12. prosinec 2025

Panny Marie Guadalupské
nezávazná památka

V roce 1531 se Janu Didakovi Cuauhtlatoatzinovi, který pocházel z domorodého indiánského kmene nedaleko Mexika, zjevila Panna Maria. Stalo se to, když cestou ze svého rodiště, zvaného Cuauhtitlan, na ranní bohoslužby do Tlatilolco došel k návrší zvanému Tepeyac. Oznámila mu, že jako milující Matka místních obyvatel i všech, kdo se k ní utíkají o pomoc a přímluvu, bude na tomto místě těšit jejich zármutek a přinášet útěchu těm, kdo ji sem budou přicházet s důvěrou prosit. Na jeho plášti zůstala podivuhodným způsobem zobrazena její podoba. Písemná zpráva o této události je uchována v arcidiecézním archivu v Mexiku. Tamní křesťané ji od té doby stále uctívají jako Pannu Marii Guadalupskou, byla prohlášena za patronku Mexika (1754) a za hlavní patronku celé Latinské Ameriky (1910). Původní malá kaple postavená na místě zjevení byla nahrazena stavbou nynější baziliky (1695-1709). Slavení dnešní památky rozšířil papež Jan Pavel II. na celou církev (2002).

Modlitba se čtením

Bože, pospěš mi na pomoc.

Slyš naše volání.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja.

Tento úvod se vynechává, předcházelo-li uvedení do první modlitby dne.

HYMNUS

Panenská matko, dcerou jsi

Synáčka svého božského,

pokorná, i když vzácnější

nad tvory světa celého.

Bůh ve svém úradku tě měl,

by uskutečnil to, co chtěl:

vrcholem krásy, chloubou jsi

smrtelné přirozenosti.

A tu jsi zušlechtila tak,

že její Tvůrce vznešený

se skrze tebe vtělil pak

k úžasu všeho stvoření.

V tvém svatém lůně panenském

se oheň Boží lásky vzňal

a v jeho teple mateřském

zem rajské květy plodí dál.

Ať Otce s Utěšitelem

i tvého Syna lidstvo ctí,

že ozdobil tě oděvem

svých nejvzácnějších milostí. Amen

Nebo:

Do srdce tvého

jak do přehrady milosrdenství

svůj žal a úzkost vhazujeme

na ruce tvé jak na kotvy

naděje zavěšujeme poslední

ve chvílích nejtěžších

Panno věrná

Z tvých očí

Potěšení zarmoucených

sílu svou v žízni popíjíme

a radujeme se z nalezených cest

jež bolestný tvůj meč

klestil nám v houští bezradnosti

Před vpádem nepřátel

ať už jsou v nás či ve světě

do tebe se zavíráme

Věži Davidova

a před potopu nenávisti

hladiny oceánů zvedající

svět celý v sobě skryj

Archo úmluvy

Vůni, jež vábí nás ze všech stran

podivným magnetem milosti

usměrni

Růže tajemná

a podobu svou nám zjev

a podobu naši nám ukaž

v tobě

Zrcadlo spravedlnosti

Až půjdem okolo

a kladivem neodbytnosti své

prosbami na tebe zaklepem

Dome zlatý

nakloň se k nám

a polibkem pokoje

Uzdravení nemocných

malomocenství naše uzdrav

K tobě až přijdem naposled

poděkovat

jak do chrámu Šalomounova

a darem tělo s duší přinesem

ujmi se nás

a klíčem lásky mateřské

nebe nám otevři

Bráno nebeská

Nebo:

Bože v Trojici jediný,

z tebe vyšlo Slovo odvěké,

jež skrze Ducha Svatého

v Marii se stalo člověkem.

Dík za dar Matky Kristovy,

která i naší matkou je,

je radost rodu lidského,

církev ji zná a miluje.

Velebí naše duše Pána

i tebe, Maria, panenská Matko,

ty jsi po Kristu nejkrásnější

a vzácnější nad všechno zlato.

