Bože, shlédni a pomoz.
Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci, jako byla.
HYMNUS
Už nadešel čas milosti
nám udělený z výsosti,
jenž lékem střídmosti má z běd
vytrhnout malátný náš svět.
Den naší spásy přichází
s jasem, jenž z Krista vychází,
když srdce hříchem zraněné
postem se k Bohu pozvedne.
Dej, Bože, ať půst držíme
a myslí, tělem střídmí jsme,
než projdem žitím pozemským
k Velikonocům nebeským.
Ať v pokoře tě vesmír ctí,
jediný Bože v Trojici,
též my tě omilostněni
novými ctíme písněmi. Amen.
PSALMODIE
Ant. 1 Naši otcové nám vyprávěli o moci Páně a o jeho podivuhodných skutcích.
Poslyš, můj lide, mé naučení, *
slovům mých úst nyní nastav uši!
K moudrému výroku otevřu rty, *
vyložím tajemství z dávného času.
To, co jsme slyšeli, poznali my, *
co nám už otcové vyprávěli,
nemáme před dětmi zamlčet, *
nýbrž dát vědět i příštímu rodu:
Pánovu slávu a jeho moc, *
podivuhodné skutky, jež konal.
S Jákobem příkaz ujednal, *
stanovil zákon v Izraeli,
našim otcům pak poručil, *
aby tak hlásali dál svým dětem,
ať o tom všechno potomstvo zví, †
všechny děti, co teprv se zrodí; *
ty pak svým dětem zas povědí dále:
vždy aby v Pána doufali †
na divy Boží nezapomněli *
a jeho příkazy zachovávali,
ať nejsou jak jejich otcové, *
vzpurné a zaryté pokolení,
rod, který nestálé srdce měl *
a který duchem se nedržel Boha.
Efraímovci, ač třímali luk, *
na útěk dali se, když došlo k bitvě.
Úmluva s Bohem jim nebyla nic, *
odmítli žít podle zákona Páně.
Zapomněli, co činil Bůh, *
jaké jim dopřál zázraky spatřit.
Před jejich otci způsobil div *
v egyptské zemi, v tanejských pláních.
Rozdělil moře a vedl je jím, *
vody postavil jako hráze.
Ve dne je provázel oblakem, *
po celou noc pak ohnivým světlem.
Na poušti skálu rozrazil, *
z ní je napojil pramenem hojným.
Potoky vyvedl ze skály, *
voda se hrnula v celých řekách. △
Ant. Naši otcové nám vyprávěli o moci Páně a o jeho podivuhodných skutcích.
Ant. 2 Synové Izraele jedli manu a pili z duchovní skály, která je doprovázela.
Proti Bohu však hřešili dál, *
v poušti se vzepřeli Nejvyššímu.
Zachtělo se jim po chuti jíst, *
Boha tak v srdci pokoušeli.
Hněvali Boha a ptali se tak: *
„Dokáže Bůh i v poušti nám prostřít?
Udeřil sice do skály, *
že tryskla voda a potoky tekly;
umí však opatřit pro nás i chléb, *
dá svému lidu najíst se masa?“
To když Bůh slyšel, pojal ho hněv; †
na Jákobovce zasršel ohněm, *
zaplanul nevolí k Izraeli,
že víry k Bohu nemají dost, *
že v jeho pomoc nedoufají.
Nicméně přikázal oblakům, *
otevřel nad nimi nebeské brány,
jedlé maně dal na ně dštít *
a tak jim poskytl obilí z nebe.
Chlebem silných živil se lid; *
seslal jim pokrmu v plné míře.
Pak vzbudil nad nimi východní van, *
mohutně zadul i větrem jižním,
a maso pršelo jako prach, *
ptáků bylo jak mořského písku.
Padali doprostřed ležení, *
kolkolem stanů Izraele.
Po čem tak bažili, to jim dal; *
a oni jedli až do sytosti.
Jenže v své chtivosti neměli dost. *
ještě jim sousta vězela v ústech,
když na ně udeřil Boží hněv: †
smrt nechal mezi předáky řádit, *
mládež národa porazil k zemi. △
Ant. Synové Izraele jedli manu a pili z duchovní skály, která je doprovázela.
