15. listopad 2025

Sv. Alberta Velikého, biskupa a učitele církve
Památka
pro dominikány (OP)

Narodil se kolem roku 1190 v Lauingenu v bavorském Švábsku jako syn hraběte z Bollstädtu. Studoval v Padově filosofii a pravděpodobně medicínu. V roce 1223, ovlivněn kázáním blahoslaveného Jordána, vstoupil do řádu sv. Dominika. Do německé provincie se vrátil jako lektor teologie a vyučoval pak v mnoha německých klášterech. V roce 1245 byl promován na magistra teologie a převzal katedru teologie na pařížské univerzitě. Jeho nejznámějšími žáky byli svatý Tomáš Akvinský, Petr z Tarentasie (blahoslavený Inocenc V.) a blahoslavený Ambrož Sansedoni. V roce 1254 byl zvolen německým provinciálem. Vzdal se tedy své profesorské činnosti a vydal se na cesty. Od roku 1257 se mohl znovu věnovat vyučování. 5. ledna 1260 jej papež jmenoval biskupem v Regensburku. Albert začal s reformou diecéze – osobně ji vizitoval, kázal, konal bohoslužby, seznamoval se se stavem jednotlivých farností, klášterů a jiných institucí. Setkal se však s velkým nepochopením. V roce 1262 rezignoval, ale papež si jej ponechal u svého dvora. V roce 1263 jmenoval papež Alberta kazatelem křížové výpravy v Německu a Čechách. Po papežově smrti v roce 1264 se Albert uchýlil do konventu ve Würzburku, kde dokončil celou řadu svých knih. V roce 1270 jej magistr řádu poslal do Kolína, kde pak žil až do své smrti. Zemřel 15. listopadu 1280 a byl pohřben v kolínském dominikánském kostele pod hlavním oltářem. Hned po své smrti byl lidmi uctíván jako světec. Beatifikoval jej v roce 1622 Řehoř XV. V roce 1798 byly jeho ostatky přeneseny do kostela sv. Ondřeje v Kolíně. 16. prosince 1931 jej bl. Pius XI. kanonizoval a prohlásil za učitele církve, v roce 1941 jej Pius XII. jmenoval patronem přírodních věd.

Modlitba se čtením

Bože, shlédni a pomoz.

Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci, jako byla. Aleluja.

HYMNUS

Ty jasné světlo Kolína,

Alberte, muži učený,

Tomáše učils myšlení,

chvalozpěv od nás vyslechni.

Ty lucernou jsi svatosti,

ukazatelem pravosti,

lásky jsi jasným plamenem,

hlas lidu nám to dosvědčí.

Nauč nás všechny věřící

pohrdat tím, co pomíjí,

a mysli naše pozvedni

k radostem pravým nebeským.

Prosíme, přispěj na pomoc

z nebeské vlasti bratřím svým,

Petrovu loďku vytrhni

na moři z bouří běsnících.

Kéž Kriste, Králi laskavý,

radostná píseň vítězství

tobě, Otci i Přímluvci

v království nebes navždy zní. Amen.

PSALMODIE

Ant. 1 Pán svolává shora nebesa i zem, odhodlán konat nad svým lidem soud.

Žalm 49 (50)
Pravá bohoslužba
Nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit. (Srov. Mt 5, 17)
I

Pán mluví, Pán a Bůh, a volá zem *

od slunce východu až na západ.

Ze Siónu, té hory překrásné, *

se v oslnivé záři zjevuje.

To přichází náš Bůh, a nemlčí, †

všespalující oheň před ním jde, *

okolo něho bouře burácí.

Svolává shora nebesa i zem, *

odhodlán konat nad svým lidem soud:

„Shromážděte mi moje vyvolené, *

co při oběti stvrdili mou smlouvu!“

A nebe hlásá jeho spravedlnost, *

že on je Bůh a právem rozsoudí. 

Ant. Pán svolává shora nebesa i zem, odhodlán konat nad svým lidem soud.

Ant. 2 Ke mně volej za dnů soužení, a vysvobodím tě.

II

„Slyš, můj lide, nyní promluvím! *

Izraeli, proti tobě svědčím. *

Viním tě a soudím tváří v tvář, *

neboť já jsem Pán a já jsem Bůh tvůj!

Nekárám tě pro tvé oběti, *

mám tvé žertvy stále před očima.

Nevezmu však býky z chlévů tvých, *

ani nechci kozly z tvého stáda.

Vždyť mě patří všechna lesní zvěř, *

tisíce mám zvířat na svých horách.

Znám i všechno ptactvo nebeské, *

mé je vše, co na polích se hemží.

Kdybych lačněl, tobě nepovím; *

můj je svět i vše, co obsahuje.

