Modlitba se čtením
Bože, shlédni a pomoz.
Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja.
Tento úvod se vynechává, předcházelo-li pozvání k modlitbě.
HYMNUS
Věčné slunce, jež zaléváš
svým světlem všechno stvoření,
tys myslí nadpozemská zář,
zpěv našich srdcí tobě zní.
Tvůj Svatý Duch vždy v péči má
ty živé lampy planoucí,
jejichž zář světu odkrývá
ke spáse stezky vedoucí.
Co plyne z nebeských tvých slov
a srdcím z přirozenosti,
to všechno zaskvělo se znov
v tvých služebnících milosti.
Vavřínů jejich účasten
i pro jas svého učení
skví se dnes blažený muž ten,
i od nás vděčně chválený.
Dej kvůli němu, prosíme,
ať bezpečně vždy, Bože, jdem
po cestě pravdy jediné,
až k tobě jednou dospějem.
To uděl, Otče přesvatý,
se Synem stejné podstaty,
jenž s Duchem, který těší nás,
nad světem vládneš v každý čas. Amen.
PSALMODIE
Ant. 1 Pohlédni, Pane, a viz naši potupu.
Přesto jsi jej nyní zamítl a zdrtil, *
znelíbil si svého pomazaného.
Odvrhl jsi smlouvu se svým služebníkem, *
jeho korunu jsi svrhl do prachu.
Pobořil jsi rázem všechny jeho hradby, *
jeho opevnění změnil v sutiny.
Kdokoli jde mimo, loupí jeho statky, *
on sám nyní zůstal pro smích sousedům.
Povznesl jsi rámě jeho protivníků, *
rozmnožil jsi radost jeho nepřátel.
Ba, před útočníkem jeho meč jsi sklonil, *
v boji jsi mu nedal obstát vítězně.
Přelomil jsi vedví žezlo jeho lesku, *
do prachu jsi nechal padnout jeho trůn.
Odečetls mnohé ze dnů jeho mládí, *
jeho samého jsi hanbou zahrnul.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. Pohlédni, Pane, a viz naši potupu.
Ant. 2 Já jsem výhonek z Davidova kořene a jeho potomek, zářivá jitřní hvězda.
Jak dlouho, Pane? Na věky budeš se skrývat? *
Což se jak oheň rozhořet má tvůj hněv?
Považ jen, Pane, že musím zaniknout navždy! *
Cožpak jsi lidi stvořil k nicotě jen?
Žije snad někdo, kdo by se nedožil smrti, *
kdo by se vymkl z dosahu podsvětí?
Kam se poděla, Pane, tvá někdejší láska, *
jíž ses tak napevno Davidu zapřísahal?
Pomysli, Pane, na ponížení svých věrných, *
že mám v hrudi nést posměch národů všech,
snášet, jak odpůrci tví, Pane, potupu vrší, †
jak tvému pomazanému jde ve stopách smích! *
Na věky Pán buď veleben! Staň se, staň!
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. Já jsem výhonek z Davidova kořene a jeho potomek, zářivá jitřní hvězda.
Ant. 3 Naše léta pomíjejí jako tráva, z věčna do věčna jsi, Bože, ty.
Pane, tys byl naše útočiště, *
z pokolení do pokolení.
Ještě dřív, než zrodila se horstva, †
ještě nežli vznikla zem a vesmír, *
z věčna do věčna jsi, Bože, ty!
Smrtelníky vracíš v prach a říkáš: *
„Děti lidské, navraťte se zpět!“
Neboť co je tisíc let v tvých očích, †
nežli jeden den, co včera minul, *
nežli jedna hlídka za noci!
Vždyť ty sám rok za rokem je siješ, *
jsou jak tráva, která dorůstá:
s jitrem vyrazí a žene vzhůru, *
a již večer uvadá a schne.
A my vpravdě hyneme tvým hněvem, *
rozhorlením tvým jsme zděšeni.
Ty máš naše viny před očima, *
skryté hříchy zjevně před sebou.
Naše dny v tvém hněvu odplývají, *
naše léta odvanou jak vzdech.
