22. červen 2026

Sv. Jana Fishera, biskupa,
a Tomáše Mora, mučedníků

nezávazná památka

Jan Fisher se narodil roku 1469 v Beverly v Yorkshire. Po studiích v Cambridge stal se tam profesorem a kancléřem univerzity. Od roku 1504 byl biskupem v Rochestru. Staral se svědomitě o své věřící, často je navštěvoval, zvláště chudé a nemocné. Napsal několik spisů proti bludům své doby. Po desetiměsíčním věznění v londýnském Toweru byl 22. IV. 1535 sťat. Krátce předtím ho papež Pavel III. jmenoval kardinálem.
Tomáš More se narodil 7. II. 1478 v Londýně. Studoval v Oxfordu, oženil se a vychoval jednoho syna a tři dcery. Vynikal bystrostí ducha, humorem a zároveň hlubokou zbožností. Je autorem humanistického spisu „Utopie“ (= neexistující místo), v němž vyložil ideální vládní systém. V letech 1529-1532 zastával úřad lorda kancléře. Také on byl uvězněn a 6. VII. 1535 v Londýně popraven.
Oba byli odsouzeni pro velezradu a zemřeli mučednickou smrtí, protože odmítli podepsat prohlášení proti nerozlučitelnosti manželského svazku a uznat svrchovanost krále Jindřicha VIII. nad církví. V roce 1935 byli prohlášeni za svaté.

Modlitba se čtením

Bože, pospěš mi na pomoc.

Slyš naše volání.

Sláva Otci, jako byla. Aleluja.

HYMNUS

Buď můj život čest a chvála Boží,

jiným růže, sobě trní, hloží.

Být jak zrno, skryté v Boží zemi,

hrstka kvasu, o níž lidé neví…

Šířit radost, bolest nechat sobě,

hledat slabé, sílit, těšit v mdlobě.

Nehledat práv, plnit povinnosti,

chudý ve všem, bohatý jen v ctnosti,

opravdový až do morku kosti.

Sebe zapřít, stavět na milosti,

obejmout kříž, drtit změkčilosti.

Jiným sloužit, sám si sloužit nedat,

v oběť lásky sebe na kříž zvedat,

pobloudilé v náruč Boží volat,

zlobu láskou přemáhat a zdolat.

Nic nechtít a všechno dát,

Boha v bližních milovat!

S Matkou Boží pevně stát,

v dobrém růst a vytrvat!

Nebo:

Nebylo nic

svět nestvořen

jen Bože Ty.

A řekl jsi a svět se zvedl z nicoty.

Dny světa šly a já jsem nebyl v jeho dnech.

Bůh stvořil duši, člověk do plic nabral dech.

Svět byl tak veliký a tak prázdný stranou stál.

To já stál stranou. Tys mě k sobě povolal.

Svět by se zhroutil nebýt k Tobě pozvedán.

Na kříž je přibíjen a vzhůru zvedán Pán.

I teď je tu i nyní uvidět se dá

kněz zvedá Chléb, srdce se ve mně pozvedá.

Až klesnu na zemi a v prach se navrátím,

Ty sám mě pozvedneš a já Tě uchvátím.

Až svět se v oheň promění a bude soud,

pokyň mně k pravici a nedej zahynout.

ŽALMY

1. ant. Jak dobrý je Bůh k těm, kdo mají čisté srdce!

Žalm 73 (72)
Mé štěstí je být nablízku Bohu
Blahoslavený, kdo se nepohorší nade mnou. (Mt 11,6)
I (1-12)

Jak dobrý je Bůh k upřímným lidem, *

jak dobrý je Pán k těm, kdo mají čisté srdce!

Téměř již zakolísaly mé nohy, *

málem již uklouzly mé kroky,

neboť jsem záviděl bezbožným, *

když jsem pozoroval blahobyt hříšných.

Opravdu, nemají nesnáze, *

jejich tělo je zdravé a dobře živené.

Netrápí je lidské strasti, *

nemají soužení jak ostatní lidé.

Proto je obepíná pýcha jako náhrdelník, *

násilnictví je přikrývá jakoby šatem.

Z dobrého bydla vychází jejich nepravost, *

prýští výmysly srdce.

Posmívají se, vedou zlé řeči, *

z povýšenosti hrozí útlakem.

Svými ústy míří do nebe, *

jejich jazyk rejdí po zemi.

Proto se k nim obrací můj lid, *

jako by se chtěl hodně nalokat vody,

a praví: „Jak by to mohl Bůh vědět, *

má o tom Nejvyšší znalost?“

Hle, takoví jsou hříšníci, *

klidně si žijí, hromadí bohatství.

Ant. Jak dobrý je Bůh k těm, kdo mají čisté srdce!

2. ant. Smích hříšníků se obrátí v nářek a jejich radost ve smutek.

II (13-22)

Marně jsem tedy zachoval své srdce bez úhony *

a v nevinnosti myl své ruce?

Stále jsem v soužení *

a den co den v trestu.

