Narodil se kolem roku 295 v Alexandrii v Egyptě. Doprovázel jako jáhen svého biskupa na nicejském koncilu (325). Když se sám stal alexandrijským patriarchou (328), statečně a vytrvale hájil víru v Kristovo božství, jak bylo definováno v Niceji, proti stoupencům alexandrijského kněze, bludaře Aria. Ani šikanování ze strany císaře, ani ustrašenost ostatních biskupů, ani několikrát opakované vyhnanství nezlomilo jeho odhodlání. Využíval nuceného pobytu mimo diecézi (celkem asi 20 let) k písemnému vysvětlování a šíření pravé víry. Podporoval rozvoj mnišství a sepsal „Život sv. opata Antonína“. Zemřel 2. V. 373 v Alexandrii.
Modlitba se čtením
Bože, shlédni a pomoz.
Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
Toť vskutku pravý Boží den,
zářící světlem blaživým,
Vždyť celý svět byl omyt v něm
přesvatou krví ze svých vin.
On vrátil slepým světla svit
a hříšným naděj znovu vlil,
kdo by se musel strachem chvít,
když Pán i lotru odpustil?
Úžas jal nad tím anděly,
kteří trest těla viděli,
že lotr Krista prosící
směl věčné slávy dosíci.
V tom nesmírné tkví tajemství:
By sňal hřích, který na všech lpí,
a zbavil svět vin veškerých,
vtělený Bůh smyl z těla hřích.
Může být větší vznešenost,
než když hřích milost vyhledá,
žár lásky spálí bázlivost
a když smrt nový život dá?
Buď věčně, Kriste, věrným svým
plesáním velikonočním.
Nás, milostí tvou vzkříšené,
vem k oslavě své vítězné.
Ježíši, každý tvor tě chval,
neboť jsi slavně z mrtvých vstal,
i Otce, Ducha milosti
ať věčné všechno tvorstvo ctí. Amen.
Ve všední dny po velikonočním oktávu je možné použít následující hymnus:
Ať z výšin nebe radost zní,
ať jásá země, moře s ní,
že po kříži Pán z hrobu vstal
a smrtelníkům žití dal.
Vrací se milostivý čas,
den spásy zjevuje se zas,
v něm Beránkovou krví svět
tmy zbaven září jako květ.
Ta jeho smrt i s mučením
znamená odpuštění vin,
zas bez úhony ctnost se skví,
Pán smrtí dobyl vítězství.
V to skládáme svou naději,
že věřící teď snadněji
uvěří ve své vzkříšení,
jímž vejdou v život blažený.
Proto tu oběť bělostnou
ctěme vždy s myslí radostnou
my, od ní tolik poctění,
vždyť všechno dobré plyne z ní.
Buď věčně, Kriste, věrným svým
plesáním velikonočním.
Nás, milostí tvou vzkříšené,
vem k oslavě své vítězné.
Ježíši, každý tvor tě chval,
neboť jsi slavně z mrtvých vstal,
i Otce, Ducha milosti
ať věčně všechno tvorstvo ctí. Amen.
PSALMODIE
Ant. 1 Pane, netrestej mě ve svém rozhorlení! Aleluja.
Nekárej mě, Pane, ve svém hněvu, *
netrestej mě ve svém rozhorlení!
Zaryly se do mne tvoje šípy, *
těžce na mne dolehla tvá ruka.
Pro tvůj hněv mám tělo jednu ránu, *
pro můj hřích kost ve mně není celá.
Nad hlavu se nakupily viny, *
tíhou přetěžkou mě obtížily. △
Ant. Pane, netrestej mě ve svém rozhorlení! Aleluja.
Ant. 2 Pane, ty znáš každou moji touhu. Aleluja.
Jitří se a páchnou moje rány, *
a to všechno pro mou pošetilost.
Přitlačen a sehnut jsem až k zemi, *
celý den se v sklíčenosti vláčím.
Bedra má jsou celá zanícená, *
místečko v mém těle není zdravé.
