Z knihy Job

29,1-10; 30,1.9-23

Job si naříká na své soužení

Job pokračoval ve své řeči a řekl:

„Kéž by mi bylo jak v dřívější době,

v dnech, kdy mě Bůh střežil,

když mi nad hlavou zářilo jeho světlo,

v jehož jasu jsem kráčel v temnotě,

když jsem byl v plné síle,

když Bůh chránil můj stan,

když byl Všemohoucí ještě se mnou,

kolem mě byly mé děti,

když ve smetaně jsem brodil své nohy

a skála vylévala potoky oleje.

Když jsem se ubíral k městské bráně

a na náměstí jsem usedl do svého sedadla,

mladí, jak mě viděli, ustoupili,

staří povstali a zůstali stát.

Vznešení přerušili řeč,

dlaň si kladli na ústa.

Ustal hlas velmožů,

jazyk jim přilnul k patru.

Ale nyní se mi vysmívají ti,

kteří jsou mladší než já,

jejichž otce jsem neměl za hodné,

aby se přidružili ke psům mého stáda.

Nyní jsem se jim stal k posměchu,

sloužím jim za předmět klepů.

Štítí se mě, vyhýbají se mi,

nestydí se plivnout mi do tváře.

Odhodili ohledy a trápí mě,

popustili si přede mnou uzdu.

Chátra se vedle mě naparuje,

podrážejí mi nohy,

připravují cestu k mé zkáze.

Boří mi stezku,

napomáhají mému neštěstí

a nikdo jim nebrání.

Přicházejí jak širokou trhlinou,

valí se dovnitř jako bouře.

Obořují se na mě hrůzy,

jak vichr zmizelo mé štěstí,

jak oblak prchlo mé blaho.

A nyní se ve mně rozplývá má duše,

zmocnil se mě čas bídy.

Bolest proniká mé kosti v noci,

hlodají mě útrapy, nemají klidu.

Celou silou mě chytá (Bůh) za šat,

drží mě za okraj spodního roucha.

Hodil mě do bláta,

podobám se prachu a popelu.

Volám k tobě o pomoc – neslyšíš,

naléhám – ani pak o mě nedbáš.

Změnil ses mi v tyrana,

pronásleduješ mě svou násilnickou rukou.

Zdviháš mě do výše, dáváš mě unášet větrem

a děsíš mě bouří.

Vždyť vím, že mě na smrt chceš vydat,

na místo, kde se shromažďuje všechno živé.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Job 30,17.16; 7,16

Bolest proniká mé kosti v noci, hlodají mě útrapy. * Zmocnil se mě čas bídy.

Nech mě, Bože, vždyť mé dny jsou jen závan větru. * Zmocnil se mě čas bídy.

Ze zápisu o mučednické smrti svatého Justina a jeho druhů

(Cap. 1-5: cf. PG 6,1566-1571)

Přidržel jsem se pravého učení křesťanů

Zatčené svaté předvedli před římského prefekta Rustika. Když stanuli před tribunálem, řekl prefekt Rustikus Justinovi: „Především buď oddán bohům a poslouchej císaře!“ Justin odpověděl: „Nelze přece nikoho obžalovat nebo postihovat za to, že jsme poslušni příkazů našeho spasitele Ježíše Krista.“

Rustikus řekl: „K jakému učení se hlásíš?“ Justin na to: „Snažil jsem se seznámit se všemi naukami a přidržel jsem se pravého učení křesťanů, ačkoli se nelíbí těm, kdo žijí v zajetí bludu.“

Prefekt Rustikus se zeptal: „Tak tohle učení se ti líbí, ubožáku?“ A Justin přisvědčil: „Ano, právě tak, řídím se jím jako správným učením víry.“

A prefekt Rustikus řekl: „Co je to za učení?“ Justin odpověděl: „My uctíváme Boha křesťanů. Věříme, že on je od počátku jediný stvořitel a tvůrce všeho stvoření viditelného i neviditelného. A uctíváme Pána Ježíše Krista, Božího Syna, o kterém už proroci předpověděli, že přijde jako hlasatel spásy pro lidské pokolení a jako učitel znamenitých učedníků. Já jsem ovšem jen člověk, a proto jsem přesvědčen, že tváří v tvář jeho nekonečnému božství mohu říci jen velmi málo, leč uznávám, že proroci měli jistou moc, neboť předem zvěstovali o tom, o němž jsem právě prohlásil, že je Boží Syn. Vím totiž, že z vnuknutí nebes proroci prorokovali o jeho příchodu mezi lidi.“

Rustikus se otázal: „Jsi tedy křesťan?“ A Justin odpověděl: „Ano, jsem křesťan.“

Nato řekl prefekt Justinovi: „Poslyš, o tobě říkají, žes učenec, a ty sám si myslíš, že víš, které učení je pravé. Jestliže budeš zbičován a zaplatíš vlastní hlavou, jsi přesvědčen, že vystoupíš na nebesa?“ Justin potvrdil: „Doufám, že když tohle přestojím, budu mít podíl v Božím příbytku. Vím přece, že všem, kdo žili správně, zachová Bůh svou milost až do skonání celého světa.“

Prefekt Rustikus řekl: „Takže ty se domníváš, že jakmile přijdeš do nebe, dostaneš nějakou znamenitou odměnu?“ Justin odpověděl: „To se nedomnívám, ale prostě to vím, mám to za naprosto jisté.“

Prefekt Rustikus pravil: „Vraťme se však k věci, o niž jde. Je opravdu nutné a naléhavé, abyste se sebrali a jako jeden muž obětovali bohům.“ Justin odpověděl: „Žádný rozumně myslící člověk neodpadne od pravé víry k bezbožnosti.“

Prefekt Rustikus prohlásil: „Neučiníte-li podle příkazu, bez milosti budete dáni na mučení.“ Justin odpověděl: „Přejeme si trpět pro našeho Pána Ježíše Krista, a tak být spaseni. Neboť toto utrpení nám zprostředkuje spásu a dodá naději před daleko hroznějším všeobecným soudem našeho Pána a Spasitele.“ Stejně prohlásili také ostatní mučedníci: „Dělej, co chceš, ale my jsme křesťané, a modlám neobětujeme.“

Prefekt Rustikus pak vynesl rozsudek následujícími slovy: „Protože tito lidé nechtěli obětovat bohům a uposlechnout příkazu císařova, nechť jsou podle předpisu zákona zbičováni a vydáni hrdelnímu trestu.“

S chválou Boží na rtech šli svatí mučedníci na popraviště. Tam byli sťati, a tak mučednickou smrtí vyznali víru ve Spasitele.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Sk 20,21.24; Řím 1,16

Vážně jsem kladl na srdce židům i pohanům, aby se obrátili k Bohu s vírou v našeho Pána Ježíše Krista. * Můj život nemá vůbec pro mě cenu, jen když dokončím svůj běh a úkol, který jsem přijal od Pána Ježíše: vydávat svědectví pro evangelium o Boží milosti.

Za evangelium se nestydím. Jím se přece projevuje Boží moc a přináší záchrana každému, kdo věří, nejdříve ovšem židům, ale pak i pohanům. * Můj život nemá vůbec pro mě cenu, jen když dokončím svůj běh a úkol, který jsem přijal od Pána Ježíše: vydávat svědectví pro evangelium o Boží milosti.