Andělský pozdrav „Milostiplná“

šeptáme v úžasu vždy znova,

zatímco ty nemluvíš slovy,

leč mateřstvím: Jsi Matkou Slova.

Ty jsi největší ženou Ducha

a lidství nejzralejší květ,

i náš duch raduje se s tebou,

dcero církve a sestro všech.

Jsi v Nazaretě s andělem,

v Betlémě se svým dítětem,

při prvním divu v Káni jsi,

pod křížem dovršuješ mateřství.

V tobě Bůh zjevil nové rysy

své lásky lidem darované,

lásky mateřské, sesterské

i dosud nepojmenované.

Chceme ji hledat, objevit,

nalézat v nové podobě,

Matko a Panno, dcero, sestro,

v svém rozjímání o tobě.

V poslušnosti a pokoře,

v čistotě, sebezapření,

chcem vtisknout světu rozměr tvůj,

daný v počátku stvoření.

Trojjedinému Bohu kéž

říkáme zas a zase

s tebou, Maria, v každý čas

své Fiat, Amen, staň se!

Nebo:

Stále jsi s námi, Ty, sluncem oděná

Na naší cestě hřbitovní

Jsi začátkem i koncem. Jsi světlem, kde je tma

Slza na ruce vraždění

Jsi výš nad krásu květu o Tvé podobě

Jsi níž než vězeň v cele

Jsi v křídlech písně o Tobě

Jsi dítětem v modlitbě neumělé

Jsi pevnou tvrzí válečného zděšení

Sama, a dravec odešel

V kamenech valených na nás Jsi ztišení

Jsi lípa za bzukotu včel

Pastýřka ovcí jsi, znáš práci hospodáře

a v duších dětí budíš dobro, ničíš zlo

Rodičko mlčení, Jsi stále tichá záře

V naše sedmibolestno

Sodomou vedeš ven

Od plének Domku až po Golgotu

Ty neopouštíš nás

V kapličkách polních cest Jsi růžencem

Když v našem vydechnutí posledním

své Ave ukládáš.

Nebo:

Maria bez poskvrny počatá,

Žena, jen žena, ale ta,

která svou mocí i přítomností

je větší než z bohyň minulosti

Kterákoli se zdála či snila, – jež

Tu jedinou práci má na práci, než

Veškerou slávu Boží propustit,

Tu slávu, která rozhodla se jít

Jen skrze ni a z ní se rozlévat

Ven a jiné cesty nehledat.

Že spjati a svázáni jsme, dím,

Kolem a kolem milosrdenstvím

Jakoby vzduchem; a tím spíš

je totéž Maria, po jménu výš.

Předivo předivné a šat divoucí

A přes náš hříšný globus se hrnoucí

Je ona, neboť Bůh vydal sám

Svou prozřetelnost jejím modlitbám.

Je víc než pouhá almužnice, ba

Je sama nejvýš sladká almužna

A lidstvu úradkem podílet se sluší

Na jejím životě jak životu na ovzduší…

… Ó buď jen, ty drahá, dím,

Matko, zcela mým ovzduším,

šťastnějším světem, v kterém bych

putoval a nepotkával hřích.

Kolem mne a nade mnou dli ty

Mým mrzkým očím v ústrety,

Ó sladké a širé nebe nad světy,

Mluv ke mně, sluchu se tkni,

O Boží lásce, ó vzduchu skutečný,

O prosbách, pokoře a pokání.

Světa mateční vzduchu divoucí,

Obejmi ach co ostrov plovoucí

mne, dítě své po tobě prahnoucí.

Nebo:

Buď pozdravena,

svatá Paní,

přesvatá Královno,

Matko Boží, Maria.

Buď pozdravena ty,

která jsi jeho palácem,

buď pozdravena,

která jsi jeho stanem.

Buď pozdravena,

která jsi jeho příbytkem,

buď pozdravena,

která jsi jeho rouchem.

Buď pozdravena,

která jsi jeho služebnicí.

