„Byl společníkem svatého Dominika na cestách, ve svatosti i v nadšení,“ napsal o Bertrandovi blahoslavený Jordán Saský. Podle některých autorů se narodil v Garrigue [Garig] v diecézi Nimes [Nim]. Stal se knězem. Od dětství měl osobní zkušenost s albigenskými. Přidal se proto ke skupině cisterciáků a spolupracoval s nimi v jejich boji proti herezi katarů v jižní Francii. Tam se také setkal se svatým Dominikem a jako jeden z prvních se nechal uchvátit jeho osobností. Oba pracovali, modlili se a postili pro slávu Boží, ve prospěch církve a spásu duší. Byl převorem první komunity v Toulouse, v roce 1217 jej svatý Dominik poslal do Paříže a v roce 1221 se stal prvním provensálským provinciálem. Tento úřad spravoval až do své smrti. Je zakladatelem kláštera v Montpellieru a v Avignonu. Zemřel a byl pohřben v Le Bouchet [Le Buše] pravděpodobně v dubnu roku 1230. V roce 1414 bylo jeho neporušené tělo přeneseno do klášterního kostela v Orange [Oranž], 1561 však bylo spáleno hugenoty. Jeho kult potvrdil 14. července 1881 Lev XIII.
Modlitba se čtením
Bože, shlédni a pomoz.
Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
V noci a časně ráno:
Když kohout svým kuropěním
temno noci půlí již
a nám z nitra vypuzuje
ponuré tmy chmurnou tíž,
pokorně a naše vroucí
prosby, vlídný Bože, slyš.
Přišels jako světlo, mocný,
bdělý strážce lidí všech,
právě, když se všude ztajil
půlnočního ticha dech,
a jakoby závoj smrti
ležel na všech předmětech.
Přišels, Kriste, vytrhnout nás
ze zlého snu zajetí,
zadarmo nás vysvobodit
ze žaláře temnoty,
přinést světlo, s kterým máme
k tobě žitím kráčeti.
Sláva Otci a též tobě,
rovněž Duchu Svatému,
životu všech, světlu, míru,
Bohu trojjedinému,
vznešenému navždy Božstvu,
jménu nad vše sladkému. Amen.
Během dne:
Stůj při nás, Tvůrce laskavý,
ty slávo záře Otcovy,
když nás tvá milost opustí,
chvíme se plni úzkosti.
Když prodchnuti však Duchem jsme
a v nitru Boha neseme,
nic nepořídí zrádce zlý
proti nám svými osidly.
Kéž v pozemském svém jednání,
k němuž jsme v žití vázáni,
se těžce neproviníme,
a řádem tvým se řídíme.
Laskavý Vládce, Ježíši,
buď s Otcem ti čest nejvyšší,
i Duchu, který těší nás,
po všechny věky, v každý čas. Amen.
PSALMODIE
Ant. 1 Pane, netrestej mě ve svém rozhorlení!
Nekárej mě, Pane, ve svém hněvu, *
netrestej mě ve svém rozhorlení!
Zaryly se do mne tvoje šípy, *
těžce na mne dolehla tvá ruka.
Pro tvůj hněv mám tělo jednu ránu, *
pro můj hřích kost ve mně není celá.
Nad hlavu se nakupily viny, *
tíhou přetěžkou mě obtížily. △
Ant. Pane, netrestej mě ve svém rozhorlení!
Ant. 2 Pane, ty znáš každou moji touhu.
Jitří se a páchnou moje rány, *
a to všechno pro mou pošetilost.
Přitlačen a sehnut jsem až k zemi, *
celý den se v sklíčenosti vláčím.
Bedra má jsou celá zanícená, *
místečko v mém těle není zdravé.
Zesláblý jsem, zkroušený až běda, *
křičím z hloubi sevřeného srdce.
Pane, ty znáš každou moji touhu, *
žádný povzdech můj ti není tajný.