Náš věk čítá sedmdesát roků, *
osmdesát v dobrém případě,
vesměs plných těžkostí a trampot; *
přeletí, a odvanem i my.
Kdo zná všechnu sílu tvého hněvu, *
kdo se strachuje tvé nevole?
Naše dny nás nauč správně čítat, *
ať konečně srdcem zmoudříme!
Obrať se k nám, Pane, neotálej, *
služebníkům svým buď milostiv!
Syť nás od rána svým slitováním, *
ať nám život projde v radosti!
Potěš nás již za všechny dny strastí, *
za léta, kdy znali jsme jen zlé.
Zjev svým služebníkům svoje dílo, *
jejich dětem všechnu slávu svou!
Milost Pána, Boha budiž s námi, †
žehnej hojně práci našich rukou, *
práci našich rukou dopřej zdar!
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. Naše léta pomíjejí jako tráva, z věčna do věčna jsi, Bože, ty.
Pane, u tebe je pramen žití.
Jen ve tvém světle můžem světlo vidět.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy Kazatel
6,11 – 7,28
Nedělej se příliš moudrý
Čím více slov, tím více marnosti. Co však z toho člověk má? Kdo ví, co je dobré pro život člověka, pro těch pár dní jeho prchavého života, který prožívá jako stín? Kdo člověku oznámí, co bude po něm pod sluncem?
Lepší je dobré jméno než vonná mast,
den smrti než den narození.
Lépe je jít do domu smutku
než jít do domu hostiny,
protože v domě smutku končí každý člověk.
Ať to má na srdci každý, kdo žije.
Lepší je zármutek než smích,
neboť smutná tvář prospívá srdci.
Srdce moudrých je v domě smutku,
ale srdce hlupáků v domě radosti.
Lepší je slyšet důtku moudrého
než poslouchat zpěv bláznů.
Jako totiž praská trní pod hrncem,
tak se směje blázen.
Ale i to je marnost.
Nespravedlivý zisk dělá blázna z moudrého,
úplatek kazí srdce.
„Lepší je konec věci než její začátek,
lepší je mírnost než pýcha.“
Neukvap se v srdci k hněvu,
neboť hněv bydlí v klínu hlupáků.
Neříkej: „Jak to, že dřív bylo lépe než teď?“
– není to moudré, že se takhle ptáš.
Dobrá je moudrost s majetkem,
prospívá těm, kdo jsou na světě.
Jako chrání moudrost, tak chrání i peníze,
poznání však má přednost: moudrost dává život svému pánu.
Pohleď na Boží dílo:
Kdo může narovnat, co Bůh zkřivil?
V den štěstí buď dobré mysli,
v den neštěstí uvažuj:
obojí pochází od Boha,
aby člověk nenašel, co by na něm káral.
Ve svých prchavých dnech jsem viděl všechno:
Spravedlivého, jak umírá ve své spravedlnosti,
a zlosyna, jak dlouho žije ve své nepravosti.
Nebuď výstřední ve spravedlnosti,
nedělej se příliš moudrý,
proč by ses měl ničit?
Nehřeš nadmíru
a nebuď pošetilý,
proč bys měl předčasně umřít?
Je vhodné jednoho se držet
a druhé nepouštět z ruky,
neboť kdo se bojí Boha, s obojím má zdar.
Moudrost dává moudrému větší sílu,
než jí má deset vládců v městě.
Jistě není nikdo tak spravedlivý na zemi,
že by dělal jenom dobro a nikdy nehřešil.
Také si nevšímej žádných tlachů, které se mluví,
abys neslyšel svého služebníka, jak tě pomlouvá.
Sám dobře víš, že mnohokrát
i ty jsi pomlouval druhé.
Toto všechno jsem chtěl hledat s moudrostí, proto jsem si řekl: „Chtěl bych se stát moudrým!“ Ale moudrost je ode mě daleko. Daleko je, cokoli je – je to hluboké, přehluboké. Kdo to nalezne?
