7. březen 2025

Sv. Perpetuy a Felicity, mučednic
pro připomínku

V roce 203 bylo v Kartágu zatčeno pět katechumenů. Ve vězení byli pokřtěni a dosáhli mučednické koruny (7. III.). Mezi nimi byly dvě ženy. Jedna z nich, Perpetua, zapisovala události ve vězení až do dne před jejich smrtí. Byla to mladá žena z patricijské rodiny, doma měla několikaměsíční dítě. Felicita byla otrokyně, ve vězení se jí dva dny před smrtí narodila holčička. Úcta k nim se brzy rozšířila nejen v Africe, ale i v ostatním křesťanském světě. Nad jejich hroby byla postavena bazilika a jejich jména jsou uváděna v mešním římském kánonu.

Modlitba se čtením

Bože, pospěš mi na pomoc.

Slyš naše volání.

Sláva Otci, jako byla.

HYMNUS

Láska mi dala z nebe

sestoupit v tento svět,

ona mi káže sebe

dát v oběť, i svou krev.

Láskou mi srdce puká,

milostí přemnohou,

kříž ani smrti muka

ji zdolat nemohou.

Korunu nosit z trní

mě ona učí jen,

posměchu jenom pro ni

jsem terčem učiněn.

Že v žízni žluč jsem lokal,

že srdce pilo tresť,

že oštěp bok můj proklál,

jen dílo lásky jest.

Jen pro ni, přeubohý,

v úzkostech přebývám,

pro ni ruce i nohy

probity hřeby mám.

Tu věrnou muku moji

chceš splatit duše, rci?

Miluj mě! To mě zhojí.

Jen lásku, Lásko, chci.

ŽALMY

1. ant. Naši otcové nám vyprávěli o Hospodinově moci a o jeho slavných činech.

Žalm 78 (77),1-39
Dobrota Boží a nevěrnost národa v dějinách spásy
Tyto věci se staly nám pro výstrahu. (1 Kor 10,6)
I (1-16)

Slyš, můj lide, mé naučení, *

nastav uši slovům mých úst!

Otevřu k průpovědi svá ústa, *

vyložím tajemné události z pradávných dob.

Co jsme slyšeli a poznali, *

co nám otcové vyprávěli,

nezatajíme jejich synům, *

příštímu pokolení budeme vypravovat

slavné Hospodinovy činy i jeho moc, *

podivuhodné skutky jím vykonané.

Dal totiž Jakubovi nařízení *

a stanovil příkaz pro Izraele,

aby o tom, co poručil našim otcům, *

poučili své syny.

Má to znát příští pokolení, synové, kteří se narodí, *

mají to vyprávět svým dětem,

aby vložili svou důvěru v Boha, †

aby nezapomněli na Boží skutky *

a zachovávali jeho nařízení.

Aby nebyli jako jejich otcové, *

vzpurné a zatvrzelé pokolení,

pokolení nestálého srdce, *

jehož duch nebyl věrný Bohu.

Efraimovci, dovední lukostřelci, *

dali se na útěk v den bitvy.

Nezachovali Boží smlouvu, *

odmítli jednat podle jeho zákona.

Zapomněli na jeho skutky, *

na podivuhodné činy, které jim ukázal.

Před jejich otci způsobil divy *

v egyptské zemi na taniské pláni.

Rozdělil moře a převedl je, *

postavil vody jako násep.

Za dne je vedl oblakem, *

po celou noc světlem ohně.

Rozštěpil skály na poušti *

a hojně je napojil proudem vody.

Potokům dal vytrysknout ze skály *

a vodě dal téci jak řekám.

Ant. Naši otcové nám vyprávěli o Hospodinově moci a o jeho slavných činech.

2. ant. Synové Izraele jedli manu a pili z duchovní skály, která je doprovázela.

II (17-31)

Přece však proti němu hřešili dále, *

nepřestali na poušti urážet Nejvyššího.

Pokoušeli Boha ve svém srdci, *

když žádali pokrm podle své choutky.

Pohrdlivě mluvili proti Bohu, *

řekli: „Dokáže Bůh prostřít stůl zde na poušti?

Ano, udeřil do skály, že vytekla voda a potoky se rozlily: *

ale dovede dát i chléb či opatřit maso svému lidu?“

Proto se Hospodin rozhněval, když to slyšel, †

a oheň vzplanul proti Jakubovi, *

i hněv vzkypěl proti Izraeli,

že nevěřili v Boha, *

nedůvěřovali v jeho pomoc.

