Z knihy proroka Barucha

1,14 – 2,5; 3,1-8

Prosba kajícího lidu

Čtěte tuto knihu, kterou vám posíláme, a seznamujte se s ní v chrámu Páně v den svátku a ve dnech shromáždění a vyznejte:

„Pán, náš Bůh, je spravedlivý, my se však dnes musíme rdít hanbou, my Judovci i obyvatelé Jeruzaléma, naši králové, naše knížata, naši kněží, naši proroci i naši otcové. Zhřešili jsme proti Pánu, neposlouchali jsme ho, neslyšeli jsme rozkaz Pána, našeho Boha, a nežili jsme podle příkazů, které nám dal.

Ode dne, kdy Pán vyvedl naše otce z egyptské země, až do dneška neposlouchali jsme Pána, našeho Boha, z lehkomyslnosti jsme nedbali jeho hlasu. I ulpělo na nás zlo a prokletí, kterým hrozil Pán ústy svého služebníka Mojžíše, když vyvedl naše otce z egyptské země, aby nám dal zemi oplývající mlékem a medem. A tak je tomu dnes. Neposlechli jsme hlas Pána, našeho Boha, i když nás napomínali proroci, které k nám posílal, ale odešli jsme každý za zálibami svého zlého srdce, sloužili cizím bohům a dělali to, co bylo zlé v očích Pána, našeho Boha.

Proto Pán splnil své slovo, jímž hrozil nám i našim soudcům, kteří soudili Izraele, našim králům a našim knížatům, všemu Izraelovi a Judovi: že přivede na nás veliké pohromy, jimž (podobné) se nestaly pod nebem, jak se stalo (nyní) v Jeruzalémě podle toho, co je psáno v Mojžíšově zákoně, že kdekdo bude jíst maso svého syna a maso své dcery. A vydal je do moci všem královstvím, která jsou okolo nás, k hanbě a prokletí mezi všemi okolními národy, mezi něž je Pán rozptýlil. A tak se stali otroky, a nikoli pány, neboť jsme zhřešili proti Pánu, svému Bohu, protože jsme neposlouchali jeho hlas.

Všemohoucí Pane, Bože Izraele! Stísněná duše, soužený duch volá k tobě: Slyš, Pane, a smiluj se, neboť jsme zhřešili proti tobě! Ano, ty trůníš navěky, a my bychom měli navěky zahynout? Všemohoucí Pane, Bože Izraele, slyš nyní modlitbu mrtvých Izraelitů a synů těch, kteří zhřešili proti tobě a neposlechli hlas Pána, svého Boha – proto je nám neštěstí ustavičně v patách.

Nevzpomínej na nepravosti našich otců, ale nyní vzpomeň na svou moc a na své jméno, neboť ty jsi Pán, náš Bůh, budeme tě chválit, Pane! Ano, proto jsi pohnul naše srdce, abychom se tě báli, abychom vzývali tvé jméno; budeme tě chválit ve svém vyhnanství, neboť jsme ze svého srdce odstranili všechnu nepravost svých otců, kteří hřešili proti tobě. Pohleď však, dnes jsme ještě ve svém vyhnanství, do něhož jsi nás rozptýlil k hanbě a kletbě a k trestu za všechny nepravosti našich otců, kteří odpadli od Pána, našeho Boha.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Srov. Ef 2,4.5; Bar 2,12

Bože nekonečně milosrdný, ty jsi nás miloval svou velikou láskou. * Když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedls nás k životu zároveň s Kristem.

My jsme hřešili, bezbožně jsme jednali, páchali jsme nepravost, Pane, náš Bože, proti všem tvým zákonům. * Když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedls nás k životu zároveň s Kristem.

Z traktátu „Zrcadlo kleriků“ od svatého Jana Kapistránského

(Pars 1, Venetiæ 1580,2)

Život řádných kleriků svítí a ozařuje druhé

Ti, kdo jsou povoláni k službě u oltáře Páně, mají dávat zářný příklad celým svým chvályhodným mravním životem, v němž už není žádná špína, žádná nečistota neřestí. Jako sůl země pro sebe i pro druhé mají důstojně vést společný život, a jako světlo světa mají s moudrou rozvahou osvěcovat ostatní, a tak dobře chápat, co zdůrazňoval náš nejvyšší učitel Ježíš Kristus nejen svým apoštolům a tehdejším učedníkům, ale i všem kněžím a klerikům, kteří přijdou po nich: Vy jste sůl země; jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.

Opravdu, po nečistých a špinavých klericích, prosáklých špínou neřestí a zapletených do řetězů zločinů, lidé šlapou jako po nejsprostším blátě, neboť ti se už nehodí, jak se předpokládá, ani sobě ani druhým k ničemu. Svatý Řehoř říká: „Když se někým opovrhuje pro jeho život, zbývá už jen pohrdnout i jeho kázáním.“

Když však duchovní zastávají svůj úřad dobře, zaslouží si dvojnásobnou odměnu, zvláště ti, kdo všechny své síly věnují kázání a vyučování. Ano, dvojnásobnou čest si zasluhují řádní kněží, jednak vzhledem k jejich postavení, jednak vzhledem k jejich osobnímu životu; jedna je časná a přechodná, druhá je duchovní a věčná. Neboť i když bydlí na zemi a jsou spolu se všemi smrtelnými tvory podrobeni nezbytnostem přirozenosti, přece se ze všech sil snaží žít podobně jako andělé v nebi, aby se líbili svému králi jako jeho chápaví služebníci. Proto, jako slunce vycházející světu na výšinách Božích, tak ať světlo kleriků svítí lidem, aby viděli jejich dobré skutky a velebili Otce v nebesích.

Vy jste světlo světa. A jako zdroj světla neozařuje sám sebe, ale rozlévá své paprsky kolem a ozařuje všechno ostatní, tak vzorný život řádných a spravedlivých kleriků svítí světlem svatosti a ozařuje ty, kdo se na ně dívají. Kdo je tedy ustanoven k tomu, aby se staral o jiné, ať ukazuje sám na sobě, jak se mají chovat jiní v domě Páně.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

1 Tim 5,17; Sir 4,24; 2 Tim 4,2

Ti, kdo všechny své síly věnují kázání a vyučování, zaslouží si dvojnásobnou odměnu. * Neboť po řeči se pozná moudrost a rozvaha v tom, jak mluví jazyk.

Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky. * Neboť po řeči se pozná moudrost a rozvaha v tom, jak mluví jazyk.