20. srpen 2025

Sv. Bernarda, opata a učitele církve
památka

Narodil se roku 1090 ve Fontaines-lés-Dijon ve Francii. V roce 1111 opustil rodné šlechtické sídlo a spolu se svými čtyřmi bratry vstoupil do cisterciáckého kláštera v Citeaux. Z pověření opata zbudoval nový klášter v Clairvaux (1115) a stal se tam opatem. Miloval klášterní samotu, ale pro dobro církve ji nejednou neváhal opustit a zasáhnout do veřejného dění. Vystoupil proti vzdoropapeži Anakletovi II. (1130) a proti tehdejším bludařům Petru Abelardovi (1140) a Arnoldovi z Brescie (1144). Když se stal papežem jeho žák Evžen III. (1145), napsal pro něj pětisvazkové dílo o povinnostech papeže a zásadách hlubokého duchovního života. Z papežova pověření vybízel k druhé křížové výpravě (1147-48) na odražení tureckých vojsk a dožil se bolestného zklamání, když tato výprava pro nesvornost a hrabivost křižáků a různé zákulisní pletichy jejich vůdců skončila tragickým nezdarem. Zanechal mnoho spisů o duchovním životě a vynikal velikou úctou k Panně Marii. Jeho kázání o Písni písní patří ke skvostům křesťanské mystické literatury. Zemřel 20. VIII. 1153 v Clairvaux. V roce 1174 byl prohlášen za svatého a roku 1830 za učitele církve.

Modlitba se čtením

Bože, pospěš mi na pomoc.

Slyš naše volání.

Sláva Otci, jako byla. Aleluja.

HYMNUS

S touhou mé myšlenky k nebesům vzhůru

letí, by zpívaly v nebeském kůru,

by našly ochranu v náruči Boží

před světem plným jen trní a hloží.

Ten klamný země lesk tak rychle chladne,

jak růže ve věnci bez vody zvadne.

Rajské tam v nebesích nevadne kvítí,

tam spěje duše má k věčnému žití.

Chci věrně konat, co Bohu se líbí,

věřím, že Nejvyšší plní své sliby.

Nač míti poklady, slávu a jmění,

když náš Pán chudobu nejvýše cení.

Vše, co kdo na zemi drahého ztratí,

Pán náš mu v nebesích stonásob vrátí.

I když mi bolest zlá tělo mé zkruší,

zachovám v modlitbách zdraví své duši.

Čistá a chudičká duše má pílí

do Boží náruče k sladkému cíli.

ŽALMY

1. ant. Veleb, duše má, Hospodina, a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní.

Žalm 103 (102)
Chvála Božího milosrdenství
Z milosrdné lásky našeho Boha nás navštívil ten, který vychází z výsosti. (Lk 1,78)
I (1-7)

Veleb, duše má, Hospodina, *

vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno!

Veleb, duše má, Hospodina, *

a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!

On odpouští všechny tvé viny, *

on léčí všechny tvé neduhy.

On vykupuje tvůj život ze záhuby, *

on tě věnčí láskou a slitováním.

On štěstím sytí tvůj život, *

jak orlu se obnovuje tvé mládí.

Hospodin koná spravedlivé skutky, *

zjednává právo všem utlačeným,

Oznámil své plány Mojžíšovi, *

izraelským synům své skutky.

Ant. Veleb, duše má, Hospodina, a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní.

2. ant. Jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.

II (8-16)

Hospodin je milosrdný a milostivý, *

shovívavý a nadmíru dobrotivý.

Nechce se přít ustavičně *

ani se hněvat navěky.

Nejedná s námi podle našich hříchů *

ani podle našich vin nám neodplácí.

Jak vysoko je nebe nad zemí, *

tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí.

Jak vzdálen je východ od západu, *

tak vzdaluje od nás naše nepravosti.

Jako se smilovává otec nad syny, *

tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.

Neboť on ví, z čeho jsme utvořeni, *

má v paměti, že jsme jen prach.

Dni člověka jsou jako tráva, *

kvete jak polní květ.

Sotva jej vítr ovane – již ho není, *

nezbude po něm ani stopa.

Ant. Jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.

3. ant. Velebte Hospodina, všechna jeho díla.

III (17-22)

Hospodinova láska však od věků na věky †

pro všechny, kdo se ho bojí, *

a jeho spravedlnost jde z dětí na děti

pro ty, kteří zachovávají jeho smlouvu, *

kteří pamatují na jeho přikázání tím, že je plní.

Hospodin si zřídil na nebi trůn *

a všechno řídí jeho vláda.

Velebte Hospodina, všichni jeho andělé, †

mocní silou, dbalí jeho rozkazů, *

poslušní na jeho slovo.

Velebte Hospodina, všechny jeho zástupy, *

jeho služebníci, kteří plníte jeho vůli!

Velebte Hospodina, všechna jeho díla, †

na všech místech jeho moci: *

veleb, duše má, Hospodina!

Ant. Velebte Hospodina, všechna jeho díla.

Pouč mě, Hospodine, o smyslu svých nařízení

a budu rozjímat o tvých divech.

PRVNÍ ČTENÍ

Z knihy proroka Izaiáše

9,7 – 10,4

Boží hněv proti království Izraele

Pán poslal rozsudek proti Jakubovi,

dopadl na Izraele.

Pozná (to) všechen lid,

Efraim i obyvatelé Samaří.

V pýše a nadutosti srdce (však říkají):

„Cihly se zřítily, ale budeme stavět z kvádrů,

sykomory jsou podťaty, nahradíme je cedry!“

Tu proti němu podnítil Hospodin nepřátele

a popudil jeho protivníky:

Aramejce od východu a Filišťany od západu

– požírali Izraele plnými ústy.

