28. duben 2025

Sv. Ludvíka Marie Grigniona z Montfortu, kněze
nezávazná památka

Svatý Ludvík z Montfortu, celým jménem Ludvík Maria Grignon de Montfort, se narodil 31. ledna 1673 ve francouzské obci Montfort-sur-Meu, pocházel z početné rodiny a ve 12 letech vstoupil na jezuitskou kolej. Během těchto studií pocítil Ludvík povolání ke kněžství a zatoužil kázat evangelium mezi chudými. Zde se začala projevovat i jeho mariánská úcta. Na kněžství se připravoval v pařížském semináři u Saint-Sulpice, na Sorbonně studoval teologii a během studií se seznámil s nejvýznamnějšími díly o spiritualitě a její úloze v životě křesťana. Po vysvěcení na kněze v červnu 1700 byl poslán do Nantes a po setkání s papežem Klementem XI. se stává misionářem ve Francii. Vstoupil do třetího řádu svatého Dominika a kromě šíření modlitby růžence žádal také o svolení zakládat růžencová bratrstva. V Poitiers se setkal s blahoslavenou Marií Louisou Trichet, což byl začátek její dlouholeté služby chudým. Ludvík vykonal v západní Francii na 200 misií a exercicií a jeho pověst jako velkého misionáře a kazatele rostla. Následkem vyčerpání ve svých 43 letech vážně onemocněl. V dubnu 1716 přišel na svou poslední misii do Saint-Laurent-sur-Sèvre, kde 28. dubna téhož roku zemřel. Papež Lev XIII jej v roce 1888 beatifikoval a svatořečen byl 27. července 1947 papežem Piem XII. Jeho životním heslem bylo: Bůh sám. Proslavil se svoji horlivou mariánskou úctou a svými spisy významně přispěl k rozvoji katolické mariologie.

Modlitba se čtením

Bože, pospěš mi na pomoc.

Slyš naše volání.

Sláva Otci, jako byla. Aleluja.

HYMNUS

Toť vskutku pravý Boží den,

zářící světlem blaživým,

vždyť celý svět byl obmyt v něm

přesvatou krví ze svých vin.

On vrátil slepým světla svit

a hříšným naději zas vlil,

kdo by se musel strachem chvít,

když Pán i lotru odpustil?

Úžas jal nad tím anděly,

kteří trest těla viděli,

že lotr Krista prosící

směl věčně slávy dosíci.

V tom nesmírné tkví tajemství:

by sňal hřích, který na všech lpí,

a zbavil svět vin veškerých,

vtělený Bůh smyl z těla hřích.

Může být větší vznešenost,

než když hřích milost vyhledá,

žár lásky spálí bázlivost

a když smrt nový život dá?

Buď věčně, Kriste, věrným svým

plesáním velikonočním.

Nás, milostí tvou vzkříšené,

vem k oslavě své vítězné.

Ježíši, každý tvor tě chval,

že vítězně jsi z hrobu vstal,

i Otce, Ducha milosti

ať věčně všechno tvorstvo ctí. Amen.

Nebo:

Ať z výšin nebe radost zní,

ať jásá země, moře s ní,

že po kříži Pán z hrobu vstal

a smrtelníkům žíti dal.

Vrací se milostivý čas,

den spásy zjevuje se zas,

v něm Beránkovou krví svět

tmy zbaven, září jako květ.

Proto tu oběť bělostnou

ctěme vždy s myslí radostnou

my, od ní tolik poctěni,

vždyť všechno dobré plyne z ní.

Nebo:

Jásejte, nebesa, zachvěj se, země!

Pán z hrobu živý vstal a kráčí ke mně.

Má zbabělosti necouvej, jdi vstříc,

buď si tvých hříchů sebevíc,

jen necouvej a jdi mu vstříc.

Ať zalije nás jeho jas,

ať hříchy z kořenů vytrhne z nás,

ať naší pýše zlomí vaz,

ať do duše nám hodí kvas,

ten kvásek milosrdné lásky,

z níž vykyne v nás chléb

k lámání bratřím.

Z lásky chléb, ne kámen!

Z kříže chléb, náš Kriste. Amen.

Nebo:

Ó bledý, lidský, bratrský a čistý,

ó pevný, úplný, čirý jak ametysty,

jsme připraveni již jak v listopadu listy.

Do tebe padneme, do tebe zřítíme se,

my skály poznali, studánky, jež jsou v lese,

a krutou odvahu v samotě, na útese.

My smrt jsme poznali a s tebou popřeme ji,

bolest, tu bolestnou přípravu na naději,

do rukou dáme ti, jež soucitem se chvějí.

A láska naše ví, že boj, ten boj náš svatý,

ty slavně zrytmuješ, ty krásný, odpočatý,

ve velkém poznání, až strháš z duší šaty.

Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu,

chci žízni jeho znít, být stopkou jeho plodu.

Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.

ŽALMY

1. ant. Hospodine, popřej mi sluchu a zachraň mě. Aleluja.