Znovu jsem v mysli uvažoval, jak poznat, zkoumat a hledat moudrost i smysl věcí, a poznal jsem, že zlo je pošetilost a hloupost je bláznovství. A nalezl jsem, že trpčí než smrt je žena, která je plna osidel, její srdce je síť, její ruce jsou okovy. Kdo je milý Bohu, unikne jí, hříšník je však jí chycen. Hleď, to jsem našel – říká Kazatel – když jedno s druhým srovnám, abych našel smysl života. Ještě jsem hledal, ale nenalezl:
Jednoho muže z tisíce jsem našel,
ale ženu ani jednu jsem nenašel.
RESPONSORIUM
Př 20,9; Kaz 7,20; 1 Jan 1,8.9
Kdo může říci: Mám čisté svědomí, očistil jsem se od svého hříchu? * Jistě není nikdo tak spravedlivý na zemi, že by dělal jenom dobro a nikdy nehřešil.
Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe; když však uznáme, že se dopouštíme hříchů, Bůh nám hříchy odpustí, protože věrně plní, co slíbil. * Jistě není nikdo tak spravedlivý na zemi, že by dělal jenom dobro a nikdy nehřešil.
DRUHÉ ČTENÍ
Z Knihy nářků svatého Řehoře z Nareku, opata a učitele církve
(Oratio 70,III-IV: SCh 78,369-370)
K tobě se uteču, Kriste
Původce dobrodiní, protože byla ctnost lidí zvažována a popisována ve vztahu ke spáse, bylo ukázáno právě to, že se pohybovali v projevech tvého milosrdenství; to ty, Všemohoucí, jsi jim dal sílu; to ty, Ochránce, pro kterého je všechno možné, jsi je povolal i propustil; to z tvého odpuštění, Osvoboditeli, se zaradovali; neupadli do žádné nemoci a ty, ó Neporušený, jsi je oživil a ty, Obnovitel, jsi je osvítil; a proto — když vím, co je moje lidská přirozenost — se uteču k tobě, Kriste, Synu živého Boha, který jsi ve všem Požehnaný.
Kromě toho tady poznamenávám myšlenku, která je k této modlitbě vhodná, a ospravedlňuje se tím i to, co jsem napsal předtím: Vrhneme se do rukou Pána a ne do rukou lidí; jaká je totiž jeho vznešenost, takové je i jeho milosrdenství.
Já se v této své Knize nářků nesnažím zmenšit zásluhu těch, kteří chtějí spásy dosáhnout — vždyť bez zásluhy je nemožné dojít k Bohu. Ale velebím Spasitelovo jméno a chválím jeho milost, určenou všem, a svými slovy vyznávám, že všichni, kdo díky dobrému životu vystoupili k nějaké veliké poctě, vždycky potřebovali lék tvého milosrdenství.
Vždyť ty jsi Život, jsi Spása, jsi Zdraví, jsi Nesmrtelnost, jsi Blaženost, jsi Osvícení!
Dopřej mi pokoj od hnusu mých hříchů, aby sis mohl i ty odpočinout od mého hořekování a bezohledného naléhání, kterým tě, ó můj Soudce, bezustání prosím.
Ty se totiž raduješ jedině ze spásy lidí, ó navěky Požehnaný! Amen.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Srov. Žl 33 (34),6.23; 2 Tim 2,22
Vzhlédněte k němu, ať se rozjasníte, a nikdy tvář vám nezachmuří hanba. * Duše svých věrných Pán vždy vysvobodí, nepozná trest, kdo v něho důvěřuje.
Usilujte o spravedlnost, víru, lásku a pokoj. * Duše svých věrných Pán vždy vysvobodí, nepozná trest, kdo v něho důvěřuje.
MODLITBA
Modleme se.
Všemohoucí, věčný Bože, tys naplnil svatého Řehoře, učitele a chloubu arménského lidu, mystickým učením; dej, ať je pro nás učitelem umění, jak s tebou můžem rozmlouvat a stále mít pro svůj život oporu ve svátostech církve. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Nakonec se připojí:
Dobrořečme Pánu.
Bohu díky.
Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.
Při slavení prodloužené vigilie před nedělí nebo slavností se vsunou před chvalozpěv Bože, tebe chválíme kantika a evangelium, jak je uvedeno v Dodatku (zatím ještě není zpracován pro online breviář).
Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí liturgie hodin, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.
Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.
© 1999-2024 J. Vidéky