Zesláblý jsem, zkroušený až běda, *
křičím z hloubi sevřeného srdce.
Pane, ty znáš každou moji touhu, *
žádný povzdech můj ti není tajný.
Srdce buší, opouští mě síla, *
už i světlo v očích se mi kalí.
Všichni moji přátelé a druzi †
mému neštěstí se vyhýbají, *
ba i příbuzní se drží stranou.
Léčky strojí, kdo mě chtějí zabít, †
hrozí mi, kdo hledají mou zkázu, *
denně nové lsti si vymýšlejí. △
Ant. Pane, ty znáš každou moji touhu. Aleluja.
Ant. 3 Pane, přiznávám svou vinu, neopouštěj mě, má spáso. Aleluja.
Já však jsem k nim hluchý, neslyším je, *
němý jsem a ústa neotvírám.
Tak jsem jako člověk beze sluchu, *
bez schopnosti ubránit se slovem.
Doufám, Pane, v tebe jediného, *
ty mě vyslyšíš, můj Pane Bože!
Říkám si: „Jen ať jim nejsem pro smích, *
těm, kdo mají radost, klopýtnu-li!“
Já pak mám až příliš blízko k pádu, *
stále mám svou bolest před očima.
Proto zhloubi přiznávám svou vinu, *
pro svůj hřích jsem obavami sklíčen.
Silní však jsou moji nepřátelé, *
mnozí, kdo mě nenávidí pro nic,
za dobrotu zlem mi odplácejí, *
pasou po mně za to, že chci dobro.
Proto ty mě, Pane, neopouštěj, †
nevzdaluj se ode mne, můj Bože! *
Na pomoc mi pospěš, Pane, spáso má! △
Ant. Pane, přiznávám svou vinu, neopouštěj mě, má spáso. Aleluja.
Z tvého zmrtvýchvstání, Kriste, aleluja.
Ať radují se nebe i země, aleluja.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy Zjevení svatého apoštola Jana
4,1-11
Vidění Boha
Já, Jan, měl jsem toto vidění: Dveře do nebe byly dokořán; a ten dřívější hlas, který jsem slyšel jako zvuk polnice, když se mnou mluvil, zavolal na mě: „Pojď sem vzhůru! Ukážu ti, co se musí stát v budoucnosti.“ Hned jsem upadl do vytržení. A hle – trůn stál v nebi a na tom trůně někdo seděl. Vypadal jako kámen jaspis a sardis. Trůn obepínala ze všech stran duha jako smaragd. Kolem dokola toho trůnu čtyřiadvacet trůnů a na nich sedělo čtyřiadvacet starců oblečených v bílé roucho a každý z nich měl na hlavě zlatou korunu. A z trůnu vyrážely blesky, hlasy a hromy; před trůnem hořelo sedm ohnivých pochodní, to je sedm Božích duchů. Před trůnem se prostíralo moře průzračné jako křišťál a uprostřed na čtyřech stranách trůnu stály čtyři bytosti plné očí vpředu i vzadu. První bytost měla podobu lva, druhá bytost vypadala jako býk, třetí bytost měla tvář jako člověk a čtvrtá bytost se podobala orlovi v letu. A každá z těch čtyř bytostí měla po šesti perutích, dokola i uvnitř byly samé oko, a bez ustání ve dne v noci volaly: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh vševládný, který byl, který je a který přijde.“
A vždycky, když tyto bytosti vzdají slávu, čest a díky tomu, který sedí na trůně, žijícímu na věčné věky, těch čtyřiadvacet starců padne před tím, který sedí na trůně, pokloní se žijícímu na věčné věky, složí svou korunu před trůn a volají:
„Pane, náš Bože, jsi hoden,
abys přijal slávu, čest i moc,
protože jsi stvořil všechno,
z tvé vůle to povstalo a bylo stvořeno.“
RESPONSORIUM
Zj 4,8; Iz 6,3
Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh vševládný, který byl, který je a který přijde. * Celá země je plná jeho slávy, aleluja.
