Narodila se 15. srpna 1514 ve Florencii. V sedmnácti letech jí zemřela matka a Marie musela převzít péči o domácnost. Ukázalo se, že je schopná hospodyňka, a díky tomu se o ni začali ucházet první nápadníci. Marie však složila slib čistoty a chtěla vstoupit do kláštera. Když ji chtěl otec provdat, prosila o pomoc Pána Ježíše. Tehdy onemocněla těžkou a záhadnou nemocí. I když se později uzdravila natolik, že mohla vstát z lůžka, zůstaly jí bolesti a částečná ztráta zraku a sluchu. V tomto období zkoušek ji duchovně vedli dominikáni. Když jí bylo třiatřicet let a nemoc ji stále sužovala, sám otec jí navrhl, aby vstoupila do třetího řádu sv. Dominika. Při vstupu přijala jméno Bartolomea. Po celý svůj život zůstala nemocná, ale nikdy si nestěžovala. Žila v ustavičném spojení s Bohem. Zemřela 28. května 1577 a byla pohřbena v kostele karmelitek Panny Marie od Andělů. Její tělo zůstalo neporušené. Její kult potvrdil 11. července 1804 Pius VII.
Modlitba se čtením
Bože, shlédni a pomoz.
Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
V noci a časně ráno:
Do noci vstaňme, všichni spolu bděme,
o svatých žalmech přitom rozjímejme
a Pánu pějme srdci vznícenými
líbezné hymny.
Ať za své písně Vládci laskavému
můžeme jednou k sídlu nebeskému
v průvodu jeho svatých vystoupiti
ve věčné žití.
To, dobrý Bože, neváhej nám dáti,
Otče i Synu i ty, Duchu Svatý,
ať celým světem nikdy neustává
tobě znít chvála. Amen.
Během dne:
Sluch svého božství pozorný a vlídný
k modlitbě naší nakloň, Bože, z nebe.
Prosby svých věrných služebníků přijmi,
prosíme tebe.
Nachyl k nám z trůnu tváře rozjasněné,
vlej olej v lampy dohořívající,
ať vzplanou jasem, a zapuď vše temné
z hlubiny srdcí.
Zbav nás všech hříchů, pln soucitu s námi,
omyj z nás špínu, pouta hříchů sejmi,
viníků ušetř a laskavou dlaní
ležící zvedni.
Buď věčná sláva vzdána Bohu Otci,
i tobě, Synu, z Otce narozený,
s nímž vládne Svatý Duch se stejnou mocí
nad světy všemi. Amen.
PSALMODIE
Ant. 1 Pane, kéž tě dosáhne můj hlas, svoji tvář mi neukrývej.
Pane, vyslyš moje prosby, *
kéž tě dosáhne můj hlas!
Svoji tvář mi neukrývej *
v dnešní strastiplný den.
Nakloň ke mně ucho svoje, *
pospěš na mé volání!
Dny mé jako dým se tratí, *
v kostech spaluje mě žár.
Srdce schne jak zprahlá tráva, *
zapomínám už i jíst.
Sténáním a nářkem stálým *
už jen kost a kůže jsem,
podobám se ptáku v poušti, *
jsem jak sýček v sutinách,
chřadnu, naříkám jak ptáče *
osiřelé na střeše.
Stále běsní nepřátelé, *
tupí mě a klnou mi.
Popel jídám jako chleba, *
ředím nápoj slzami,
pro tvůj hněv a rozhorlení: *
zdvihls mě – a svrhl zpět!
Mé dny jsou stín klesající, *
sám jak tráva uvadám. △
Ant. Pane, kéž tě dosáhne můj hlas, svoji tvář mi neukrývej.
Ant. 2 Shlédni, Pane, na prosby ubohých.
Avšak ty, Pane, trváš věčně, *
tvé jméno z rodu do rodu.
Vstaň, ustrň se zas nad Siónem, *
nadešel k slitování čas.
Milují jej tví služebníci, *
pláčí nad jeho zřícením.
Národy budou ctít tvé jméno, *
tvou slávu všichni králové,
až zbuduje Pán Sión znova, *
zjeví se ve své nádheře,
až k prosbě bezmocných se skloní, *
nezhrdne jejich modlitbou.