Buď pozdravena,

která jsi jeho Matkou,

v níž všechna plnost milosti

a všechno dobro

bylo a stále je.

ŽALMY

1. ant. Hospodine, nekárej mě ve svém rozhorlení.

Žalm 38 (37)
Prosba hříšníka, který se octl v krajním nebezpečí
Jeho známí všichni zůstali stát opodál. (Lk 23,49)
I (2-5)

Hospodine, netrestej mě ve svém hněvu, *

nekárej mě ve svém rozhorlení.

Vždyť se do mě zaryly tvé šípy, *

dopadla na mě tvá ruka.

Pro tvůj hněv není na mém těle zdravého místa, *

pro můj hřích není ve mně jediná kost celá.

Vin se mi nakupilo až nad hlavu, *

tíží mě jako přetěžké břímě.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Hospodine, nekárej mě ve svém rozhorlení.

2. ant. Pane, ty víš o každé mé touze.

II (6-13)

Rány mi hnisají a páchnou, *

že jsem jednal pošetile.

Shrbený, nadmíru sklíčený *

den co den smutně se vláčím.

Vždyť má bedra jsou celá zanícená, *

zdravého místa není v mém těle.

Jsem malátný a zcela zkrušený, *

křičím proto, že mé srdce sténá.

Pane, ty víš o každé mé touze, *

mé vzdychání ti není skryté.

Srdce mi buší, opustila mě síla, *

i světlo mi hasne v očích.

Moji přátelé a druhové se vyhýbají mému neštěstí, *

i moji příbuzní se mě straní.

Strojí mi léčky ti, kdo pasou po mém životě, †

kdo usilují o mé neštěstí, hrozí mi zkázou *

a stále jen úklady vymýšlejí.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Pane, ty víš o každé mé touze.

3. ant. Bože, vyznávám před tebou svou vinu, neopouštěj mě, Pane, má spáso.

III (14-23)

Já však jsem jako hluchý, neslyším, *

jsem jako němý, který neotvírá ústa.

Jsem jako člověk, který neslyší, *

jehož ústa nemají odpovědi.

Vždyť v tebe, Hospodine, doufám, *

ty vyslyšíš, Pane, můj Bože!

Říkávám si totiž, jen ať se nade mnou neradují, *

ať se nade mnou nevypínají, když zakopnu v chůzi.

Mám ovšem k pádu velmi blízko, *

před sebou mám stále svou bolest.

Ano, vyznávám svou vinu, *

pro svůj hřích jsem sklíčen.

Ti, kdo bez příčiny proti mně brojí, jsou silní, *

mnoho je těch, kdo mě neprávem nenávidí,

kdo zlem splácejí za dobro, *

stíhají mě, že se o dobro snažím.

Neopouštěj mě, Hospodine, *

Bože můj, nevzdaluj se ode mě!

Pospěš mi na pomoc, *

Pane, má spáso!

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Bože, vyznávám před tebou svou vinu, neopouštěj mě, Pane, má spáso.

Ať se mi dostane tvého slitování, Hospodine,

tvé pomoci podle tvého slibu.

PRVNÍ ČTENÍ

Z knihy proroka Izaiáše

27,1-13

Obnovená Hospodinova vinice

V ten den Hospodin potrestá

svým tvrdým, velkým a pevným mečem

leviatana, mrštného hada,

leviatana, kroutícího se hada,

a zabije draka, který je v moři.

V ten den bude vinice půvabná;

zpívejte o ní!

Já, Hospodin, jsem jejím strážcem,

každou chvíli ji zavlažuji;

aby nebyla poškozena,

ve dne v noci ji hlídám.

Nezlobím se (na ni),

kdyby mi však dávala trní a hloží,

pustím se proti ní do boje,

všechno spálím;

ať se raději uchýlí pod mou ochranu,

ať uzavře mír se mnou,

ať se mnou uzavře mír!

Přijde (čas), kdy Jakub zapustí kořeny,

pokvete a vypučí Izrael

a povrch země naplní ovocem.