Žalm 31 (30), 2-17.20-25
Důvěrná prosba v utrpení
Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha. (Lk 23,46)
I (2-9)

K tobě se utíkám, Hospodine, ať nejsem zahanben navěky, *

vysvoboď mě, jsi spravedlivý!

Popřej mi sluchu, *

rychle mě zachraň!

Buď mi ochrannou skálou, *

opevněnou tvrzí k mé záchraně,

vždyť ty jsi má skála a má tvrz, *

pro své jméno mě povedeš a budeš řídit.

Vyprostíš mě z léčky pro mě nastražené, *

neboť ty jsi mé útočiště.

Do tvých rukou svěřuji svého ducha, *

Hospodine, věrný Bože, ty mě vysvobodíš.

Ctitele nicotných model nenávidíš, *

já však důvěřuji v Hospodina.

Budu se veselit a jásat nad tvým slitováním †

že jsi shlédl na moji bídu, *

že jsi mé duši pomohl v tísni,

žes mě nevydal do moci nepříteli, *

ale postavils mé nohy na volné prostranství.

Ant. Hospodine, popřej mi sluchu a zachraň mě. Aleluja.

2. ant. Svou jasnou tvář ukaž svému služebníku, Hospodine. Aleluja.

II (10-17)

Smiluj se nade mnou, Hospodine, je mi úzko, *

hořem chřadne mé oko, duše i tělo,

Neboť můj život hyne ve strastech, *

má léta v hořekování

Strast mě zbavuje síly, *

moje kosti chřadnou.

Všichni nepřátelé mnou opovrhují, †

sousedům jsem pro smích, na postrach svým známým, *

kdo mě venku zhlédne, prchá přede mnou.

Vypadl jsem z paměti, jako bych byl mrtev, *

podoben jsem rozbitému hrnci.

Vždyť se tolik o mně šeptá – slyšel jsem to – hrůza odevšad! *

Spolu se proti mně radí, usilují zničit mi život.

Já však, Hospodine, v tebe doufám, *

říkám: Ty jsi můj Bůh!

Můj osud je ve tvé ruce, *

vysvoboď mě z moci mých úhlavních nepřátel!

Svou jasnou tvář ukaž svému služebníku, *

zachraň mě svou slitovností.

Ant. Svou jasnou tvář ukaž svému služebníku, Hospodine. Aleluja.

3. ant. Požehnán buď Hospodin, že mi prokázal podivuhodné milosrdenství. Aleluja.

III (20-25)

Jak nesmírná je tvá dobrotivost, Hospodine, †

uchovals ji těm, kdo se tě bojí, *

popřáváš ji těm, kdo se k tobě utíkají před lidmi.

Tvoje tvář je jim bezpečnou ochranou *

před spiknutím lidí,

ukrýváš je ve stanu *

před svárlivými řečmi.

Požehnán buď Hospodin, že mi prokázal *

podivuhodné milosrdenství v opevněném městě

Už jsem si říkal sklíčeně: *

„Jsem zapuzen od tvých očí!“

Tys však uslyšel můj hlasitý nářek, *

když jsem volal k tobě o pomoc.

Milujte Hospodina, všichni jeho svatí, *

Hospodin zachovává věrné,

ale plnou měrou odplácí těm, *

kdo si počínají drze.

Vzmužte se a buďte srdnatí, *

všichni, kdo spoléháte na Hospodina.

Ant. Požehnán buď Hospodin, že mi prokázal podivuhodné milosrdenství. Aleluja.

Má duše touží po Hospodinu, aleluja,

mé srdce i mé tělo s jásotem tíhnou k živému Bohu, aleluja.

PRVNÍ ČTENÍ

Začátek knihy Zjevení svatého apoštola Jana

1,1-20

Vidění Syna člověka

Zjevení Ježíše Krista, jež mu Bůh udělil, aby svým služebníkům ukázal, co se musí vbrzku stát; on to prostřednictvím svého anděla naznačil svému služebníku Janovi. A ten slavnostně prohlašuje, že všecko to, co viděl, řekl Bůh a dosvědčil Ježíš Kristus. Blaze předčitateli i posluchačům (tohoto) proroctví, kteří zachovávají, co je v něm psáno, protože ta doba už je blízko.

Jan sedmi církevním obcím v Asii: milost vám a pokoj od toho, který je, který byl a který přijde, a od sedmi duchů před jeho trůnem a od Ježíše Krista, svědka hodného víry, prvorozeného z mrtvých a vládce nad pozemskými králi. Tomu, který nás miluje, který nás svou krví zbavil hříchů a udělal z nás královský (národ) a kněze Boha, svého Otce, tomu buď sláva a vláda na věčné věky! Amen.

Hle, přichází v oblacích! Každé oko ho uvidí, i ti, kdo ho probodli, a budou pro něj naříkat všechna pokolení na zemi. Ano, amen.

Já jsem alfa i omega, praví Pán Bůh, který je, který byl a který přijde, Vševládný.

