Z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům

4,1-18

Svatost života a naděje na vzkříšení

Bratři, prosíme vás a napomínáme v Pánu Ježíši: jak jste se od nás naučili, že máte žít, abyste se líbili Bohu, a jak i žijete, tak ať v tom vynikáte ještě více. Víte přece, které příkazy jsme vám dali z (moci) Pána Ježíše. Neboť to je vůle Boží: vaše posvěcení! Zdržujte se smilství; naučte se každý držet svoje tělo ve svaté kázni a počestnosti, ne ve chtivé žádostivosti jako pohané, kteří neznají Boha. Nikdo ať v té věci nezkracuje a nepodvádí svého bratra, protože Pán to všechno přísně trestá, jak jsme vám to už dříve pověděli a důrazně připomněli. Bůh nás přece nepovolal k nečistotě, ale k posvěcení! Proto, když tím (příkazem) někdo pohrdá, nepohrdá člověkem, ale Bohem, který vám dává svého Svatého Ducha.

O bratrské lásce není vám třeba psát, sám Bůh vás totiž poučil, abyste se navzájem milovali, a vy se také tak chováte ke všem bratřím v celé Makedonii. Ale povzbuzujeme vás, bratři, abyste v tom byli stále horlivější. Pokládejte za věc své cti, že budete žít pokojně, plnit svoje (povinnosti) a živit se prací svých rukou, jak jsme vám to přikázali. Tak ti, kdo nejsou křesťané, si vás budou vážit, a budete na všech nezávislí.

Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději. Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, (věříme) také, že s Ježíšem přivede Bůh (k životu) i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním. Říkáme vám to přece, jak nás Pán o tom poučil: My živí, kteří se dožijeme příchodu Páně, nepředstihneme ty, kdo budou už mrtví. Až totiž bude dán rozkaz, až zazní archandělův hlas a Boží polnice, sám Bůh sestoupí z nebe. Napřed vstanou zemřelí křesťané, potom my, kteří zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Pánu. A pak už budeme s Pánem navždycky. Těšte se proto navzájem těmito slovy.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

1 Sol 4,16; Mk 13,27; srov. Mt 24,31

Až bude dán rozkaz, až zazní archandělův hlas a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe. * A shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe.

Až přijde Syn člověka, pošle své anděly s mohutným hlasem polnice. * A shromáždí.

Z dekretu 2. vatikánského sněmu o misijní činnosti církve

(Ad gentes, n. 23-24)

Je třeba s důvěrou oznamovat tajemství Krista

Ačkoli na každého Kristova učedníka připadá příslušný díl závazku šířit víru, Kristus Pán vždy povolává z řad učedníků ty, které sám chce, aby byli s ním a aby je posílal kázat národům.

Proto skrze Ducha Svatého, který ke společnému prospěchu rozděluje zvláštní dary, jak sám chce, vnuká do srdce jednotlivců misionářské povolání. Současně v církvi uvádí v život instituty, které na sebe berou úkol hlásat evangelium – úkol náležející celé církvi – jako svou vlastní povinnost.

Znamení zvláštního povolání je vidět na těch, kdo jsou obdařeni potřebným přirozeným založením, mají žádoucí vlohy a nadání a také jsou ochotni věnovat se misijnímu dílu. Mohou to být domácí nebo zahraniční kněží, řeholníci i laici. Posláni právoplatnou autoritou jdou s vírou a poslušností za těmi, kdo jsou daleko od Krista. Jsou odděleni k dílu, k němuž byli povoláni jako služebníci evangelia, aby se pohané stali milou obětí, posvěcenou od Ducha Svatého.

Na Boží volání má člověk odpovědět tak, že nedá na to, k čemu radí tělo a krev, ale zcela se zasvětí dílu evangelia. Tuto odpověď však je schopen dát, jen když ho povzbudí a posílí Duch Svatý.

Kdo je posílán, vstupuje do šlépějí života a poslání toho, který se sám sebe zřekl a vzal na sebe přirozenost služebníka. Má tedy být rozhodnut po celý život vytrvat ve svém povolání, vzdát se sebe a všeho, co bylo do té doby jeho, a všem se stát vším.

Když hlásá evangelium mezi pohanskými národy, ať je s důvěrou seznamuje s tajemstvím Krista, kterého zastupuje. V něm ať má odvahu mluvit, jak je třeba, a ať se nestydí za pohoršení kříže.

Ať jde ve stopách svého Mistra, tichého a pokorného srdcem, a zjevně ukazuje, že jeho jho netlačí a břemeno netíží.

Životem opravdu podle evangelia, velkou trpělivostí, velkodušností, dobrotou a upřímnou láskou ať vydává svému Pánu svědectví, bude-li třeba až k prolití krve.

Bude si vyprošovat od Boha sílu a statečnost, a pak pozná ze zkušenosti, že ve velikém soužení i v největší chudobě lze oplývat radostí.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

1 Kor 9,16.22

Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost. * Běda, kdybych evangelium nehlásal.

Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé. * Běda.