Měl ho (snad Bůh) bít, jako bil ty, kdo ho bili,

nebo vraždit, jako zavraždil jeho vrahy?

Mírně ho trestá tím, že ho vyhnal,

odvanul ho svým prudkým dechem v den palčivého větru.

Tím bude smyta Jakubova vina

a to bude bohatý plod, že odložil svůj hřích:

ze všech oltářních kamenů nadělá

hromady vápencové drtě,

nepostaví už posvátné háje ani kadidlové oltáře.

Ano, město (kdysi) opevněné (leží) osamělé:

zavržené sídlo, opuštěné jako poušť.

Tele se tam bude pást, bude tam odpočívat,

okusovat jeho větve.

Jeho ratolesti uschnou a polámou se,

přijdou ženy a hodí je na oheň.

Není to rozumný národ;

proto se nad ním jeho tvůrce neslituje,

jeho stvořitel se nad ním nesmiluje.

V ten den bude Hospodin vyklepávat klasy

do koryta Řeky až k Egyptskému potoku

a vy budete sesbíráni

jeden po druhém, synové Izraele!

V ten den se bude troubit velkou polnicí

a přijdou ti, kdo se ztratili v asyrské zemi,

i ti, kdo se rozptýlili v egyptské zemi,

a budou se klanět Hospodinu

na svaté hoře v Jeruzalémě.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Srov. Mt 24,31; Iz 27,13

Pán pošle své anděly s mohutným hlaholem polnice: * Andělé shromáždí jeho vyvolené ze všech světových stran, od jednoho konce až ke druhému.

Přijdou a budou se klanět Hospodinu na svaté hoře v Jeruzalémě. * Andělé shromáždí jeho vyvolené ze všech světových stran, od jednoho konce až ke druhému.

DRUHÉ ČTENÍ

Z dochované zprávy, zvané „Nican Mopohua“

(16. století, z archivu mexické arcidiecéze)

Copak tu nejsem já, tvá Matka?

Stalo se to v roce 1531, na začátku prosince. Jakýsi Indián, chudý a přívětivý, který se jmenoval Jan Didak a pocházel z osady Cuauhtitlan, patřící duchovní správou k řeholníkům se sídlem v Tlatilolco, šel v sobotu časně ráno na bohoslužby do osady Tlatilolco. Když došel k návrší zvanému Tepeyac, už se rozednívalo. Uslyšel nad návrším zpěv. Když pak zpěv ustal a už nepřicházel, zaslechl seshora z návrší volání: „Milý Jene Didaku“. Hned se pokusil vystoupit tam, odkud poznal, že je volán.

Přišel na návrší a uviděl tam stát paní, která ho zavolala, aby přistoupil. Došel až k ní a užasl, jak byla půvabná: její šat zářil jako slunce. Hned mu tam oznámila své přání. Řekla mu: „Věz, milý synu, že já jsem svatá Maria, ustavičná Panna, Matka pravého Boha, Původce života, který všechno stvořil a udržuje, Pána nebe i země. Velmi chci, toužebně si přeji, aby byl vystavěn můj chrám na tom místě, které ti ukážu. Zjevně ho proslavím, tam budu prokazovat svou lásku a přízeň, pomoc a ochranu, poněvadž já jsem opravdu vaše laskavá Matka; i tvoje a všech, kdo přebýváte v této zemi, i všech ostatních, kteří mě milují, kteří mě hledají, kteří mě zbožně a s důvěrou vzývají. Tam budu pozorně naslouchat jejich pláči a zármutkům, v jejich nouzi jim budu prokazovat dobrodiní a v každé tísni přinášet úlevu. Aby se mé přání splnilo, jdi do Mexika, do biskupova paláce. Řekni mu, že tě posílám, abys mu oznámil, že si přeji, aby mi zde byl vystavěn dům, tady na návrší mně zbudován chrám.“