Cožpak já chci býčí maso jíst, *

cožpak se chci napít kozlí krve?

Oběť chvály Bohu přinášej, *

plň své sliby vůči Nejvyššímu!

Ke mně volej za dnů soužení, *

vysvobodím tě a vzdáš mi úctu!“ 

Ant. Ke mně volej za dnů soužení, a vysvobodím tě.

Ant. 3 Mne uctívá, kdo vzdává oběť chvály.

III

Kdežto hříšníkovi řekne Bůh: †

„Nač mi odříkáváš přikázání *

a mou smlouvu darmo bereš do úst,

když se vzpíráš mému vedení, *

odhazuješ za hlavu má slova?

Zloděje když vidíš, běžíš s ním, *

s cizoložníky jsi jedna ruka;

ústa ke špatnostem otvíráš *

a tvůj jazyk osnuje lež na lež;

o svém bratru mluvíš hanebně, *

na syna své matky kydáš hanu.

Tohle děláš – kdybych k tomu mlčel, *

myslil bys, že já jsem jako ty.

Pochopte, kdo jste Boha zapomněli, *

nežli vás vydám zkáze bez úniku!

Mne uctívá, kdo vzdává oběť chvály; *

kdo správně žije, dojde Boží spásy!“ 

Ant. Mne uctívá, kdo vzdává oběť chvály.

Nepřestáváme se za vás modlit a prosit.

Abyste dobře poznali Boží vůli.

PRVNÍ ČTENÍ

Z knihy proroka Daniela

12,1-13

Proroctví o posledním dnu a o vzkříšení

Anděl mi řekl: „V té době povstane Michael, veliký kníže, který chrání syny svého lidu. To bude čas úzkosti, jaký nebyl od té doby, kdy povstaly národy, až do té doby. Tehdy bude zachráněn tvůj národ, každý, kdo bude zapsán v knize. Probudí se mnozí z těch, kteří spí v prachu země, jedni k věčnému životu, druzí k potupě, k hanbě navěky. Kteří byli poučeni, budou zářit jako zář oblohy, a ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti, jako hvězdy na věčné časy.

Ty, Danieli, uschovej slova a zapečeť knihu, až do času konce. Mnozí se jí budou probírat a poznání se zvětší.“

Já, Daniel, jsem se díval, a hle – jiní dva, kteří stáli: jeden na jedné straně řeky a druhý na druhé straně řeky. Jeden řekl muži, oblečenému do lněných šatů, který stál nad vodou řeky: „Kdy se splní tyto podivuhodné události?“ A slyšel jsem muže, oblečeného do lněných šatů, který stál nad vodou řeky: zdvihl svou pravici i levici k nebi a přísahal skrze toho, který žije navěky, že to potrvá dobu, doby a polovici; až skončí rozptýlení moci svatého lidu, pak se všechny tyto věci vyplní.

Já jsem to sice slyšel, ale nerozuměl jsem tomu, a proto jsem řekl: „Můj pane, jaký bude konec všeho?“ Tu řekl: „Jdi, Danieli, neboť uschována a zapečetěna zůstanou ta slova až do času konce. Mnozí budou očištěni, vytříbeni a vyzkoušeni; bezbožní budou jednat hříšně a nic nepochopí, ale poučení lidé porozumějí. Od té doby, kdy bude zrušena každodenní oběť a nastolena ohavnost pustošitele, uplyne tisíc dvě stě devadesát dní. Blaze tomu, kdo vytrvá a dožije se tisíce tří set třiceti pěti dnů. Ty jdi ke konci a odpočiň si; na konci dní povstaneš k svému údělu.“

RESPONSORIUM

Srov. Lk 20,35.36.38

Ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, už nemohou zemřít. * Jsou rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení.

Bůh přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho. * Jsou.

DRUHÉ ČTENÍ

Jedno ze tří následujících:

Z komentáře na Matoušovo evangelium od svatého Alberta Velikého

(Ex Enarrationibus in Matthæi Evangelium B. Alberti Magni. Opera Omnia XX, Ed. Borgnet 1893, str. 247-249)

Vtiskl do nás známku své přirozenosti

V zemi překrásné já mám svůj podíl, proto mě blaží mé dědictví. Hospodin řekl Áronovi: Já jsem tvůj podíl i tvé dědictví u synů Izraelových. Sára, manželka mého pána, porodila syna mému pánu ve svém stáří: dal mu všechno, co měl.

Sára se překládá jako „paní“, a je to církev. Syna věčné radosti, květ a dědice plodí Bůh Otec z milosti skrze církev ve starobě posledních dob. Jemu také dává dědictvím všechno, co kdy měl, poněvadž tím, že dává sebe, dává všechno, co je jeho. Bůh se za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem. Volám: Můj úděl je Pán, v něho budu doufat.