Poručil tedy mrakům nahoře *

a otevřel brány nebes,

seslal na ně déšť many, aby se najedli, *

a dal jim nebeský pokrm.

Člověk jedl chléb silných, *

pokrm jim poslal do sytosti.

Východnímu větru dal vanout z nebe *

a svou mocí přivedl vítr od jihu.

Jak by to prach byl, seslal na ně déšť masa, *

jak by to byl mořský písek, dal jim pernaté ptáky.

Padli do jejich tábora, *

kolem jejich stanů.

Jedli a důkladně se nasytili, *

po čem toužili, jim splnil.

Neukojili ještě svou choutku, †

ještě měli pokrm ve svých ústech, *

když proti nim vzkypěl Boží hněv:

pobil jejich siláky, *

zahubil izraelské jinochy.

Ant. Synové Izraele jedli manu a pili z duchovní skály, která je doprovázela.

3. ant. Bůh je naší skálou a naším zachráncem.

III (32-39)

Přes to vše hřešili dál *

a nechtěli věřit jeho divům.

Tu náhle ukončil jejich dny, *

jejich léta nenadálou zhoubou.

Když je hubil, hledali ho, *

obraceli se a sháněli se po Bohu.

Vzpomínali si, že Bůh je jim skálou, *

že Nejvyšší, Bůh, je jim zachráncem.

Lísali se k němu ústy, *

ale svým jazykem mu lhali,

neboť jejich srdce nebylo k němu upřímné *

a nebyli věrni jeho smlouvě.

On však milostivě odpouštěl vinu a nehubil je, †

často potlačoval svůj hněv *

a nedal zcela vzplát své nevoli.

Pamatoval na to, že jsou jen tělo, *

jen vánek, který se rozplyne bez návratu.

Ant. Bůh je naší skálou a naším zachráncem.

Obraťte se k Hospodinu, svému Bohu,

neboť je dobrotivý a milosrdný.

PRVNÍ ČTENÍ

Z druhé knihy Mojžíšovy

2,1-22

Mojžíšovo narození a jeho útěk

Jeden muž z kmene Levi si vzal ženu z téhož kmene. Žena počala a porodila syna. Když viděla, jak je hezký, skrývala ho po tři měsíce. Poněvadž ho už dál tajit nemohla, obstarala pro něj papyrusový košík, vymazala asfaltem a smolou, uložila do něho dítě a položila do rákosí na břehu Nilu. Jeho sestra se postavila opodál, aby se dověděla, co se s ním stane.

Faraonova dcera sestoupila, aby se vykoupala v Nilu, zatímco se její služebnice procházely podél Nilu. Když uviděla v rákosí košík, poslala svou služku, aby ho vzala. Otevřela ho a uviděla dítě, a hle – chlapeček pláče. Bylo jí ho líto a řekla: „To je nějaké hebrejské dítě!“ Jeho sestra řekla faraonově dceři: „Mám jít a zavolat ti kojnou z hebrejských žen, aby dítě pro tebe odkojila?“ Faraonova dcera odpověděla: „Jdi!“

Děvče šlo a zavolalo matku dítěte. Faraonova dcera jí řekla: „Vezmi toto dítě a koj ho pro mě a já ti za to zaplatím.“ Žena dítě vzala a kojila ho. Když chlapec dorostl, přivedla ho k faraonově dceři, ta ho přijala za syna a dala mu jméno Mojžíš. Řekla totiž: „Vytáhla jsem ho z vody.“

V té době, když Mojžíš dospěl, vyšel ke svým krajanům; byl svědkem jejich robotování a viděl, jak Egypťan bil Hebrejce, jednoho z jeho krajanů. Obrátil se na všechny strany, a když nikoho neviděl, Egypťana zabil a zahrabal do písku. Druhého dne vyšel, a hle – dva hebrejští muži se spolu rvali. „Proč biješ svého druha?“ zeptal se útočníka. Ale ten mu odpověděl: „Kdopak tě ustanovil za našeho náčelníka a soudce? Chceš mě zabít, jako jsi zabil Egypťana?“ Mojžíš dostal strach a řekl si: „Přece se ta věc rozhlásila!“

Farao se o této záležitosti doslechl a usiloval Mojžíše zabít, ale Mojžíš před faraonem utekl a zdržoval se v zemi Midjan; přišel tedy do země Midjan a posadil se u (jedné) studny. Midjanský kněz měl sedm dcer. (Ty) přišly, aby načerpaly (vodu) a naplnily jí žlaby k napojení stáda svého otce. Přišli však pastýři a odehnali je. (Tu) Mojžíš vstal, ujal se jich a napojil jejich stádo.