Já, Jan, váš bratr, účastník (vašich) soužení, Království i trpělivosti v Ježíši, dostal jsem se pro (hlásání) Božího slova a pro svědectví o Ježíšovi na ostrov, který se jmenuje Patmos. (A jednou) v den Páně jsem upadl do vytržení a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako (zvuk) polnice: „Své zjevení napiš do knihy a pošli sedmi církevním obcím: do Efesu, do Smyrny, do Pergama, do Tyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodiceje.“

Obrátil jsem se, abych se podíval po tom hlase, který ke mně mluvil. A když jsem se obrátil, uviděl jsem sedm zlatých svícnů a uprostřed těch svícnů (postavu) podobnou Synu člověka, oblečenou do řízy a přepásanou na prsou zlatým pásem. Jeho hlava a vlasy byly bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako ohnivý plamen, jeho nohy jako z mosazi rozžhavené v peci, jeho hlas jako hukot množství vod. V pravé ruce držel sedm hvězd, z úst mu vycházel ostrý dvojsečný meč a jeho tvář zářila jako slunce v plné své síle.

Když jsem ho uviděl, padl jsem mu k nohám jako mrtvý. On na mě položil pravici a řekl: „Nic se neboj! Já jsem První i Poslední, Živý. Byl jsem mrtev, a hle – jsem živ na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí. Napiš tedy své vidění: nynější i to, které přijde později. Tajemný význam těch sedmi hvězd, které jsi viděl v mé pravici, a těch sedmi zlatých svícnů je tento: sedm hvězd jsou andělé sedmi církevních obcí, sedm svícnů je sedm církevních obcí.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Zj 1,5.6; Kol 1,18

Kristus nás miluje a svou krví nás zbavil hříchů. * Jemu buď sláva a vláda na věčné věky, aleluja.

On je počátek, prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých. Tak má ve všem prvenství. * Jemu buď.

DRUHÉ ČTENÍ

Z pojednání „O pravé pobožnosti k Panně Marii“ od svatého Ludvíka Marie Grigniona z Montfortu, kněze

(Nn. 120-121.125-126: Œuvres complètes, Seuil, Paris 1966, 562-563.566.567)

Zcela tvůj

Protože celá naše dokonalost spočívá v tom, abychom se podobali Ježíši Kristu, byli s ním sjednoceni a jemu se zasvětili, je největší zbožností nepochybně ta, která nás činí dokonalejším způsobem podobnými Ježíši Kristu, spojuje nás s ním a jemu nás zasvěcuje. Jestliže ovšem je ze všech tvorů Kristu nejpodobnější jeho Matka Maria, je mezi všemi pobožnostmi právě pobožnost k Nejsvětější Panně a Matce tou, která nejvíc zasvěcuje a připodobňuje každou duši našemu Pánu. Takže čím víc je naše duše oddána Marii, tím víc se odevzdává také Ježíši Kristu.

Dokonalé zasvěcení Ježíši Kristu tedy není nic jiného než naprosté a úplné zasvěcení Nejsvětější Panně. A právě to je pobožnost, které já učím.

Tuto formu zbožnosti lze také nazvat dokonalou obnovou křestních slibů a závazků. Věřící se v ní totiž cele odevzdává Nejsvětější Panně Marii, aby skrze ni zcela patřil Kristu.

Tak dochází k tomu, že ten, kdo se zasvěcuje Nejsvětější Panně, zasvěcuje se zároveň také Ježíši Kristu: Panně Marii proto, že je nejvhodnější cestou, kterou si sám Ježíš vyvolil, aby ho spojila s námi a aby on nás přijal k sobě; a Pánu Ježíši proto, že on je naším nejvyšším cílem a náleží mu všechno, čím jsme, neboť je náš Vykupitel a Bůh.

Uvažme kromě toho také, že se každý člověk při křtu buď sám nebo prostřednictvím kmotra či kmotry slavnostně odříká satana i jeho svodů a skutků a za svého Učitele a nejvyššího Pána si volí Ježíše Krista a podrobuje se mu jako otrok lásky. A vskutku totéž činíme tímto zasvěcením: křesťan se při něm odříká zlého ducha, světa, hříchu a sebe samého, a Mariinýma rukama se plně odevzdává Ježíši Kristu.

Při křtu se nikdo nedává Ježíši Kristu rukama Mariinýma, alespoň ne výslovně, ani nepřipisuje ovoce svých dobrých skutků Pánu. I po křtu je křesťan naprosto svobodný, takže může ovoce svých skutků předat někomu jinému, nebo si je ponechat. Touto pobožností se však věřící výslovně odevzdává Mariinýma rukama našemu Pánu a zcela mu zasvěcuje plody vlastních dobrých skutků.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Žl 116B(115),16b.17a.18

Hospodine, jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice. * Přinesu ti oběť díků, aleluja.

Splním své sliby Hospodinu před veškerým jeho lidem. * Přinesu.

MODLITBA

Modleme se.

Bože, věčná moudrosti, tys učinil svatého kněze Ludvíka Marii vynikajícím svědkem a učitelem úplného odevzdání se Kristu, tvému Synu, prostřednictvím jeho svaté Matky; veď i nás touto duchovní cestou, abychom ve světě šířili tvé království. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Text © Česká biskupská konference, 2018

© 1999-2024 J. Vidéky