Z knihy Job

12,1-25

Job odpovídá, že Boží prozřetelnost přesahuje všechnu lidskou moudrost

Job se ujal slova a řekl:

„Opravdu, vy jste dokonalí lidé,

s vámi vymře moudrost!

Ale já mám rozum jako vy,

v ničem za vámi nejsem.

Kdo by nebyl podobně nadán?

Svému bližnímu mám být pro posměch

já, který vzýval Boha, aby mě slyšel,

pro posměch já – spravedlivý, bezúhonný?

Nešťastný zaslouží potupu – myslí si šťastný

– úder patří ubožákům.

V klidu jsou stany kořistníků,

v bezpečí jsou ti, kdo dráždí Boha,

kdo proti Bohu zdvíhají ruku.

Jen se ptej na to zvířat, a ta tě poučí,

nebeského ptactva, a to ti oznámí,

nebo mluv k zemi, a ta ti odpoví,

budou ti to vypravovat mořské ryby.

Kdo by v tom všem nepoznal,

že to způsobila Hospodinova ruka?

V jeho ruce je všechno živé;

dech každého smrtelníka.

Copak ucho nezkoumá slova

a neochutnává patro pokrm?

Je moudrost jen u starců,

znamená dlouhý věk rozumnost?

Jen u Boha je moudrost a síla,

on má radu a důmysl.

Když on boří, už se to nevystaví,

když někoho zavře, nikdo už neotevře.

Když zadrží vodu, nastává sucho,

když ji vypustí, země je zpustošena.

U něho je moc a úspěch,

na něm závisí ten, kdo bloudí i svádí.

Hlupáky dělá z rádců,

rozumu zbavuje vládce.

Ozdoby strhuje králům,

zástěru (ponížení) jim přivazuje kolem beder.

Do bídy přivádí kněze,

siláky sráží k pádu.

Výmluvným odnímá výřečnost,

úsudek bere starcům.

Vylévá potupu na urozené,

rozvazuje pás velmožům.

Tajnosti zjevuje z temnot,

co je ve stínu, vyvádí k světlu.

Povyšuje národy a zas je hubí,

dává jim vyrůst a pak je opouští.

Odnímá rozum vůdcům lidu,

nechá je bloudit v pustině bez cest,

takže tápají v temnotách,

jak opilci vrávorají.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Job 12,13.14; 23,13

Jen u Boha je moudrost a síla, on má radu a důmysl. * Když on boří, už se to nevystaví, když někoho zavře, nikdo už neotevře.

On rozhodl – kdo ho zadrží? Co si přeje, to uskuteční. * Když on.

Z homilií svatého Pavla VI., papeže

(při posledním veřejném zasedání II. vatikánského koncilu, 7. prosince 1965: AAS 58 [1966], 53.55-56.58-59)

Abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka

Díky tomuto koncilu se pozornost lidí soustředila na teocentrické a teologické učení o tom, kdo je člověk a co je svět. To učení jako by chtělo být výzvou lidem, kteří si myslí, že je naší době vzdálené a cizí. To učení si nárokuje něco takového, o čem svět nejprve usoudí, že je to absurdní, ale později, jak doufáme, uzná, že je to lidské, moudré a navíc to přináší spásu: totiž že existuje Bůh. Jistěže existuje Bůh. Existuje skutečně. Je živý. Je to osoba. Uplatňuje prozřetelnost, oplývá nekonečnou dobrotou a je dobrý nejen sám v sobě, ale v maximální míře také vůči nám. Je to náš stvořitel, naše pravda, naše štěstí. To do té míry, že když se člověk snaží ukotvit svou mysl a své srdce v Bohu a věnuje se kontemplaci, má to u něho být takový duchovní úkon, který musíme pokládat za nejvznešenější a nejdokonalejší vůbec; úkon, od kterého mohou a mají odvozovat svou vysokou důstojnost i v naší době nesčetné oblasti lidské činnosti.