Kdybych řekl: „Budu mluvit jako oni,“ *

zradil bych rod tvých synů.

Hloubal jsem, jak bych to poznal, *

ale zdálo se mi to obtížné,

až jsem vnikl do Božích tajemství *

a přihlédl k jejich konci.

Věru, stavíš je na kluzkou cestu, *

do zhouby je vrháš.

Jak se zhroutili v mžiku, *

zhynuli, pominuli se hrůzou!

Jako člověk pohrdá snem, když se probudí, *

tak, Pane, až povstaneš, pohrdneš jejich výmysly.

Když se mé srdce jitřilo *

a bolest bodala v ledví,

byl jsem nerozumný a nechápal jsem, *

byl jsem před tebou podobný němé tváři.

Ant. Smích hříšníků se obrátí v nářek a jejich radost ve smutek.

3. ant. Mé štěstí je být nablízku Bohu; kdo se od něho vzdaluje, zahyne.

III (23-28)

Já však chci stále být u tebe: *

uchopils mě za pravici,

povedeš mě svou radou *

a potom mě vezmeš do slávy.

Koho mám na nebi kromě tebe? *

Když jsem u tebe, nevábí mě země.

Touhou hyne mé tělo i duše, *

Bůh je navždy skála mého srdce a můj podíl.

Vždyť hle, kdo se od tebe vzdaluje, zahyne, *

zahubíš všechny, kdo jsou ti nevěrní.

Mé štěstí však je být nablízku Bohu, *

mít útočiště v Pánu, Hospodinu.

O všech tvých skutcích budu vypravovat *

v branách siónské dcery.

Ant. Mé štěstí je být nablízku Bohu; kdo se od něho vzdaluje, zahyne.

Hospodine, miluji tvůj zákon,

rozjímám o tvých přikázáních.

PRVNÍ ČTENÍ

Z první knihy Samuelovy

17,1-10.32.38-49.51

David bojuje s Goliášem

Filišťané shromáždili své šiky k bitvě. Shromáždili se do Soka, jež patří Judovi, a utábořili se mezi Sokem a Azekou v Efes-dommímu. Také Saul a izraelští muži se shromáždili, utábořili se v Terebintové dolině a seřadili se k bitvě proti Filišťanům. Na hoře z jedné strany stáli Filišťané, na hoře z druhé strany stál Izrael a mezi nimi bylo údolí.

I vycházíval z filišťanských šiků zápasník jménem Goliáš z Gatu, vysoký šest loket a jednu píď. Na hlavě měl bronzovou přilbu a byl oděn do šupinatého pancíře; váha pancíře byla pět tisíc šekelů bronzu. Na nohou měl bronzové holenice a na ramenou bronzový oštěp. Násada jeho kopí byla jako tkalcovské vratidlo a hrot jeho kopí vážil šest set šekelů železa. Před ním chodíval štítonoš. Goliáš stával a volal na izraelské řady. Říkal jim: „Proč vycházíte a řadíte se k bitvě? Což nejsem já Filišťan a vy služebníci Saulovi? Vyberte si někoho, ať ke mně sestoupí. Když mě v boji přemůže a zabije mě, budeme vašimi otroky. Avšak jestliže já přemohu jeho a zabiji ho, budete vy našimi otroky a budete nám sloužit.“ A Filišťan dodával:"Dneska jsem potupil izraelské řady. Vydejte mi někoho a budeme spolu bojovat.“

Když byl David přiveden k Saulovi, pravil: „Ať neklesá na mysli můj pán kvůli Goliášovi. Tvůj služebník půjde bojovat proti tomu Filišťanu!“

Poté Saul oblékl Davida do svého odění, na hlavu mu dal bronzovou přilbu a oblékl ho do pancíře. Na jeho odění si David připásal jeho meč a pokusil se chodit, ale nebyl na to zvyklý. David tedy Saulovi řekl: „Nemohu v tom chodit, nejsem zvyklý.“ A svlékl to ze sebe. Vzal si do ruky hůl, z potoka si vybral pět těch nejhladších oblázků a vložil je do pastýřské mošny, která mu sloužila za torbu pro válečné potřeby, a potom s prakem v ruce postupoval proti Filišťanovi.

Také Filišťan se hnul kupředu a blížil se k Davidovi se zbrojnošem, který před ním nesl štít. Když Filišťan vzhlédl a spatřil Davida, pohrdl jím, že byl chlapec – byl plavovlasý, hezký na pohled. Filišťan řekl Davidovi: „Copak jsem pes, že na mě jdeš s holí?“ Filišťan pak Davidovi zlořečil při svých bozích a dodal: „Pojď tedy ke mně! Dám tvé tělo nebeským ptákům a polní zvěři!“ David Filišťanovi odpověděl: „Ty jdeš proti mně s mečem a s kopím a s oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských šiků, které jsi potupil. Dnes tě dal Hospodin do mé moci, zabiji tě, useknu ti hlavu a ještě dnes dám tvou mrtvolu i mrtvoly filišťanského tábora nebeským ptákům a divoké zvěři. A tak se celá země doví, že Bůh je v Izraeli. A celé toto shromáždění pozná, že Hospodin nedává zvítězit mečem a kopím, neboť Hospodin je pánem boje; proto vás dal do naší moci.“