Tím vším jeho hněv nepřestal

a jeho ruka dál zůstává napřažena.

Lid se však nevrátil k tomu, kdo ho bil,

a Hospodina zástupů nehledali.

Tehdy usekl Hospodin od Izraele hlavu i ocas,

palmovou ratolest i rákos v jediném dni.

Stařec a vážený muž je hlava,

prorok, který učí klamu, je ocas.

Vůdci tohoto lidu jsou svůdci;

ti, kdo jsou vedeni, se dostali do zkázy.

Proto se Pán nezaraduje nad jeho jinochy,

nesmiluje se nad jeho sirotky a vdovami,

neboť všichni jsou bezbožní zločinci

a podle mluví každá ústa.

Tím vším jeho hněv nepřestal

a jeho ruka dál zůstává napřažena.

Ano, bezbožnost hoří jak oheň,

požírá trní a hloží,

zapaluje lesní houštinu,

že se do výšky valí kotouče kouře.

Hněvem Hospodina zástupů se vznítila země

a lid se stal potravou ohně,

druh nešetří druha.

Hltá napravo, přesto však má hlad,

požírá nalevo, ale není sytý,

každý požírá maso svého bližního.

Manasse Efraima a Efraim Manasse

a proti Judovi (se spolčují) oba.

Tím vším jeho hněv nepřestal

a jeho ruka dál zůstává napřažena.

Běda těm, kdo vydávají zločinné zákony,

a když (je) píšou, píšou nespravedlnost,

aby chudáky utiskovali na soudu

a zbavili práva ubožáky mého lidu,

takže vdovy jsou jejich kořistí;

i sirotky olupují!

Co učiníte v den trestu

a pohromy, která přijde z daleka?

Ke komu se utečete o pomoc

a kde zanecháte svou slávu?

Se zajatci se zhroutíte

a padnete mezi zabité.

Tím vším jeho hněv nepřestal

a jeho ruka dál zůstává napřažena.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Pláč 2,1

Hospodin si ve svém hněvu zošklivil siónskou dceru. * Z nebe svrhl na zem Izraelovu slávu.

Nevzpomněl si na podnož svých nohou v den svého hněvu. * Z nebe.

DRUHÉ ČTENÍ

Z kázání svatého Bernarda

(Sermo 83,4-6: Opera omnia, Edit. Cisterc. 2 [1958], 300-302)

Miluji, protože miluji; miluji, abych miloval

Láska si sama stačí, líbí se sama sebou a kvůli sobě. Je sama sobě zásluhou i odměnou. Láska nehledá důvod ani plod svého bytí mimo sebe: jejím plodem je to, že miluje. Miluji, protože miluji; miluji, abych miloval. Láska je něčím velikým, vrací-li se k svému počátku, má-li zpětný vztah k svému původu, vlévá-li se opět do svého pramene, aby z něho stále čerpala a ustavičně z něho vyvěrala. Ze všech hnutí, myšlenek a citů duše je láska to jediné, čím může tvor, i když ne stejnou mírou, dávat odpověď svému Tvůrci, nebo mu splácet něčím podobným. Neboť když Bůh miluje, nechce nic jiného, než aby byl milován. Pro nic jiného nemiluje, než aby byl milován, neboť ví, že právě láska učiní blaženými ty, kdo ho budou milovat.

Láska Ženicha, či spíše Ženich, jenž je láska sama, žádá za svou lásku jen lásku a věrnost. Proto budiž dovoleno té, která je milována, aby splácela láskou. Což by mohla nemilovat nevěsta, a to nevěsta Lásky? Což by mohla být Láska nemilována?

Právem se vzdává nevěsta všech jiných náklonností a celá se věnuje jedině lásce, neboť má dávat odpověď lásce tím, že ji miluje. Ale i kdyby se zcela rozplynula láskou, co je to ve srovnání s věčným prouděním onoho pramene? Vždyť milující a Láska, duše a Slovo, nevěsta a Ženich, Stvořitel a tvor neoplývají stejnou hojností: je mezi nimi takový rozdíl, jako mezi tím, kdo žízní, a pramenem.

Co z toho tedy vyplývá? Nesplní se nikdy přání té, která touží po sňatku, vzdychá, plane žárem lásky a s velikou důvěrou čeká? Vyjde její přání zcela naprázdno proto, že ona nemůže udržet krok s obrem, nemůže závodit v sladkosti s medem, v mírnosti s beránkem, v bělosti s lilií, v jasnosti se sluncem, v lásce s tím, který je láska sama? Nikoliv. Neboť i když tvor miluje méně, protože jeho možnosti jsou menší, miluje-li celou svou bytostí, nic v té lásce nechybí, protože je celá. A když takto miluje, rovná se to sňatku, neboť na tuto její lásku nemůže být odpovědí láska menší, a v oboustranné shodě spočívá plné a dokonalé manželství. Jen ať nikdo nepochybuje o tom, že duše je božským Slovem milována dříve a více.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. Žl 31 (30),20; srov. Žl 103 (102),17

Jak nesmírná je tvá dobrotivost, Hospodine, * dáváš ji poznat těm, kdo tě milují.

Tvá láska trvá od věků na věky, * dáváš.

MODLITBA

Modleme se.

Bože, tys dal svatému opatu Bernardovi milost, aby byl světlem v tvé církvi a horlil pro její obnovu; na jeho přímluvu naplň také nás podobnou horlivostí ducha, abychom žili jako děti světla. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Text © Česká biskupská konference, 2018

© 1999-2024 J. Vidéky