Z knihy proroka Jeremiáše

3,1-5.19 – 4,4

Výzva k obrácení

Hospodin mě oslovil:

„Jestliže muž propustí svou ženu

a ona od něho odejde

a vezme si jiného muže –

vrátí se k ní zase (první muž)?

Nebude ta žena zneuctěna?

Ty však, (která) jsi smilnila s mnoha milovníky,

směla by ses ke mně vrátit?

– praví Hospodin.

Zdvihni oči k výšinám a rozhlédni se,

kde jsi nebyla zneuctěna;

sedávala jsi u cest a čekala na ně

jako Arab na poušti,

poskvrnila jsi zemi

svými smilstvy a zločiny.

Proto byly zadrženy deště

a nebyla jarní vláha.

Zjednala sis čelo nevěstky,

stydět ses nechtěla.

Nevoláš snad nyní ke mně: ‚Můj otče!?

Ty jsi přítel mého mládí!

Což se bude hněvat ustavičně,

setrvá navěky v hněvu?‘

Hle, tak mluvíš, ale jednáš zle, jak jen můžeš!

Myslil jsem si: Jak bych tě chtěl zařadit mezi syny

a dát ti rozkošnou zemi

jako nejvzácnější dědictví mezi všemi národy!

Myslil jsem si: Budeš mě nazývat otcem

a nepřestaneš za mnou chodit.

Ale jako bývá žena nevěrná svému manželovi,

tak jste se stali nevěrnými mně, izraelský dome“

– praví Hospodin.

Je slyšet křik na pahorcích,

pláč a nářek synů Izraele,

že převrátili své chování,

zapomněli na Hospodina, svého Boha.

„Vraťte se, odpadlí synové,

a zhojím váš odpad.“

„Hle, přicházíme k tobě,

neboť ty jsi Hospodin, náš Bůh.

Lživé jsou pahorky,

hluk na horách!

Jen v Hospodinu, našem Bohu,

je spása pro Izraele.

Hanebné modly hltaly

od našeho mládí jmění našich otců,

jejich brav i skot,

jejich syny i dcery.

Lehněme si do své hanby,

ať nás přikryje naše potupa,

neboť jsme hřešili proti Hospodinu, svému Bohu,

my i naši otcové od svého mládí až dodnes,

nechtěli jsme slyšet hlas Hospodina, svého Boha.“

„Když se obrátíš, Izraeli – praví Hospodin –

smíš se ke mně vrátit.

Když se vzdáš svých ohavností,

nebudeš bloudit daleko ode mě!

Když budeš přísahat: ‚Živ je Hospodin‘

podle pravdy, práva, spravedlnosti,

v tobě národy dojdou požehnání,

v tobě dojdou slávy.

Neboť tak praví Hospodin lidu Judska i Jeruzaléma:

Zorejte si úhor

a nerozsévejte do trní!

Obřežte se pro Hospodina,

odstraňte předkožky svých srdcí,

mužové judští i obyvatelé jeruzalémští,

aby můj hněv nevyšlehl jak oheň

a nevzplál, že by ho nikdo nemohl uhasit

pro špatnost vašich skutků.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Jer 14,7; Žl 130 (129),3

Svědčí-li naše nepravosti proti nám, jednej, Hospodine, ke cti svého jména! * Našich zpronevěr je mnoho, hřešili jsme proti tobě.

Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí? * Našich.

Ze spisu „Vyznání“ od svatého Augustina, biskupa

(Lib. 9,10-11: CSEL 33,215-219)

Kéž dosáhneme věčné moudrosti

Když se blížil den, kdy měla odejít z tohoto světa – ty jsi znal ten den, Bože, my jsme ho neznali – stalo se tvým skrytým řízením, jak jsem přesvědčen, že jsme já a ona byli sami, opřeni o okno, jímž bylo vidět do zahrady domu, v němž jsme bydleli. Bylo to v Ostii na Tibeře, kde jsme se, vzdáleni vší vřavy, po dlouhé namáhavé cestě zotavovali před odplutím. Rozmlouvali jsme tehdy o samotě velmi srdečně. Nedbali jsme na to, co bylo za námi, a byli jsme upnuti na to, co bylo před námi, a ptali jsme se spolu v přítomnosti pravdy, jíž jsi ty, jaká bude věčná blaženost svatých, to, co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, nač člověk ani nikdy nepomyslil, a naše srdce prahlo po nebeských vodách z tvého pramene, pramene života, který je u tebe.

O těchto věcech jsem mluvil, i když ne tímto způsobem a těmito slovy. Ale ty, Pane, víš, že když jsme toho dne takto rozmlouvali a tento svět se všemi jeho radostmi ztrácel při tom rozhovoru pro nás cenu, ona tehdy řekla: „Synu, pokud jde o mě, už mě na tomto světě nic netěší. Co zde mám ještě dělat a nač tu mám být, nevím, vždyť od tohoto pozemského života už nic nečekám. Jen pro jedno jsem si přála žít ještě nějakou chvíli na tomto světě: chtěla jsem vidět, dříve než umřu, že jsi katolickým křesťanem. A Bůh mi to dopřál v míře mnohem větší, neboť mohu vidět i to, že jsi pohrdl pozemským štěstím a stal ses Božím služebníkem. Co tu mám ještě dělat?“

Nepamatuji se už dobře, co jsem jí na to odpověděl. Ale asi za pět dní nebo jen o málo později dostala horečku a ulehla. V době nemoci jednou omdlela a ztratila na chvíli vědomí. Přiběhli jsme k ní, ale brzy se probrala, podívala se na mě a na mého bratra, jak jsme u ní stáli, a jako by něco hledala, nám řekla: „Kde jsem to byla?“

A když nás viděla, že jsme smutní a zaražení, řekla: „Pochováte svou matku tady.“ Mlčel jsem a snažil jsem se zadržet pláč. Můj bratr však něco řekl, že by si přál, aby nezemřela v cizině, že by bylo pro ni lépe umřít ve vlasti. Když to uslyšela, pohlédla na něj s úzkostí a výčitkou, že mu záleží na takových věcech, potom se podívala na mě a řekla: „Slyš, co to říká.“ Brzy nato řekla nám oběma: „Pochovejte toto tělo kdekoli a nedělejte si s tím starost. Jen o to vás prosím, tam, kde budete, pamatujte na mě u oltáře Páně.“ A když sdělila, jak mohla, toto své přání, přestala mluvit, neboť nemoc se zhoršovala a působila jí utrpení.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. Žl 6,10; srov. 21 (20),3

Bůh slyšel její prosby a přijal její modlitby. * Splnil jí, po čem v srdci toužila.

Neodepřel, co žádaly její rty. * Splnil.