Mikuláš Boccasini se narodil kolem roku 1240 v San Bartolo u Trevisa v rodině notáře. Studoval v Paříži a pak vyučoval v Boloni. Byl převorem v různých konventech, v letech 1282-1289 lombardským provinciálem a 1296 byl na generální kapitule ve Štrasburku zvolen magistrem řádu. V roce 1298 jej Bonifác VIII. jmenoval kardinálem. Boccasini byl jedním ze dvou kardinálů, kteří se otevřeně postavili proti násilí na papeži, když byl přepaden a zajat Francouzi. Na jejich intervenci jej útočníci propustili. Papež Bonifác VIII. krátce nato zemřel a následovalo velmi neklidné konkláve. 22. října 1303 byl papežem zvolen Boccasini a přijal jméno Benedikt XI. Snažil se především urovnat konflikt mezi papežstvím a francouzským králem, dosáhnout smíru mezi městy severní Itálie, pokoušel se přivést Srbsko k jednotě s Římem. Zemřel však už 6. července 1304 a jeho tělo bylo uloženo v klášterním kostele sv. Dominika v Perugii [Perudžii]. Historikové se shodují, že byl s největší pravděpodobností otráven na příkaz francouzského krále. Beatifikoval jej 24. dubna 1736 Klement XII.
Modlitba se čtením
Bože, shlédni a pomoz.
Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja.
Tento úvod se vynechává, předcházelo-li pozvání k modlitbě.
HYMNUS
Pastýřů hlavo, Kriste, jejich Vládce,
slavit dnes chceme svátek jednoho z nich,
proto mu pěje naše vděčné stádce
píseň chval zbožných.
On na nejvyšší místo postavený
ovce, jež Petru svěřils, na tvůj pokyn
vždycky tak řídil, by na celé zemi
byl jeden ovčín.
On svému stádu vzorem byl i vůdcem,
byl světlem slepých, všude mírnil bídu,
všem stal se vším, byl prozíravým otcem
Božího lidu.
Kriste, jenž dáváš věnce zasloužené
svým věrným v nebi, dej ať ve svém díle
jdem s tímto vůdcem a tak dosáhneme
i téhož cíle.
Buď věčná sláva nejvyššímu Otci,
stejná buď tobě, Vládce, Spasiteli,
Svatému Duchu chválou stejně vroucí
ať zní svět celý. Amen.
PSALMODIE
Ant. 1 Sluch ke mně nakloň, Pane, rychle mě zachraň.
V tobě mám, Pane, své útočiště, †
nedopusť, abych byl zahanben provždy! *
Spravedlivý jsi, vysvoboď mě!
Sluch ke mně nakloň, rychle mě zachraň, †
buď mou skálou, kde najdu svůj úkryt, *
pevným hradem, který mě chrání!
Neboť ty jsi můj hrad a má skála, *
veď mě a provázej pro své jméno!
Zachraň mě ze sítí nastražených, *
vždyť jenom ty jsi mé útočiště.
Svého ducha ti do rukou vkládám, *
spasíš mě, Pane, Bože věrný!
V záští máš ty, kdo ctí nicotné modly, *
já však mám důvěru jedině v Pána.
Zajásám, zaplesám nad tvou láskou, †
nad tím, žes na moji bídu shlédl, *
že ses mě ujal v mé tísnivé nouzi,
že jsi mě nevydal nepřátelům, *
že jsi mě vyvedl na volný prostor.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. Sluch ke mně nakloň, Pane, rychle mě zachraň.
Ant. 2 Pane, rozjasni tvář nad svým služebníkem.
Smiluj se, Pane, nade mnou v tísni, *
oči mám hořem zakaleny,
ve stálých útrapách plyne můj život, *
léta má míjejí v hořekování,
zármutkem chřadnou všechny mé síly, *
údy mi slabostí podklesávají.
Pro smích jsem všem svým nepřátelům, †
pro blázny sousedům, přátelům pro strach, *
jak mne kdo potká, přede mnou prchá.
Z paměti lidí jsem zmizel jak mrtvý, *
stal jsem se pohozeným střepem.
Slyším šuškání davu a hrozby, †
spolu se proti mně umlouvají, *
ukládají mi o holý život.
Já však se spoléhám na tebe, Pane, *
„ty jsi můj Bůh,“ ti s důvěrou říkám.
Pouze v tvých rukou je celý můj osud: *
vyrvi mě těm, kdo mě pronásledují!
Rozjasni tvář nad svým služebníkem, *
zachraň mě ve svém milosrdenství!
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. Pane, rozjasni tvář nad svým služebníkem.
Ant. 3 Chvála buď Pánu za divy lásky, které mi prokázal za útisku.