Serafové volali jeden na druhého: Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů. * Celá.
DRUHÉ ČTENÍ
Z promluv svatého Atanáše
(Oratio de incarnatione Verbi, 8-9: PG 25,110-111)
Slovo se stalo tělem
Boží Slovo, netělesné, nepomíjející, nehmotné, přišlo mezi nás, ačkoli ani předtím nebylo od nás vzdáleno, neboť v žádné části světa nikdy nechybělo, a protože je stále se svým Otcem, všechno všude naplňovalo.
Ve své dobrotě vůči nám zajisté přišlo, aby se nám zjevně ukázalo a Boží Syn se slitoval nad naším pokolením, nad naší bídou; naše porušenost ho přivedla k rozhodnutí: nemohl snést, že nad námi panuje smrt, a aby nezašlo, co kdysi bylo vytvořeno, aby Otcovo dílo při stvoření člověka nepřišlo nazmar, přijal tělo takové, že se od našeho nijak neliší. Nechtěl totiž jen pobýt v těle nebo se nám jenom ukázat.
Kdyby se přece chtěl pouze zjevit, mohl by klidně přijmout nějaké dokonalejší tělo. On však přijal to naše.
V panenském lůně si zbudoval chrám, své tělo; jako by se jím patřičně vybavil a vystrojil, aby se nám v něm mohl dát poznat a aby v něm přebýval. Když tedy takto přijal tělo podobné našemu, vydal je za nás všechny všanc smrti, protože všichni byli podrobeni jejímu porušení, a z čisté lásky přinesl toto tělo Otci za oběť; předně proto, aby všichni, kdo v něm budou umírat, poznali, že zákon porušení, kterému lidstvo propadlo, byl zrušen, neboť smrt na těle Kristově vyčerpala svou sílu, takže už nemá žádnou moc proti lidem, kteří se Kristu podobají; a také proto, aby lidstvu propadlému porušení vrátil neporušitelnost a ze smrti ho povolal opět k životu. Prostřednictvím těla, které přijal, a skrze jeho vzkříšení odstranil provždy smrt, jako když suchou třtinu stráví oheň.
Přijal smrtelné tělo proto, aby poté, co získalo účast na Slově Nejvyššího, mohlo za nás všechny podstoupit smrt, a zároveň pro Slovo v něm přebývající zůstat neporušené, a aby posléze pro jeho vzkříšení byli všichni lidé napříště vysvobozeni z porušení.
Tělo, které tedy Boží Slovo přijalo, bylo obětováno smrti jako pravá oběť, prostá jakékoli poskvrny; a tak obětí vlastního těla za jiné odvrátilo Boží Slovo smrt ode všech, jejichž podobu na sebe vzalo.
Takže tím, že Slovo Boží všechno a všechny převyšující svůj příbytek a hmotný nástroj nabídlo a obětovalo za všechny, jak samo pravilo, vyrovnalo ve smrti všechny lidské dluhy a neporušený Boží Syn, spojený se všemi lidmi podobností těla, zaslíbením vzkříšení vrátil všem lidem řádně a po právu neporušenost.
Nuže, porušení smrti už nemá nad lidmi žádnou moc, díky Slovu, které se stalo tělem a přebývá mezi námi.
RESPONSORIUM
Srov. Jer 15,19.20; 2 Petr 2,1
Budu promlouvat tvými ústy a učiním z tebe bronzovou zeď. * Když budou bojovat proti tobě, nic nezmohou, neboť já jsem s tebou. Aleluja.
Objeví se lžiučitelé a budou se snažit záludně zavést zhoubná bludařská učení. Ba dokonce budou zapírat Pána, který je vykoupil. * Když.
MODLITBA
Modleme se.
Všemohoucí, věčný Bože, tys posiloval svatého biskupa Atanáše, aby neohroženě hlásal a hájil božství tvého Syna; prosíme tě, pomáhej i nám, abychom tě hlouběji poznávali a opravdověji milovali. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.
© 1999-2024 J. Vidéky