Církev, shromážděná na koncilu, zaměřila své úvahy velmi intenzivně — kromě sebe samé a vztahu, který ji pojí s Bohem — také na člověka; na člověka, tak jak ho lze v této době opravdu vidět: člověka, který žije, člověka, který je plně zaměstnán tím, že pomáhá jen sám sobě, člověka, který je nejen přesvědčen, že je v pořádku, aby se všechno úsilí napínalo směrem k němu jedinému jako k jakémusi středu, ale který se také nebojí tvrdit, že je počátkem a důvodem všeho. Před koncilními otci stál celý „jevový“ člověk, celý fenomén člověk, oblečený do nesčetných podob svého ducha, v kterých se ukazuje. A otcové jsou taky lidé, dokonce jsou všichni pastýři a bratři, a projevují soustředěnou starostlivost a skutečnou lásku. Ten člověk se statečností poukazuje na své bolestné osudy, ten člověk i v minulosti, i v této naší době pokládá jiné lidi za nižší, než je on sám, a proto je vždycky nestálý a falešný, sobecký a agresivní. Ten člověk je nespokojený sám se sebou, směje se i prolévá slzy. Ten člověk je v pohybu všemi směry, je ochotný hrát jakékoliv role. Ten člověk se přísně drží jen toho, co potvrzuje vědecké zkoumání. Ten člověk jako takový myslí, miluje, usilovně pracuje, stále se o něco zajímá. Je to člověk, na kterého se musíme dívat také s jakousi posvátnou úctou — pro nevinnost jeho dětství, pro tajemství jeho chudoby, pro projevy dobrotivé lásky, ke kterým vedou jeho nemoci. Ten člověk se na jednu stranu stará jen o sebe, na druhou jedná ve prospěch společnosti. Ten člověk současně „chválí čas minulý“ i očekává čas budoucí a sní, že bude šťastnější než ten minulý. Ten člověk je z jedné strany zapleten do zlých činů, z druhé ozdoben svatými mravy. A tak dále. Nakonec se objevil laický a profánní humanismus a při svém ohromném rozšíření, abychom tak řekli, vyzval koncil k soutěži. Utkalo se náboženství jako kult Boha, který se chtěl stát člověkem, a náboženství (musíme ho totiž považovat za náboženství) jako kult člověka, který se chce stát Bohem. A k čemu došlo? Konal se souboj, bitva, anatéma? Samozřejmě to tak být mohlo — ale jak je vidět, nedošlo k tomu. Vzorem a normou, kterou se náš koncil duchovně řídil, bylo staré vyprávění o Samaritánovi. Opravdu, koncil hluboce prostoupila jakási nesmírná láska k lidem. Veškerou pozornost tohoto našeho shromáždění zaujal důkladný pohled na potřeby lidí a opakovaně je promýšlelo; naléhavost těch potřeb roste s tím, jak roste syn této země. Vy, humanisté naší doby, kteří odmítáte pravdy transcendující přirozené věci, pochvalte koncil aspoň v tomto ohledu a uznejte náš nový humanismus: vždyť i my, dokonce my především, uctíváme člověka.

Jestliže je to tak, je zapotřebí říci, že katolické náboženství a lidský život vzájemně spojuje přátelská smlouva, obě strany společně usilují o jedno lidské dobro: katolické náboženství je totiž pro lidstvo, je jistým způsobem životem lidského rodu. A životem je musíme nazývat pro jeho vznešenou a všestranně dokonalou nauku, kterou podává o člověku (copak není člověk, když je ponechán sám sobě, tajemstvím i sobě samému?). Tuto nauku ovšem podává proto, že ji čerpá z vědění, které má o Bohu. Vždyť také abychom do hloubky poznávali člověka — člověka skutečného, člověka celého —, musíme nejprve poznávat samotného Boha.

Jestliže máme všichni, kdo jsme tady, na paměti, že tvář Kristovu, tvář Syna člověka, máme poznávat ve tváři každého člověka — nejvíc, když se člověk stane průzračným svými slzami a bolestmi — a jestliže máme ve tváři Kristově poznávat tvář nebeského Otce (podle onoho výroku Kdo vidí mě, vidí i Otce), náš způsob uvažování o lidských věcech se mění v křesťanství, které je celé zaměřeno na Boha jako na střed. A naše hlásání tedy může znít takto: abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. Flp 4,8

Co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti * o to mějte zájem.

O každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály * o to.