Jak velká je tvá dobrota, Pane, *
kterou máš pro ty, kdo se tě bojí,
kterou jsi přichystal pro ty všechny, *
kdo se před lidmi utekou k tobě!
Držíš je pod ochranou své tváře, *
kryješ je před lidským hanobením,
pod svou střechou jim úkryt dáváš *
před zlobou jazyků utrhačných.
Chvála buď Pánu za divy lásky, *
které mi prokázal za útisku.
Zatímco já jsem si v úzkosti říkal: *
už jsem zapuzen od tvých očí,
ty jsi přece jen slyšel můj nářek, *
s jakým jsem k tobě o pomoc volal.
Milujte Pána vy, kdo jste zbožní! *
Neboť své věrné Pán vždy chrání;
zato však těm, kdo jednají zpupně, *
plnou měrou za pýchu splatí.
Buďte silní a stateční srdcem *
všichni, kdo máte důvěru v Pána.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. Chvála buď Pánu za divy lásky, které mi prokázal za útisku.
Pane, k věrnosti mě veď a poučuj mě.
Vždyť jen ty jsi Bůh mé záchrany.
PRVNÍ ČTENÍ
Z druhé knihy Samuelovy
15,7-14.24-30; 16,5-13
Absalomova vzpoura a Davidův útěk
V těch dnech řekl Absalom králi: „Dovol mi jít do Hebronu splnit slib, který jsem učinil Hospodinu. Tvůj služebník totiž, když bydlel v syrském Gesuru, učinil takovýto slib: Dá-li Hospodin, abych se vrátil do Jeruzaléma, budu sloužit Hospodinu.“ Král mu řekl: „Jdi v pokoji!“ A on hned odešel do Hebronu.
Absalom poslal do všech izraelských kmenů zvědy s rozkazem: „Jakmile uslyšíte polnici, provolejte: Absalom se stal v Hebronu králem!“ S Absalomem šlo z Jeruzaléma dvě stě mužů. Byli pozváni, šli bezelstně, nic netušili. Absalom též poslal pro Achitofela Gilonského, Davidova rádce z jeho města Gilo, zatímco připravoval obětní hody. Spiknutí nabývalo síly a s Absalomem šlo stále více lidu.
K Davidovi přišel posel a řekl: „Srdce izraelských mužů jde za Absalomem.“ David pravil všem svým služebníkům, kteří s ním byli v Jeruzalémě: „Utečme pryč, jinak před Absalomem neunikneme; rychle odejděme, aby si nepospíšil a nedostihl nás, nezasáhl nás neštěstím a nevyhubil město ostřím meče.“
A hle, i Sadok a všichni Levité s ním nesli archu Boží úmluvy. Postavili Boží archu a Abjatar obětoval, až úplně všechen lid z města přešel. Potom král Sadokovi nařídil: „Dones Boží archu zpět do města. Naleznu-li u Hospodina milost a on mě přivede zpět, dá mi spatřit ji i svůj příbytek. Řekne-li: ‚Nelíbíš se mi‘, ať se mnou naloží, jak uzná za dobré.“ Dále král knězi Sadokovi řekl: „Ty jsi přece vidoucí. Vrať se pokojně do města i se svým synem Achimaasem a s Jonatanem, synem Abjatarovým; oba vaši synové ať jdou s vámi. Hleďte, já se budu zdržovat u brodu v pustině, dokud mi od vás nepřijde nějaká zpráva.“ Sadok a Abjatar donesli tedy Boží archu zpět do Jeruzaléma a zůstali tam.
David pak stoupal po srázu Olivové hory, stoupal a stále plakal, hlavu měl zahalenou a šel bos. I všechen zbrojný lid, který byl s ním, měl hlavu zahalenou a vystupoval s pláčem.
Když král David přišel do Bachurim – hle, vyšel odtamtud muž ze Saulova příbuzenstva. Jmenoval se Šimej, syn Gerův. Jak se blížil, stále zlořečil a házel kamení na Davida a na všechny jeho služebníky, ačkoli po jeho pravici i levici šel všechen zbrojný lid a všichni význační bojovníci. A tak volal Šimej, když zlořečil: „Pryč, pryč, krvežíznivče a ničemo! Hospodin dal na tebe dopadnout všechnu krev Saulova domu, poněvadž jsi uchvátil království místo něho. Nyní dal Hospodin království do ruky tvého syna Absaloma. Hle, dostal ses do zaslouženého neštěstí, poněvadž jsi krvežíznivec!“
Tu řekl králi Abišaj, syn Serujin: „Proč má tento mrtvý pes zlořečit mému pánu, králi? Půjdu a srazím mu hlavu!“ Král však řekl: „Nestarejte se o mě, synové Serujini! Jestliže zlořečí a jestliže mu Hospodin poručil: Zlořeč Davidovi! – kdo smí říci: Proč to děláš?“ David pak řekl Abišajovi a všem svým služebníkům: „Hle, můj syn, který vyšel z mých útrob, usiluje o můj život, tím spíše Benjamínovec! Nechte ho zlořečit, jestliže mu to Hospodin poručil. Snad Hospodin shlédne na mé soužení a splatí mi dobrem za kletbu tohoto dne.“ A David se svými muži pokračoval v cestě. A Šimej se ubíral podle něho po svahu hory, šel a zlořečil a házel po něm kamení a metal prach.