Tak budiž psáno pro budoucí, *
ať příští národ Pána ctí!
Neboť Pán shlédl ze svatyně, *
on z nebe na zem popatřil,
zajatců vzdechy aby slyšel, *
zachránil ty, jimž hrozí smrt.
Pak synové tvých služebníků *
přebývat budou v bezpečí
a jejich potomstvo i nadál *
před tvojí tváří potrvá
k cti tvého jména na Sióně, *
k tvé chvále v Jeruzalémě,
až národy a celé říše *
se k službě Páně shromáždí. △
Ant. Shlédni, Pane, na prosby ubohých.
Ant. 3 Založil jsi zemi, Pane, nebesa jsou dílem tvým.
Cestou ochabla má síla, *
dej mi znát těch pár mých dní,
z půlky jich mě neodváděj! *
Věky věků je tvých let!
Dávno založil jsi zemi, *
nebesa jsou dílem tvým:
pominou, ty budeš dále; †
rozpadnou se jako šat, *
změníš je, jak šat se mění.
Ty však stále stejný trváš, *
roků tvých je bez konce. △
Ant. Založil jsi zemi, Pane, nebesa jsou dílem tvým.
Poslyš, můj lide, mé naučení.
Slovům mých úst nyní nastav uši!
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy Job
3,1-26
Jobův nářek
Potom Job otevřel svá ústa a proklel svůj den.
Job se ujal slova a řekl:
„Zhynout měl den, kdy jsem se narodil,
a noc, která řekla: Počat je chlapec.
Ten den se měl stát temnotou,
neměl se o něho starat Bůh nahoře,
nemělo nad ním zasvitnout denní světlo.
Mělo si ho přivlastnit šero a tma,
mělo se na něho položit mračno,
mělo ho vyděsit zatmění ve dne.
Tu noc mělo uchvátit temno,
neměla se spojit se žádným dnem roku,
neměla vejít do počtu měsíců.
Ano, ta noc měla být neplodná,
neměl se v ní rozeznít jásot.
Proklít ji měli, kdo zaklínají dny,
kdo mají moc vydráždit draka.
Zatemnit se měly hvězdy jejího svítání,
marně měla čekat na světlo,
neměla patřit na řasy jitřenky.
Neboť nezavřela brány lůna mé matky,
neskryla soužení před mýma očima.
Proč jsem nezemřel při východu z lůna,
nevyšel z života, abych hned zhynul?
Proč mně kolena vyšla v ústrety,
proč prsy, aby mě kojily?
Neboť nyní bych ležel v pokoji,
spal bych a odpočíval
s králi a rádci světa,
kteří stavějí pro sebe hrobky,
anebo s velmoži, kteří oplývají zlatem,
stříbrem plní své domy.
Nebo bych zmizel jako zahrabaný plod,
jako nemluvňata, která nespatřila světlo,
tam, kde přestává zuření zločinců,
kde odpočívají ti, jimž ochably síly,
spolu se zajatci, které už netrápí strach,
neslyší tyranův křik.
Malí a velcí jsou si tam rovni
a otrok je zbaven pána.
Proč soužení dostávají světlo
a život ti, kdo mají zármutek v nitru,
kdo touží po smrti, a ona nepřichází?
Raději než poklady by ji vyhrabat chtěli,
radovali by se až k jásotu,
plesali by, kdyby nalezli hrob.
To se stává muži, před nímž je skryto, co má dělat,
kterého Bůh uzavřel ze všech stran,
neboť místo chleba jsem dostal údělem nářek
a mé vzdechy tryskají jako voda.
Hrůza, které jsem se hrozil, mě stihla,
z čeho jsem měl strach, dolehlo na mě.
Nemám oddech, nemám klid,
nemám odpočinek – už zase nové vzrušení.“
RESPONSORIUM
Job 3,24-26; 6,13
Místo chleba jsem dostal údělem nářek a mé vzdechy tryskají jak voda. Hrůza, které jsem se hrozil, mě stihla, z čeho jsem měl strach, dolehlo na mě. * Nemám oddech, nemám klid.