Ant. 3 Vzpomněli, že jejich skálou je Pán, zachráncem že je Bůh svrchovaný.
Přesto však hřešili ještě i pak, *
neměli důvěru k divům Páně.
Ukrátil tedy jejich dny *
a jejich léta záhubou náhlou.
Až když je hubil, hledali jej, *
navraceli se a ptali se po něm.
Vzpomněli, že jejich skálou je Pán, *
zachráncem že je Bůh svrchovaný.
Ale to byl jen klam jejich úst, *
jazykem pouze jej obelhávali,
srdcem však nebyli upřímní, *
v úmluvě dávné mu nebyli věrní.
Přes to všechno byl slitovný dál, *
odpouštěl vinu a nezahubil.
Častokrát upustil od hněvu, *
potlačil svoje rozhorlení,
pamětliv, že jsou z masa jen, *
vánek, jenž odvane do nenávratna. △
Ant. Vzpomněli, že jejich skálou je Pán, zachráncem že je Bůh svrchovaný.
Obraťte se k svému Pánu, Bohu.
Je dobrotivý a milosrdný.
PRVNÍ ČTENÍ
Ze čtvrté knihy Mojžíšovy
14,1-25
Reptání proti Mojžíšovi a Mojžíšova přímluva za lid
Veškeré společenství se dalo do křiku a hlasitě plakalo celou onu noc. Všichni izraelští synové reptali proti Mojžíšovi a Árónovi a celé společenství jim vyčítalo: „Kéž bychom byli zemřeli v egyptské zemi nebo na této poušti! Kéž bychom zemřeli! Proč nás Hospodin přivedl do této země? Abychom padli mečem? Aby se naše ženy a děti staly kořistí? Nebylo by pro nás lepší vrátit se do Egypta?“ I řekli si vespolek: „Ustanovme si vůdce a vraťme se do Egypta!“
Tu padli Mojžíš a Árón na tvář před celým shromážděním společenství izraelských synů. Jozue, syn Nunův, a Kaleb, syn Jefunův, dva z těch, kdo dělali průzkum v zemi, roztrhli svá roucha a domlouvali celému společenství izraelských synů: „Země, kterou jsme při průzkumu procházeli, je země převelice dobrá. Jestliže nám Hospodin bude přát, uvede nás do této země a dá nám ji. Je to země oplývající mlékem a medem. Nevzpírejte se přece proti Hospodinu. Nebojte se lidu té země. Sníme je jako chleba. Jejich ochrana od nich odstoupila, kdežto s námi je Hospodin. Nebojte se jich!“
Celé společenství však křičelo, aby je ukamenovali. Vtom se všem izraelským synům ukázala při stánku schůzky Hospodinova sláva. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Jak dlouho mě bude tento lid znevažovat? Jak dlouho mi nebude věřit přes všechna znamení, která jsem uprostřed něho konal? Budu ho bít morem a vydědím jej, a z tebe učiním větší a zdatnější národ, než je on.“
Mojžíš však řekl Hospodinu: „Uslyší o tom Egypťané, neboť z jejich středu jsi vyvedl tento lid svou mocí, a budou o tom vykládat obyvatelům této země. Ti slyšeli, že ty, Hospodine, jsi uprostřed tohoto lidu, že ty, Hospodine, se zjevuješ tváří v tvář. Tvůj oblak stojí nad nimi, v sloupu oblakovém chodíš před nimi ve dne a v sloupu ohnivém v noci. Když tento lid do jednoho usmrtíš, národy, které slyšely o tobě zprávu, řeknou: ‚Protože Hospodin nebyl s to uvést tento lid do země, kterou přísežně zaslíbil, pobil je na poušti.‘
Nuže, nechť se, prosím, vyvýší tvá moc, Panovníku, jak jsi prohlásil. Řekl jsi: ‚Hospodin je shovívavý a nesmírně milosrdný, odpouští vinu a přestupek, ale viníka nenechá bez trestu, vinu otců stíhá na synech do třetího i čtvrtého pokolení.‘ Promiň, prosím, tomuto lidu vinu podle svého velikého milosrdenství, jako jsi mu ji odpouštěl od Egypta až sem.“
Hospodin odpověděl: „Na tvou přímluvu promíjím. Avšak jakože jsem živ, Hospodinova sláva naplní celou zemi. Proto žádný z mužů, kteří viděli mou slávu a má znamení, jež jsem činil v Egyptě i na poušti, a pokoušeli mě už aspoň desetkrát a neposlouchali mě, nespatří zemi, kterou jsem přísežně zaslíbil jejich otcům. Nespatří ji žádný, kdo mě znevažoval. Jen svého služebníka Kaleba, protože byl jiného ducha a cele se mi oddal, uvedu do země, do níž vstoupil, a jeho potomstvo ji obsadí. V dolině sídlí Amalečané a Kananejci; zítra se tedy obraťte a táhněte pouští dál cestou k Rákosovému moři.“
RESPONSORIUM
Žl 102 (103),8.9.13.14
Vlídný a laskavý je Pán, shovívavý a milosrdný. Nechce se ustavičně přít, navěky v hněvu setrvávat. * Jak otec dětem odpouští, Pán je k svým věrným milostivý.