Srdce buší, opouští mě síla, *
už i světlo v očích se mi kalí.
Všichni moji přátelé a druzi †
mému neštěstí se vyhýbají, *
ba i příbuzní se drží stranou.
Léčky strojí, kdo mě chtějí zabít, †
hrozí mi, kdo hledají mou zkázu, *
denně nové lsti si vymýšlejí. △
Ant. Pane, ty znáš každou moji touhu.
Ant. 3 Pane, přiznávám svou vinu, neopouštěj mě, má spáso.
Já však jsem k nim hluchý, neslyším je, *
němý jsem a ústa neotvírám.
Tak jsem jako člověk beze sluchu, *
bez schopnosti ubránit se slovem.
Doufám, Pane, v tebe jediného, *
ty mě vyslyšíš, můj Pane Bože!
Říkám si: „Jen ať jim nejsem pro smích, *
těm, kdo mají radost, klopýtnu-li!“
Já pak mám až příliš blízko k pádu, *
stále mám svou bolest před očima.
Proto zhloubi přiznávám svou vinu, *
pro svůj hřích jsem obavami sklíčen.
Silní však jsou moji nepřátelé, *
mnozí, kdo mě nenávidí pro nic,
za dobrotu zlem mi odplácejí, *
pasou po mně za to, že chci dobro.
Proto ty mě, Pane, neopouštěj, †
nevzdaluj se ode mne, můj Bože! *
Na pomoc mi pospěš, Pane, spáso má! △
Ant. Pane, přiznávám svou vinu, neopouštěj mě, má spáso.
Po tvé pomoci dychtí mé oči.
Po tvém příslibu spravedlivém.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy proroka Jeremiáše
30,18 – 31,9
Příslib vysvobození
Tak praví Hospodin:
„Hle, změním osud Jakubových stanů,
slituji se nad jeho příbytky,
na své výšině zas bude vystavěno město,
palác bude vybudován na svém starém místě.
Chvalozpěv z nich bude znít,
hlas jásajících.
Rozmnožím je, a nebude jich málo;
oslavím je, a nebudou bez vážnosti.
Jeho synů bude jak za dávných časů,
jeho shromáždění u mě potrvá pevně,
trestem stihnu všechny, kdo jej utlačují.
Vzejde z něho jeho vladař,
povstane kníže z jeho středu.
Dovolím mu a přistoupí ke mně.
Kdo by se jinak odvážil přiblížit ke mně?
– praví Hospodin.
Budete mým lidem
a já budu vaším Bohem.
Hle, Hospodinova bouře, jeho hněv vypukne,
– vířivá smršť
na hlavu bezbožných se snese!
Neobrátí se Hospodinův hněv,
dokud nevykoná, dokud nesplní záměry svého srdce.
Na konci času to pochopíte.
V té době – praví Hospodin
budu Bohem všech rodů Izraele,
oni pak budou mým lidem.
Tak praví Hospodin:
Lid, který byl ušetřen meče,
nalezl na poušti milost.
Izrael došel na místo svého odpočinku.“
Zdaleka se mu zjevil Hospodin:
„Věčnou láskou jsem tě miloval,
proto jsem ti zachoval smilování.
Zase tě zbuduji a budeš vystavěna,
Izraelova panno!
Znovu se ozdobíš svými bubínky
a vejdeš do ráje jásajících.
Budeš opět štěpovat vinice
na samařských horách.
Štěpovat budou štěpaři a budou z nich též požívat.
Neboť přijde den,
kdy budou strážní volat
na efraimském pohoří:
‚Vstaňme a vystupme na Sión
k Hospodinu, svému Bohu!‘
Neboť tak praví Hospodin:
Oslavujte Jakuba,
jásejte nad prvním z národů,
ať je slyšet váš jásot:
‚Zachránil Hospodin svůj národ,
zbytky Izraele!‘
Hle, přivedu je nazpět ze severní země,
shromáždím je od končin země;
slepí a kulhaví budou mezi nimi
spolu se ženami v naději a nedělkami;
veliký zástup bude těch, kteří se sem vrátí.
