Jako laň prahne po vodách bystřin, *

tak prahne má duše po tobě, Bože!

Má duše žízní po Bohu, po živém Bohu: *

kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář?

Mé slzy jsou mi pokrmem ve dne i v noci, *

když den co den slyším: „Kde je tvůj Bůh?“

Na to si vzpomínám, má duše tím přetéká: †

jak jsem putovával v zástupu, *

jak jsem je vodíval k Božímu domu

s hlasitým jásotem a chvalozpěvem *

ve svátečním průvodu.

Proč se rmoutíš, má duše, *

a proč ve mně sténáš?

Doufej v Boha, zase ho budu chválit, *

svého spasitele a svého Boha.

Rmoutím se uvnitř v duši, *

proto vzpomínám na tebe v končinách Jordánu a Hermonu, na hoře Misar.

Přívaly na sebe volají hukotem tvých vodopádů, *

celé tvé příboje a vlny se přese mě převalily.

Za dne ať Hospodin dává svou milost, *

za noci mu budu zpívat a chválit ho, neboť mi dává život.

Říkám Bohu: „Má Skálo, proč na mě zapomínáš? *

Proč se musím smutně vláčet, tísněn nepřítelem?

Drtí mi to kosti, když mě tupí protivníci, *

když den co den mi říkají: „Kde je tvůj Bůh?“

Proč se rmoutíš, má duše, *

a proč ve mně sténáš?

Doufej v Boha, zase ho budu chválit, *

svého spasitele a svého Boha.

Sir 36,1-7.13-16 (řec. 1-5.10-13)

Smiluj se nad námi, Pane, Bože všehomíra, *

shlédni a sešli svou bázeň na všechny pohany.

Zdvihni svou ruku na cizí národy, *

aby viděli tvou moc.

Jako jsi jim ukázal na nás, že jsi svatý, *

tak ukaž nám svou moc na nich,

aby tě poznali, jako víme my, *

že není boha kromě tebe, Pane.

Obnov divy a opakuj zázraky, *

posilni ruku a pravé rámě.

Shromáždi všechny Jakubovy kmeny *

a vezmi si je v dědictví jako kdysi.

Pane, smiluj se nad lidem, jenž má tvé jméno, *

nad Izraelem, kterého jsi nazval svým prvorozeným.

Slituj se nad svým svatým městem, *

nad Jeruzalémem, místem, kde sídlíš.

Naplň Sión svou velebností *

a svatý chrám svou slávou.

Nebesa vypravují o Boží slávě *

a dílo jeho rukou zvěstuje obloha.

Den dni o tom podává zprávu, *

noc noci sděluje poučení.

Není to slovo a nejsou to řeči, *

jejichž hlas by nebylo slyšet.

Do celé země vychází jejich hlahol, *

až na konec světa jejich slova.

Tam rozestřel stan pro slunce, †

které vychází jako ženich ze své svatební komnaty, *

jásá jako rek, když se do běhu dává.

Na jednom okraji nebe vychází †

a obíhá až na jeho druhý okraj, *

nic se nemůže skrýt před jeho žárem.