Ví, z čeho jsme stvořeni, má na mysli, že jsme jen hlína. * Jak.
DRUHÉ ČTENÍ
Z velikonočních listů svatého biskupa Atanáše
(Ep. 5,1-2: PG 26,1379-1380)
Jednotou víry činí velikonoční tajemství blízkými všechny, kdo jsou si tělesně vzdálení
Jak je slavné a krásné, bratři, že po jednom svátku slavíme druhý, na jednu modlitbu navazujeme jinou, že se od jednoho postu dostáváme k dalšímu a že po jedné slavnosti přichází nová. A tak nastává opět ten čas, který nám nabízí nový začátek, neboť nás zve znovu slavit svaté Velikonoce, při nichž byl Pán obětován. Sytíme se jím sice stále jako chlebem života a naše duše se jako z pramene osvěžuje jeho drahocennou krví, přesto však stále žízníme a vždycky znovu toužíme. A on se všech žíznivých ujímá a ve své dobrotě zve každé žíznící srdce na sváteční slavnost: Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije. Tak přece zní výrok našeho Spasitele. Nejen tedy, že kdokoli přistoupí, uhasí svou žízeň, ale ať poprosí kdykoli, s radostí je mu dovoleno, aby ke Spasiteli přišel. Milost tohoto svátku se neomezuje na jediný den a jeho jasný paprsek nezapadá, ale vždycky je připraven osvítit duši, která po tom touží. Síla tohoto světla se ustavičně mocně projevuje na těch, jejichž srdce bylo osvíceno a kteří ve dne v noci naslouchají božským knihám, tak jako člověk, o němž se mluví v žalmu jako o blaženém: Šťasten, kdo nechodí, jak bezbožní mu radí, na cestu hříšníků kdo nestoupá a nesedává v kruhu rouhačů, kdo naopak se těší ze zákona Páně a dnem i nocí o něm přemítá.
Bůh, který pro nás, moji drazí, tento svátek na počátku ustanovil, nám jej také dopřává každým rokem slavit. Ten, který vydal svého Syna na smrt, aby nás spasil, dává nám z téhož důvodu i svátek, který si v průběhu roku vždy touto dobou připomínáme. Tento svátek nás provází těžkostmi, na něž ve světě narážíme; a Bůh nám dopřává radost ze spasení, která z tohoto svátku vyzařuje, neboť nás shromažďuje kolem jediného stolu a na všech místech nás duchovně spojuje, takže se můžeme společně modlit a společně děkovat, jak se to ve svátek sluší a patří. Je to zázrak jeho dobroty: k tomuto svátku shromažďuje totiž všechny z velkých dálek a ty, kdo si snad zůstávají tělesně vzdálení, činí jednotou víry blízkými.
RESPONSORIUM
Srov. Sof 3,8.9; Jan 12,32
Proto na mne počkejte – je výrok Páně – v den, kdy povstanu, * tehdy dám národům čisté rty, aby všechny mohly vzývat jméno Páně a sloužit mu pod jedním jhem.
Až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě, * tehdy.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, ty znáš naši slabost, a proto nám poskytuješ účinnou pomoc; dej, ať radostně přijímáme, co konáš pro naši záchranu, a zůstáváme ti věrní celým svým životem. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.
© 1999-2024 J. Vidéky