Toto jsou tedy výpovědi o otcovském úkonu u těch, které plodí nejvyšší Otec skrze milost.

On rozhodl, že nám dá život slovem pravdy, abychom byli jako prvotiny ze všeho, co stvořil. Slovem totiž do nás vtiskl známku své přirozenosti, a tím i její znalost. Protože všechno, co je poznáváno, poznává se ze známky a znalosti, jakou to zanechává v duši.

Ze znalosti povstává víra, která otvírá oči, aby viděly Otce. Ze spojení povstává láska, která upírá oči na Otce. Z lásky, jakou má Otec k nám, vzniká naděje, která pozdvihuje oči vzhůru, aby si žádaly vznešené věci. Nespokojujeme se přece malými věcmi, vždyť doufáme v Otcovu lásku. Z těchto důvodů tedy je řečeno: „Otec.“

Modlitba nemůže nebýt líbezná a důvěrná, když začíná tím nejdůvěrnějším. Proto se v předešlém říká, že je Otec s námi a že nás vidí vskrytu, protože je i důvěrně blízký i líbezný. Jinak bychom neměli k němu přístup. Proto je řečeno, že Jednorozený, v jehož Duchu jsme přijati za dítky, je v lůně Otcově.

RESPONSORIUM

Učils mě, Bože, od mládí, dodnes tvé mocné divy hlásám. * Neopouštěj mě ve stáří.

Ať příštím pokolením vyprávím o tvém rameni. * Neopouštěj.

Nebo:

Z pojednání „O způsobu modlitby“ od svatého Alberta Velikého

(Ed. Wimmer, Ratisbonnæ 1902, str. 53 a násl.)

Příprava na modlitbu

Věz, že se musíme na modlitbu připravit. Tato příprava je dvojí, a to vzdálená i blízká.

Vzdálená příprava je zase dvojí, vnitřní a vnější. Vnitřní příprava pak je trojí. Prvá je očištění svědomí. Jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Boha a dostaneme od něho všechno, zač prosíme. Druhá je pokoření mysli, protože Pán k prosbě pokorných se skloní, nezhrdne jejich modlitbou. Třetí přípravou je odpuštění křivd. Když se chcete modlit, odpouštějte si, máte-li co proti komu, aby i vám odpustil váš nebeský Otec vaše hříchy.

Podobně i vnější příprava je trojí. Prvá je plnění Božích přikázání, protože, jak říká Izidor, děláme-li to, co Pán přikazuje, není pochyby, že dosáhneme toho, oč prosíme. Druhou přípravou je smíření s uraženým bratrem: Přinášíš-li svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; teprve potom přijď a obětuj svůj dar. Třetí přípravou jsou posty a almužny, kterými je modlitba podepřena. Jak říká Izaiáš: Lámej chléb hladovému a přijímej k sobě lidi bez přístřeší. Tehdy budeš volat a Pán ti odpoví.

Blízká příprava pak je podobně dvojí, totiž také vnitřní a vnější. Vnitřní je zase trojí. Prvá je usebranost: Když se však modlíš ty, vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se k svému Otci, který je ve skrytosti. Vstoupit do komůrky znamená přivolat srdce, uzavřít dveře značí zadržet toto srdce. „Přivolat srdce“ pak znamená shromáždit v nitru myšlenky a city rozptýlené venku.

Druhou přípravou je upření pozornosti na Pána. Opravdově se modlíme, když nejsme myšlenkami jinde. Proto se má duch nejdříve očistit a má se odpoutat od myšlenek na pozemské věci, aby se oproštěný pohled srdce zaměřil pravdivě a prostě na Pána. Ať ustoupí všechny myšlenky na věci tělesné a světské a ať pak duch nemyslí na nic jiného než na to, že se modlí. Vždyť i kněz předesílá před modlitbou prefaci, tedy jakousi předmluvu, a připravuje srdce bratří slovy: „Vzhůru srdce!“ Oni mu odpovídají: „Máme je u Pána“, aby se nitro uzavřelo všemu, co se tomu protiví, a otevřelo se pouze Bohu a abychom neměli něco jiného v srdci a něco jiného na jazyku.

Jak můžeš žádat, aby tě slyšel Bůh, když ty sám se neslyšíš? Chceš, aby Pán pamatoval na tebe, když ty sám na sebe nepamatuješ? Taková nedbalá modlitba je urážkou Boží velebnosti. Oči při ní bdí, a srdce spí. Zatímco křesťan by měl srdcem bdít i ve spánku.