Když se Filišťan hnul a blížil k Davidovi, také David si pospíšil a běžel k boji proti Filišťanovi. David sáhl rukou do mošny, vyndal z ní jeden oblázek, vymrštil ho a zasáhl Filišťana do čela. Kámen mu uvázl v čele a on padl tváří na zem. David přiběhl, postavil se nad Filišťana, chopil se jeho meče, vytáhl ho z pochvy, usekl mu jím hlavu a tak ho dobil.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Srov. 1 Sam 17,37; Žl 57 (56),4.5

Hospodin mě vytrhl z drápů lva a medvěda, * on mě vytrhne z rukou mých nepřátel.

Bůh sešle svou milost a věrnost, zahanbí ty, kteří se na mě sápou. * On mě.

DRUHÉ ČTENÍ

Z dopisu poslaného svatým Tomášem dceři Markétě z vězení

(The English Works of Sir Thomas More, London 1557, p. 1454)

S veškerou nadějí a důvěrou se zcela svěřuji Bohu

Dobře vím, Markéto, jak nehodný byl můj dosavadní život a že bych si zcela zasloužil, aby mě Bůh opustil. Přesto však nepřestanu, vždycky budu důvěřovat a pevně doufat v jeho nesmírnou dobrotu. Vždyť až dosud mi jeho svatá milost dávala sílu, abych raději pohrdl z celé duše veškerým majetkem, příjmy i samotným životem, než abych přísahal proti svému svědomí. I krále vedla k tomu, aby se mnou nakládal milostivě, takže mě až dosud zbavil pouze svobody. Tímto jediným opatřením mi Jeho Veličenstvo prokázalo větší dobrodiní – k mému duchovnímu pokroku, jak doufám – než všemi poctami a statky, jimiž mě zahrnulo předtím. Tatáž milost, jak doufám, přiměje krále, že proti mně už nestanoví nic těžšího, anebo mi bude milost Boží dávat neustále sílu, abych snesl cokoli těžkého trpělivě, statečně a ochotně.

Když se moje trpělivost spojí se zásluhami hořkého utrpení Páně, které ovšem nekonečně převyšuje záslužností i způsobem všechno, co mohu snášet já, zmírní mi tato trpělivost zasloužené tresty v očistci a ze štědré dobroty Boží zvětší trochu i mou odměnu v nebi.

Nechci se vzdát důvěry v dobrotivost Boží, má drahá Meg, i když cítím, jak jsem slabý a křehký. A i kdybych pozoroval, že strachem a zděšením už už klesám, vzpomenu si, jak svatý Petr při jediném závanu větru začal tonout, protože měl malou víru, a udělám, co udělal on. Zavolám na Krista: Pane, zachraň mě. A doufám, že vztáhne ruku, uchopí mě a nedovolí, abych se utopil.

Ale i kdyby dopustil, abych se choval ještě dále tak jako Petr a úplně padl, přísahal a zapřel (ať to Bůh svým milosrdenstvím ode mne odvrátí, nebo ať mi z toho pádu vzejde spíše škoda než prospěch), přece doufám, že i v tom případě by na mě pohlédl s milosrdnou láskou, jako pohlédl na Petra, a znovu mě postavil na nohy, abych opět vyznal pravdu, ulevil svému svědomí a statečně snášel trest a hanbu za své dřívější zapření.

Zkrátka, má milá Margot, vím to zcela jistě, že mě Bůh neopustí, leda mou vinou. S veškerou nadějí a důvěrou se mu tedy zcela svěřuji. Nechal-li by mě zahynout pro mé hříchy, byla by na mně oslavena aspoň jeho spravedlnost. Doufám však naprosto pevně, že jeho něžná dobrota věrně zachrání mou duši a způsobí, že se na mně jasně ukáže jeho milosrdenství spíše než jeho spravedlnost.

Neklesej tedy na mysli, drahá dcero moje, a neměj o mne přílišnou starost, ať se mi v tomto světě stane cokoli. Nemůže se stát nic, co Bůh nechce. Avšak cokoli on chce, i když se nám to zdá sebehorší, je ve skutečnosti to nejlepší.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Ve svém utrpení mysleli Kristovi mučedníci na nebe a prosili: * Pane, pomáhej nám, abychom věrně vytrvali v tvé službě.

Shlédni na své služebníky a neopouštěj svůj lid. * Pane.

MODLITBA

Modleme se.

Bože, ty dáváš mučedníkům sílu, aby dovršili svědectví o své víře; na přímluvu svatého Jana a Tomáše pomáhej i nám, ať celým svým životem svědčíme o víře, kterou vyznáváme. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Text © Česká biskupská konference, 2018

© 1999-2026 J. Vidéky