RESPONSORIUM
Žl 40 (41),10; Mk 14,18
Ba i můj přítel, jemuž jsem věřil, * jenž jídal můj chléb, mnou pohrdá.
Jeden z vás mě zradí, ten, který se mnou jí. * Jenž jídal můj chléb, mnou pohrdá.
DRUHÉ ČTENÍ
Z kázání svatého papeže Lva Velikého
(Sermo 3 de natali ipsius, 2-3: PL 54,145-146)
Co Kristus na Petrovi založil, to trvá
Moji drazí, ačkoli shledáváme, že jsme ve výkonu služby vyplývající z našeho úřadu slabí a liknaví a že nás ochromuje křehkost naší přirozenosti – i když si přejeme, abychom v každé záležitosti jednali obětavě a horlivě – přesto jsme si jisti neutuchající milostivostí všemohoucího a věčného Kněze. Ten, ač roven Otci, připodobnil se nám: své božství snížil až k člověčenství, své člověčenství povznesl až k božství. A my se z jeho ustanovení vděčně a synovsky radujeme, neboť přestože péčí o své ovečky pověřil četné pastýře, ani sám se nikterak nepřestal starat o své milované stádo.
Z Kristovy zásadní a věčné svrchovanosti se dostalo ochrany a pomoci i našemu apoštolskému konání, protože Kristus své dílo nikdy neopouští a pevné základy, z nichž vyrůstá celá vznešená stavba církve, nepovolí pod nižádnou tíhou chrámu, který na nich stojí.
Vždyť pevnost oné víry Knížete apoštolů, o které se Kristus vyslovil s uznáním, trvá navěky. A jako nepřestává to, čemu Petr v Kristu uvěřil, tak nepřestává ani to, co Kristus na Petrovi založil. Zůstává tudíž při tom, o čem rozhodla Pravda: blažený Petr zůstává pevný jako skála, jak se mu toho kdysi dostalo, a neopouští kormidlo církve, které mu bylo svěřeno.
Hleďme: Petr je nazýván skalou, je prohlašován za základ, je ustanovován klíčníkem nebeského království, dává se mu moc rozhodovat o tom, co má být svázáno a co rozvázáno, a dostává se mu příslibu, že rozhodnutí jeho soudu bude platit i v nebesích. Tak je Petr postaven před všechny ostatní a my si máme pomocí hlubokého významu jeho pojmenování uvědomit, jak těsně je spojen s Kristem.
Všechno, čím byl pověřen, provádí ještě plněji a účinněji i nyní a každou jednotlivou povinnost nebo službu koná v tom a s tím, který ho oslavil.
A tak děláme-li my něco dobře nebo rozhodujeme-li správně nebo dosáhneme-li u milosrdného Boha něčeho svými každodenními modlitbami, je to dílo a zásluha toho, na jehož stolci stále žije jeho moc a září jeho autorita.
Moji milovaní, toto všechno jistě obsahovalo ono vyznání, které vnukl do apoštolova srdce sám Bůh Otec, vyznání, které překročilo veškerou nejistotu lidského myšlení a nabylo pevnosti skály, kterou neotřese žádný náraz.
Vždyť v celé církvi říká Petr denně: Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha; a každý jazyk, který vyznává Pána, je svlažován učením, obsaženým v těchto slovech.
RESPONSORIUM
Mt 16,18; Žl 47 (48),9
Ježíš řekl Šimonovi: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev * a pekelné mocnosti ji nepřemohou.
Pán zbudoval ji pro věky * a pekelné mocnosti ji nepřemohou.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, tys proslavil blahoslaveného papeže Benedikta velikou bratrskou láskou a službou nejvyššího pastýře tvého stádce; dej nám na jeho přímluvu, abychom vždy žili ve vzájemné lásce a ve svornosti vytrvale sloužili církvi. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Nakonec se připojí:
Dobrořečme Pánu.
Bohu díky.
Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.
Při slavení prodloužené vigilie před nedělí nebo slavností se vsunou před chvalozpěv Bože, tebe chválíme kantika a evangelium, jak je uvedeno v Dodatku (zatím ještě není zpracován pro online breviář).
Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí liturgie hodin, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.
Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.
© 1999-2024 J. Vidéky