Třetí přípravou je vzbuzení zbožného citu vůči Bohu. To se děje hlavně rozjímáním o naší ubohosti a o Boží dobrotě či milosrdenství. Úvahou o své ubohosti se poučme, oč potřebujeme prosit, úvahou o Božím milosrdenství poznejme, s jakou toužebností máme prosit.

Vnější příprava pak záleží ve třech věcech, totiž v postoji, v oblečení a v pohybech. U postoje je jisté, že je dovoleno modlit se vstoje, vsedě i vleže. Avšak při veřejných modlitbách máme zachovávat formu ustanovenou církví nebo našimi představenými. Co se týká oblečení, věz, že tomu, kdo se modlí, sluší oděv skromný a nenápadný. Dále věz, že k pohybům patří pokleknutí, rozepnutí rukou, bití v prsa, pozdvižení očí a tváře vzhůru, nebo klanění, sevření rtů neboli ztišení, prolévání slz, sténání, vzdechy apod.

RESPONSORIUM

Slyš, Bože, moje naříkání, modlitby mé si povšimni. * Od končin země k tobě volám.

Tys, Bože, vyslyšel moje prosby, dal jsi dědictví těm, kdo tvé jméno ctí. * Od končin.

Nebo:

Z komentáře na Lukášovo evangelium od svatého Alberta Velikého

(22, 19; Opera omnia, Parisii 1890-1899, 23, str. 673-674)

Jako pastýř a učitel budoval církev – Kristovo tělo

To konejte na mou památku. K tomu připomeňme dvě věci. Za prvé: příkaz slavit eucharistii; to je naznačeno slovy: To konejte. A za druhé: je to památka na Pána, vydávajícího se pro nás na smrt.

Říká tedy: To konejte. Nelze přikázat nic užitečnějšího, nemohlo být přikázáno nic líbeznějšího, nic prospěšnějšího k spáse, nic, co by si víc zasloužilo lásku, nic, co by se víc podobalo věčnému životu. Ukážeme to nyní jednotlivě.

Je to užitečné k odpuštění hříchů a zvláště užitečné pro život, abychom získali plnost milosti. Nebeský Otec chce pro nás jen to nejlepší, abychom se stali účastnými jeho svatosti. A účast na této svatosti se uskutečňuje Kristovou obětí, to jest tím, že se ve svátosti vydává Otci jako oběť za nás, a nám se vydává k požívání. Pro ně se zasvěcuji. Kristus skrze věčného Ducha přinesl sám sebe Bohu jako oběť bez poskvrny; on nám očistí svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli sloužit Bohu živému.

A nemůžeme konat nic líbeznějšího. Vždyť co by mohlo být líbeznějšího než to, v čem Bůh ukazuje celou svou dobrotu vůči nám? Neustále jsi jim poskytoval hotový chléb z nebe, který je schopný dát všechnu rozkoš a ukojit každou chuť. Od tebe poslaná výživa ukázala totiž tvoji něžnost k tvým dětem, neboť vyhovovala přání toho, kdo ji požíval, a přizpůsobovala se chuti, jak si kdo přál.

A nemohlo být přikázáno nic prospěšnějšího k spáse. Vždyť tato svátost je plodem stromu života, a kdo ho požívá s upřímnou vírou a zbožností, neokusí nikdy smrt. Stromem života je těm, kdo se jí chápou, blažení jsou ti, kdo se k ní vinou. Kdo jí mne, bude žít ze mne.

A nemohlo být přikázáno nic, co by si víc zasloužilo lásku. Vždyť tato svátost uskutečňuje lásku a sjednocení. Dát se za pokrm je projevem největší lásky. Což neříkala moje čeládka: Je vůbec někdo, koho by nenasytil masem? Jako by říkal: Tolik jsem je miloval a oni mě, že jsem si přál být v jejich útrobách a oni si přáli tak mě přijmout do sebe, aby byli mou součástí a stali se mými údy. Opravdu, žádným jiným způsobem se nemohli tak důvěrně a přirozeně spojit se mnou a já s nimi.

A nemohlo být přikázáno nic, co by se víc podobalo věčnému životu. Vždyť věčný život trvá tím, že se Bůh ve své dobrotě sám dává těm, kdo žijí v nebeské blaženosti.

RESPONSORIUM

Lk 22,29-30; Jan 15,16

Já vám odkazuji královskou vládu, jako mně ji odkázal můj Otec. * Budete jíst a pít u mého stolu v mém království.

Já jsem vás vyvolil a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek. * Budete.

MODLITBA

Modleme se.

Bože, tys naučil svatého biskupa Alberta uvádět v soulad lidskou moudrost a zjevenou pravdu; veď nás, prosíme, ať jako on rozvojem vědeckého poznání hlouběji poznáváme tebe a více tě milujeme. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.

© 1999-2024 J. Vidéky