Z knihy Zjevení svatého apoštola Jana

15,5 – 16,21

Sedm misek Božího hněvu

(Já, Jan,) jsem viděl, jak se v nebi otevřel chrám, stánek zjevení, a z něho vyšlo těch sedm andělů, majících oněch sedm ran; byli oblečeni do skvoucího čistého lněného roucha se zlatým pásem kolem prsou. A jedna z oněch čtyř bytostí dala těm sedmi andělům sedm zlatých misek, plných hněvu Boha, který žije na věčné věky. A chrám se naplnil dýmem Boží velebnosti a jeho moci, takže do chrámu nikdo nemohl vejít, dokud se neskončí těch sedm ran oněch sedmi andělů.

A uslyšel jsem z chrámu silný hlas, jak volá na těch sedm andělů: „Jděte a vylejte na zemi sedm misek Božího hněvu!“

Odešel první a vylil svou misku na zemi: vyrazily se zlé a bolestivé vředy lidem, kteří měli znamení šelmy, a těm, kteří se klaněli jejímu obrazu.

Druhý vylil svou misku na moře: proměnilo se v krev jako z mrtvoly, a v moři zhynulo všechno živé.

Třetí vylil svou misku na řeky a na prameny vod: proměnily se v krev. A uslyšel jsem, jak říká anděl, (který má moc) nad vodami: „Spravedlivý jsi ty, který jsi a který jsi byl, Svatý, protože jsi vynesl tento rozsudek. Za to, že prolili krev svatých a proroků, dal jsi jim pít krev! Zaslouží si to!“ A uslyšel jsem, jak volá oltář: „Ano, Pane, Bože vševládný, správné a spravedlivé jsou tvé soudy!“

Čtvrtý vylil svou misku na slunce: dostalo (moc) pálit lidi krutým žárem a lidé byli páleni hrozným žárem. Začali se rouhat Bohu, který má moc nad těmi ranami. Ale neobrátili se a nevzdali mu čest.

Pátý vylil svou misku na trůn šelmy: v jejím království se zatmělo a (lidé) se bolestí kousali do jazyka; rouhali se Bohu na nebi pro své bolesti a vředy, ale nezanechali kajícně svého jednání.

Šestý vylil svou misku na velikou řeku Eufrat: vyschla v ní voda, aby byla připravena cesta králům od východu slunce.

Pak jsem viděl, jak z tlamy draka, z tlamy šelmy a z úst falešného proroka vycházejí tři nečistí duchové jako žáby – to jsou totiž ďábelští duchové, kteří dělají divy; ti odcházejí ke králům na celém světě, aby je shromáždili k válce, k onomu velikému dni vševládného Boha.

„Hle, přicházím jako zloděj! Blaze tomu, kdo bdí a hlídá si šaty, aby nemusel chodit nahý a nebylo vidět jeho nahotu.“

(Drak) je shromáždil na místo, které se hebrejsky jmenuje Harmagedón.

Sedmý vylil svou misku na vzduch: tu z chrámu od trůnu vyšel silný hlas: „Stalo se!“ A nastaly blesky, hlasy, hromy a prudké zemětřesení; od té doby, co lidé žijí na zemi, nikdy tak prudké zemětřesení nebylo! Veliké město se roztrhlo na tři části a města pohanů se řítila. Tak si Bůh vzpomněl na veliký Babylón a dal mu číši vína svého rozhořčeného hněvu. Všechny ostrovy zmizely a po horách nezbyla ani stopa. Také padaly z nebe na lidi kroupy jak centy těžké. Lidé se však pro tu ránu krupobití rouhali proti Bohu, protože ta rána byla převeliká.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Mt 24,43a; Zj 16,15a; 1 Sol 5,3

Kdyby hospodář věděl, v kterou noční hodinu přijde zloděj, jistě by byl vzhůru. * Hle, přicházím jako zloděj. Blaze tomu, kdo bdí, aleluja.

Až budou lidé říkat: Je pokoj v bezpečí, tu na ně znenadání přitrhne záhuba. * Hle, přicházím.

Z výkladu sv. Augustina, biskupa, na Janovo evangelium

(Tract. 124,5: CCL 36,684-685)

Církev je založena na Skále, kterou vyznal Petr

Všechnu útěchu, kterou Bůh lidem v jejich bídě nepřestává dávat, převyšuje to, že poslal v plnosti času – a on dobře věděl, kdy to má učinit – svého jednorozeného Syna, skrze nějž všechno stvořil: on zůstal Bohem a stal se člověkem, aby byl prostředníkem mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš.

Všichni, kdo v něho věří, jsou koupelí znovuzrození zbaveni veškeré viny hříchu a vysvobozeni z věčné záhuby. Mají žít ve víře, naději a lásce a procházet tímto světem a jeho pokušeními a nebezpečími jako poutníci. Bůh je přitom posiluje tělesnou i duchovní útěchou. A tak mají po cestě, kterou se pro ně stal Kristus, směřovat k tomu, že spatří Boha tváří v tvář.

A protože ani když jdou po cestě, kterou je Kristus, nejsou kvůli lidské slabosti bez hříchů, předepsal jim jako spasitelný lék slitování; to má podpírat jejich modlitbu, neboť on je učil modlit se: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.

To činí církev, naplněna v tomto životě plném soužení blaženou nadějí, a apoštol Petr ji celou, pro své prvenství mezi apoštoly, ve své osobě obrazně představoval. Pokud jde o něj samotného, byl to od přirozenosti pouze jednotlivý člověk, působením milosti jednotlivý křesťan a ještě větší milostí jednotlivý, a to první apoštol; ale když mu bylo řečeno: Tobě dám klíče od nebeského království, co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi, tehdy představoval celou církev; ona se zmítá v tomto světě různými zkouškami jako v přívalu rozbouřených vln, ale nezřítí se, protože je postavena na skále, podle níž má Petr své jméno.

A Pán říká: Na té skále zbuduji svou církev, protože Petr předtím vyznal: Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha. Říká tedy: Na té skále, kterou jsi vyznal, zbuduji svou církev. Tou skálou byl Kristus. Na tomto základě byl zbudován i sám Petr. Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je už položen, a tím je Ježíš Kristus.

Tedy církev, založená na Kristu, přijala od něho v osobě Petrově klíče nebeského království, to je moc svazovat a rozvazovat hříchy. Tato církev, když Krista miluje a následuje, je vysvobozována od zlého. Nejvíc však Krista následuje v těch, kdo bojují za pravdu až na smrt.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Ez 3,21; 1 Tim 4,16

Když spravedlivého napomeneš, aby nehřešil, a on nezhřeší, jistě bude živ; * a ty sám sebe zachráníš, aleluja.

Dávej pozor sám na sebe i na to, čemu učíš. Povede to ke spáse jak tebe, tak tvé posluchače. * A ty.