Když se dostal do města, hned přišel do domu biskupa, který se jmenoval Jan de Zumarrága, z řádu svatého Františka. Biskup ho vyslechl, a protože mu úplně nevěřil, řekl: „Synu, přijď znovu a já tě pak vyslechnu. Budu přemýšlet o tom, co by se dalo dělat s tvým úmyslem a přáním.“

Druhého dne spatřil Jan Didak Královnu, jak sestupuje z návrší, odkud se na něho dívala. Šla mu naproti a blízko návrší ho zastavila a řekla: „Poslyš, milý synu: Už se dále neboj, nebuď zarmoucený a nic si nedělej z nemoci svého příbuzného ani z jakéhokoli soužení. Copak tu nejsem já, tvá Matka? Copak nejsi pod mou záštitou a ochranou? Copak nejsi v mé náruči a v mých rukou? Copak potřebuješ cokoli jiného? Nebuď zarmoucený ani rozrušený. Vystup, milý synu, na návrší a na tom místě, kde jsi mě uviděl a kde jsem k tobě promlouvala, tam uvidíš různé květiny. Natrhej je a posbírej, potom přijď a přines je ke mně.“

Jan tedy přišel a přinesl Královně nebes květiny, které natrhal. Ona se na ně podívala, vzala je do svých vznešených rukou, znovu je uložila do Janova pláště a řekla mu: „Milý synu, tyto květiny jsou znamením, které doneseš biskupovi. Hle, ty jsi můj posel, svěřuji to tvé svědomitosti. Přísně ti nařizuji: Dej pozor, abys svůj plášť neotevřel a neukázal, co neseš, před nikým jiným než před biskupem. Vyprávěj mu také, jak jsem tě vybídla, abys vystoupil na návrší a natrhal tam květiny, a co jsi s úžasem spatřil; aby uvěřil a dal postavit chrám, jak si přeji.“

Jakmile to nebeská Královna Janovi uložila, rychle nastoupil cestu do Mexika. Šel s radostí, že všechno šťastně dopadlo. Vstoupil, postavil se před biskupa a vyprávěl mu všechno, co viděl a proč byl k němu poslán. Řekl mu: „Pane, splnil jsem, cos mi uložil. Přišel jsem k mé Paní, nebeské Královně, svaté Marii, Rodičce Boží, abych jí řekl, že žádáš znamení, abys mi uvěřil a abys zbudoval chrám tam, kde si sama Panna přeje. Řekl jsem jí tedy, že jsem slíbil přinést ti nějaké znamení, že je to její přání. Vyslechla, co požaduješ: vlídně přijala, že si přeješ znamení, máš-li splnit její přání, a dnes časně ráno mě k tobě znovu poslala.“

Shromáždilo se celé město: dívali se na úctyhodný obraz, žasli, obdivovali ho jako božské dílo a modlili se. Tehdy řekl příbuzný Jana Didaka, že to je zajisté záštita Panny a její obraz že se proto má nazývat Svatá Maria vždy Panna z Guadalupe.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. Zj 12,1

Veliké znamení se objevilo na nebi: žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama; * kolem její hlavy je koruna z dvanácti hvězd.

Andělé se radují, archandělé oslavují Pannu Marii; * kolem její hlavy je koruna z dvanácti hvězd.

MODLITBA

Modleme se.

Bože, Otče milosrdenství, ty jsi svěřil svůj lid do zvláštní ochrany nejsvětější Matky tvého Syna: dopřej všem, kdo vzývají blahoslavenou Pannu Marii uctívanou v Guadalupe, aby se stále horlivější vírou hledali cesty spravedlnosti a pokoje pro všechny národy. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Nakonec se připojí:

Dobrořečme Pánu.

Bohu díky.

Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.

Při slavení prodloužené vigilie před nedělí nebo slavností se vsunou před chvalozpěv Bože, tebe chválíme kantika a evangelium, jak je uvedeno v Dodatku (zatím ještě není zpracován pro online breviář).

Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí denní modlitby církve, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.

Text © Česká biskupská konference, 2018

© 1999-2024 J. Vidéky