Přicházejí s pláčem,
ale útěchou je doprovázím;
přivedu je k vodním proudům
přímou cestou, na níž neklopýtnou.
Stal jsem se totiž Izraeli otcem,
Efraim je mým prvorozencem.“
RESPONSORIUM
Jer 31,6; Iz 2,5
Přijde den, kdy budou strážní volat: * Vstaňme a vystupme na Sión k Hospodinu, svému Bohu!
Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle. * Vstaňme.
DRUHÉ ČTENÍ
Z dekretu 2. vatikánského koncilu o službě a životě kněží
(Presbyterorum ordinis, n. 12)
Povolání kněží k dokonalosti
Svátostí kněžství se kněží připodobňují Kristu Knězi. Jsouce služebníky Krista-Hlavy, mají jako spolupracovníci biskupského sboru stavět a budovat celé Kristovo tělo, jímž je církev. Již při křestním zasvěcení dostali jako všichni křesťané dar a znamení takového povolání a milosti, že přes všechnu lidskou slabost mohou a mají usilovat o dokonalost podle slova Páně: Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.
O tuto dokonalost mají ovšem usilovat obzvlášť kněží; ti se totiž přijetím kněžství zasvětili Bohu novým způsobem a stali se živými nástroji Krista, věčného Kněze, takže jsou s to v každém čase pokračovat v jeho podivuhodném díle, které svou nebeskou silou obnovilo celé lidské společenství.
Každý kněz tedy představuje svým způsobem samého Krista, a proto se mu také dostává zvláštní milosti, aby mohl ve službě těm, kdo jsou mu svěřeni, a celému Božímu lidu lépe následovat toho, jejž zastupuje, a aby slabost jeho lidské přirozenosti nalézala lék ve svatosti toho, který se pro nás stal veleknězem svatým, nevinným, neposkvrněným, odděleným od hříšníků.
Kristus, kterého Otec posvětil, tj. zasvětil a poslal na svět, vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků; a tak skrze umučení vstoupil do své slávy. Podobně kněží: posvěceni pomazáním Svatého Ducha a posláni Kristem umrtvují v sobě skutky těla a cele se dávají do služby lidem; a tak ve svatosti, jíž je Kristus štědře obdarovává, jsou s to dosáhnout mužné zralosti.
A jsou-li poslušní ducha Kristova, který je oživuje a vede, konáním služby Ducha a spravedlnosti se pevně zakotvují v duchovním životě. Vždyť samy každodenní posvátné úkony a vůbec celá jejich služba, kterou vykonávají ve společenství s biskupem a ostatními kněžími, je usměrňují k dokonalosti života.
A vlastní svatost kněží zase značnou měrou přispívá k tomu, aby svou službu konali s užitkem: ačkoli totiž může Boží milost uskutečňovat dílo spásy i prostřednictvím nehodných služebníků, přece dává Bůh zpravidla přednost tomu, že svoje podivuhodné skutky vyjevuje prostřednictvím těch, kteří jsou otevřenější vůči podnětům a vedení Ducha Svatého a v důsledku svého důvěrného spojení s Kristem a pro svatost svého života mohou s apoštolem říkat: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.
RESPONSORIUM
1 Sol 2, 8; Gal 4, 19
Nejraději bych vám nejen odevzdal Boží radostnou zvěst, ale dal za vás i vlastní život. * Tak velice jsem si vás oblíbil.
Moje děti, znovu vás bolestně rodím, dokud nenabudete podoby Kristovy. * Tak velice.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, blahoslaveného Bertranda jsi učinil věrným společníkem a následovníkem svatého otce Dominika; na jeho přímluvu nám, prosíme, dej, ať svým životem vyznáváme víru, kterou hlásal, abychom dosáhli slíbené odměny v nebi. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.
© 1999-2023 J. Vidéky