíme z lásky a s vědomím společenství s nimi
Křesťanský lid společně slaví památku mučedníků liturgickou slavností. Chce se jednak povzbudit k jejich následování, jednak mít podíl na jejich svatosti, a také si zabezpečit jejich přímluvu. Nikdy ovšem neuctíváme nikoho z mučedníků tak, že bychom jim stavěli oltáře, a to ani na místech, kde jsou uložena jejich těla.
Cožpak někdy některý biskup řekl u oltáře nad hrobem mučedníků: Obětujeme ti Petře nebo Pavle nebo Cypriáne? Nikoli. Neboť to, co se obětuje, obětuje se Bohu, který mučedníky oslavil korunou mučednickou. A děje se to na místech památky těch, které Bůh korunoval, aby právě připomínka těch míst roznítila naši vroucnost a aby sílila naše láska k těm, jejichž cestou smíme jít, i k tomu, jehož pomoci k tomu potřebujeme.
Uctíváme tedy mučedníky z lásky a s vědomím společenství s nimi, stejně jako ctíme už za života svaté Boží přátele, o nichž víme, že jsou z celého srdce ochotni třeba i trpět a zemřít za pravdu evangelia. Ctíme-li mučedníky přece jen s větší oddaností, je to proto, že o nich bezpečně víme, že vítězně přestáli všechny zápasy, a proto, že je spolehlivější chválit a velebit ty, kteří již vítězně došli do blaženého života v nebi, než ty, kteří zde na zemi o to teprve usilují.
Avšak kultem, kterému říkáme latreutický (latrie) a jenž představuje službu, která přísluší výlučně božstvu, neuctíváme nikoho kromě Boha samého a nikoho k takové úctě ani nenabádáme.
A právě proto, že k takovému kultu patří přinášení oběti, nazýváme idololatrií (modloslužbou), jestliže někteří lidé tímto způsobem uctívají idoly (modly). V žádném případě nemůžeme nic takového ani sami dělat, ani jiným přikazovat, aby přinášeli oběť nějakému mučedníku, jiné svaté duši nebo andělu. A jestliže někdo do tohoto bludu upadne, povolá ho učitelský úřad k pořádku: buď se napraví, nebo je třeba se chránit styku s ním.
Protože i svatí jsou jenom lidé, nepřejí si zajisté, aby se jim dávalo to, co patří výlučně Bohu. Jasně se to ukázalo u Pavla s Barnabášem: Když totiž byli Lykaoňané ohromeni zázraky, které Bůh skrze ně učinil, a chystali se jim obětovat jako bohům, roztrhli si apoštolové roucha, vyznali, že nejsou žádnými bohy, všem domluvili a nedopustili, aby se jim obětovalo.
Jenomže jiné je to, co učíme, a jiné, co musíme snášet. Jiné je to, co jsme povinní hlásat, a jiné, co je potřebné napravit, a dokud to nenapravíme, musíme to snášet.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Žl 116 (115),15; 34 (33),21; srov. Jdt 10,3
Drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho zbožných. * Chrání všechny jejich kosti.
Hospodin je oděl slávou. * Chrání.
MODLITBA
Modleme se.
Na přímluvu svatého papeže Damasa, velikého ctitele mučedníků a šiřitele jejich slávy, nauč, Bože, i nás vážit si těch, kdo vydávají účinné svědectví o své víře, a následovat je. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2026 J. Vidéky