Když (dcery) přišly k svému otci Reuelovi a (on) se jich zeptal: „Co se stalo, že dnes přicházíte tak brzo?“, řekly: „Jeden Egypťan nás vysvobodil z rukou pastýřů. Dokonce nám i načerpal (vodu) a napojil stádo.“ Zeptal se dcer: „Kde je? Proč jste ho tam nechaly? Zavolejte ho, ať s (námi) pojí!“

A Mojžíš souhlasil s tím, že u něho zůstane. Reuel dal Mojžíšovi svou dceru Siporu (za ženu). Porodila syna a (Mojžíš) mu dal jméno Geršom, protože řekl: „Jsem přistěhovalcem v cizí zemi.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Žid 11,24-25.26.27

Když Mojžíš dospěl, vedla ho víra k tomu, že odmítl prohlásit se jako syn faraonovy dcery; raději chtěl snášet spolu s Božím lidem protivenství, než mít nějaký přechodný prospěch z toho, že by se dopustil hříchu. * To proto, že měl zrak upřený na budoucí odplatu.

Byl přesvědčen, že když snáší potupy jako Mesiáš, má to větší cenu než všechny poklady Egypta. Víra způsobila, že odešel z Egypta. * To proto.

DRUHÉ ČTENÍ

Z homilie připisované svatému Janu Zlatoústému, biskupovi

(Supp., Hom. 6, De precatione: PG 64,462-466)

Modlitba je světlem duše

Modlitba, rozmluva s Bohem, je největší dobro. Znamená totiž společenství a jednotu s Bohem. A jako září tělesné oči, hledí-li do světla, tak i duše upřená na Boha září jeho nevýslovným světlem. Nemluvím ovšem o modlitbě vázané na vnějšek, ale o té, jež vychází ze srdce; jež se neomezuje na určitou dobu nebo hodinu, ale děje se bez ustání, ve dne v noci.

Nestačí se totiž soustředit na Boha pouze tehdy, kdy se oddáváme modlitbě. Také když jsme zaměstnáni jakýmikoli povinnostmi, ať už je to péče o chudé či jiné starosti anebo užitečné dobročinné dílo, je třeba dát se pronikat touhou po Bohu a myšlenkou na něj. Neboť všechno, co Boží láska ochutí jako sůl, se pak stane tím nejlahodnějším pokrmem pro Vládce veškerenstva. Věnujeme-li Bohu co nejvíce času, můžeme se neustále po celý život těšit z užitku, který z toho plyne.

Modlitba je světlem duše, je pravým poznáním Boha a prostřednicí mezi Bohem a lidmi. Duše se jí pozvedá až vzhůru do nebes, s nevýslovnou láskou objímá Pána a jako dítě volající s pláčem po matce touží po nebeském mléku. Vyslovuje svá nejvlastnější přání a dostává dary, které přesahují vše viditelné a přirozené.

Modlitba je naším ctihodným prostředníkem u Boha, dodává srdci odvahu, upokojuje duši. Ale mluvím-li o modlitbě, nedomnívej se, že jde o slova. Modlitba je touha po Bohu, je to nevýslovná láska, která nepochází z lidí, ale má původ v božské milosti. Apoštol o ní říká: Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit.

Daruje-li Pán někomu takovouto modlitbu, je to bohatství, o něž jej nikdo nemůže připravit; nebeský pokrm, který sytí duši. Okusil-li jej kdo, navždycky bude toužit po Pánu, jako by jeho srdce zachvátil prudký oheň.

Když se chceš takto začít modlit, vymaluj svůj domov mírností a pokorou, osvětli jej světlem spravedlnosti a dobrými skutky jej vyzdob jako ryzím zlatem. Namísto mramoru a mozaiky jej okrášli vírou a velkodušností. A když to všechno zastřešíš modlitbou, bude stavba domu hotová. Takže Pán bude mít přichystaný dokonalý příbytek a ty ho přijmeš jako ve skvostném královském paláci. Z jeho milosti jako bys již měl v chrámu své duše umístěný jeho věrný obraz.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Pláč 5,20-21a; Mt 8,25

Proč bys na nás zapomínal na věky, proč bys nás opouštěl na dlouhé doby? * Vrať nás, Hospodine, k sobě, a my se vrátíme.