Hle, sám v sobě nenalézám pomoc, opora je mi odepřena. * Nemám.
DRUHÉ ČTENÍ
Ze spisu „Vyznání“ od svatého Augustina, biskupa
(Lib. 10,1,1 – 2,2; 5,7: CCL 27,155.158)
Tobě je zjevné, Pane, jaký jsem
Ty mě znáš, Pane, kéž bych tě mohl poznat, jako znáš ty mne. Tys síla mé duše; vstup do ní a přizpůsob si ji, aby byla tvým majetkem a vlastnictvím bez poskvrny a vrásky. V tom je má naděje, a proto mluvím; a v té naději se raduji, když se raduji dobře. Ale o ostatních věcech tohoto života platí, že čím více se pro ně naříká, tím méně si to zaslouží, a čím méně se pro ně naříká, tím víc by to bylo třeba. Hle, miloval jsi pravdu, protože kdo jedná podle ní, jde ke světlu. Chci ji činit před tebou ve vyznání celým srdcem a před mnoha svědky svým perem.
Před tvýma očima, Pane, je obnažena celá propast lidského vědomí. Co by ti ve mně mohlo zůstat skryto, i kdybych ti to nechtěl vyznat? Jen bych sobě zakrýval tebe, nikdy ne tobě sebe. Takto však, když můj nářek svědčí o tom, že se sám sobě nelíbím, stáváš se ty mým světlem a mou radostí, tím, koho miluji a po kom toužím; takže za sebe se stydím, sebe se zříkám a volím si tebe a nechci se líbit tobě ani sobě, jen podle tvého.
Tobě je zjevné, Pane, jaký jsem; a co očekávám od svého vyznání, jsem už řekl. Nevyznávám se ti mluvením a slovy těla, to mluví má duše a křičí mé myšlenky, a tvé ucho je slyší. Neboť jsem-li zlý, pak vyznat se ti není nic jiného než nelíbit se sobě. A jsem-li dobrý, pak vyznat se ti není nic jiného, než nepřipisovat to sobě. Protože ty, Hospodine, žehnáš spravedlivému, ale nejdřív ho jako hříšníka ospravedlňuješ. A tak se mé vyznání, Bože můj, děje před tvou tváří mlčky i nahlas: mlčí, protože nehlučím slovy, ale mé srdce křičí.
Ty do mne, Pane, vidíš skrz naskrz, protože i když platí, že nikdo z lidí nezná lidské nitro, leda lidský duch, který je v člověku, přece je v člověku ještě něco, co nezná ani duch člověka, který je v něm. Zato ty, Pane, víš o člověku všechno, neboť tys ho učinil. Ačkoli však před tvou tváří sebou pohrdám a považuji se za prach a popel, přece o tobě vím něco, co sám o sobě nevím.
Ano, nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ne ještě tváří v tvář. Proto dokud ještě žiji daleko od tebe, jsem sobě blíž než tobě. Přece však vím, že ti nic nemůže ublížit; zato o sobě nevím, kterým pokušením dokážu odolat, a kterým nedokážu. Ale má naděje je v tom, že jsi věrný a nenecháš nás pokoušet nad to, co bychom mohli unést, nýbrž se zkouškou že nám připravíš i východisko, abychom mohli obstát.
Kéž tedy vyznávám, co o sobě vím, a kéž vyznávám i to, co o sobě nevím. Neboť co o sobě vím, vím díky tvému světlu, a co o sobě nevím, nebudu vědět, dokud se moje noc nepromění před tvou tváří v jasné poledne.
RESPONSORIUM
Žl 138 (139),1.2.7
Hospodine, ty mě zkoumáš a znáš. * Poznáváš mé myšlenky již zdálky.
Kam se mohu uchýlit před tvým duchem, kam až utéci před tvou tváří? * Poznáváš.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, tys dal blahoslavené Marii Bartolomee milost, že obdivuhodně snášela útrapy nemocí a vynikala nevinností; posiluj, prosíme, svou milostí všechny, kdo jsou ve velkých nesnázích. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.
© 1999-2023 J. Vidéky