Pane, zachraň nás, hyneme. * Vrať.

ČTENÍ

Z vyprávění o kartaginských mučednících

(Cap. 18.20-21; edit. van Beek, Noviomagi, 1936, pp. 42.46-52)

Byli povoláni a vyvoleni ke slávě Páně

Rozbřesklo se do dne vítězství mučedníků a oni vyšli z vězení do amfiteátru, jako by již vstupovali do nebe, s veselou tváří, krásní, rozechvělí spíš radostí než bázní.

Nejprve přivedli Perpetuu a smýkali jí, takže upadla na bok. Hned vstala, a když spatřila na zemi sraženou Felicitu, přistoupila k ní, podala jí ruku a pomohla jí na nohy, takže tam stály obě vedle sebe. A jelikož už se lid obměkčil, byly přivolány zpět do Sanvivarské brány. Tam se Perpetuy ujal jistý muž jménem Rusticus, který byl tehdy katechumenem a měl ji rád. Tu jako by se probrala ze sna – v tak mocném vytržení ducha předtím byla – a začala se rozhlížet kolem sebe. A k údivu všech se zeptala: „Kdy už nás tam předhodí té krávě?“ A když slyšela, že se to už stalo, nevěřila, dokud nezjistila, že jak její tělo, tak oděv nesou stopy trýznění. Potom se obrátila k přivolanému svému bratru a k onomu katechumenovi s těmito slovy: „Stůjte pevně ve víře a všichni se navzájem milujte a ať vás naše utrpení nepohoršuje!“

Rovněž Saturus, který byl v jiné bráně, povzbuzoval vojína Pudenta a řekl: „Zkrátka a dobře, jak jsem předpokládal a předpověděl, opravdu jsem zatím žádnou šelmu nevnímal. Takže teď můžeš z celého srdce věřit, že tam jdu a zahynu jediným levhartím kousnutím.“ A vzápětí byl na kraji arény předhozen levhartovi. Po jediném kousnutí levharta jej zalilo takové množství krve, že když se vracel, na svědectví druhého křtu lid opětovně volal: „Obmytý je spasen, obmytý je spasen!“ Ovšemže byl spasen, kdo se takovýmto způsobem obmyl.

Tu řekl Saturus vojínu Pudentovi: „Buď sbohem a pamatuj na svou víru i na mne. A tohle ať tě neznepokojuje, nýbrž posílí.“ A zároveň ho požádal, aby mu půjčil řemínek s prstu, vložil si ho do otevřené rány a vrátil mu jej zpět jako zástavu a památku na prolitou krev. Hned nato se polomrtvý skácel mezi ostatní, kteří měli být na obvyklém místě utraceni.

A když lid požadoval, aby byli přivedeni do středu arény, aby mohli všichni na vlastní oči přihlížet, jak vniká meč do jejich těla a dokonává se vražda, sami ještě vstali a dovlekli se tam, kam lid chtěl, a předem se navzájem políbili, aby své mučednictví korunovali slavným znamením pokoje.

Pak už bez hnutí a mlčky přijali smrtící ránu. Jako první Saturus: první ve vidění vystupoval po žebříku, první vypustil duši; i Perpetuu nechal čekat. A sama Perpetua, jako by ještě měla zakusit nějakou bolest, když byla bodnuta mezi žebra, jen zasténala a sama navedla třesoucí se pravici nezkušeného gladiátora na své hrdlo. Nečistý duch se jí tak bál, že by snad tato veliká žena ani nemohla být jinak zabita, ledaže sama chtěla.

Vpravdě nad jiné stateční a blažení mučedníci! Vpravdě jste byli povoláni a vyvoleni, abyste vstoupili do slávy našeho Pána Ježíše Krista.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Řím 8,34b-35.37

Kristus Ježíš je po Boží pravici a přimlouvá se za nás. * Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití?

Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. * Kdo.

MODLITBA

Modleme se.

V lásce k tobě, Bože, nacházely svaté mučednice Perpetua a Felicita sílu, aby se nezalekly svých mučitelů a překonaly smrtelná muka; na jejich přímluvu posiluj i naši lásku, aby stále rostla. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Text © Česká biskupská konference, 2018

© 1999-2024 J. Vidéky