Narodila se v Římě roku 1384 a pocházela z patricijské rodiny de Buscis. Už jako mladé děvče toužila po řeholním životě, ale na přání rodičů se provdala za Lorenza de’Ponziani. Měla tři děti, z nichž dvě v útlém věku zemřely. S láskou pečovala o domácnost a v těžkých dobách, které tehdy Řím prožíval, dávala příklad krajní obětavosti a statečnosti. Podporovala chudé, nemocné a opuštěné, a za tím účelem také založila ženské řeholní společenství na způsob III. řádu sv. Benedikta (1425). Když ovdověla (1436), přestěhovala se do tohoto kláštera a stala se v něm představenou. Tam také zemřela 9. III. 1440 a byla pohřbena v kostele Santa Maria Nuova nad zříceninami starořímského fóra. Za svatou byla prohlášena v roce 1608.
Modlitba se čtením
Bože, shlédni a pomoz.
Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci, jako byla.
HYMNUS
Už nadešel čas milosti
nám udělený z výsosti,
jenž lékem střídmosti má z běd
vytrhnout malátný náš svět.
Den naší spásy přichází
s jasem, jenž z Krista vychází,
když srdce hříchem zraněné
postem se k Bohu pozvedne.
Dej, Bože, ať půst držíme
a myslí, tělem střídmí jsme,
než projdem žitím pozemským
k Velikonocům nebeským.
Ať v pokoře tě vesmír ctí,
jediný Bože v Trojici,
též my tě omilostněni
novými ctíme písněmi. Amen.
PSALMODIE
Ant. 1 Ať chválí Pána za slitování, za divy, které k dobru lidí konal.
Slavte Pána za to, jak je dobrý, *
jak až na věky je milosrdný!
Tak ať mluví vykoupení Pánem, *
vykoupení z nepřátelské moci!
Shromáždil je ze všech končin země, *
kde je východ, západ, jih či sever.
Bloudili nehostinnou pustinou, *
nenacházeli místo k usídlení.
Hladem a žízní přitom strádali, *
život v nich ponenáhlu vyhasínal.
Volali tedy k Pánu v úzkostech *
a on je z jejich bídy vysvobodil.
Na správnou cestu on je uvedl, *
aby tak došli místa k osídlení.
Ať chválí Pána za slitování, *
za divy, které k dobru lidí konal!
Napájel hrdlo jejich žíznivé, *
lačnící hrdlo plnil dobrotami.
Vězeli ve smrtelných temnotách, *
vrženi do bídy a do okovů,
že Božím příkazům se vzpírali *
a opovrhli radou Nejvyššího.
I bylo jejich srdce zkrušeno, *
že padali, a nikdo nepomohl.
Volali tedy k Pánu v úzkostech *
a on je z jejich bídy vysvobodil.
Z těch temnot smrtelných je vyvedl, *
přelomil jejich okovy a strhl.
Ať chválí Pána za slitování, *
za divy, které k dobru lidí konal;
za to, že brány z bronzu rozrazil, *
závory železné že zlomil vedví. △
Ant. Ať chválí Pána za slitování, za divy, které k dobru lidí konal.
Ant. 2 Viděli díla Páně a žasli nad jeho divy.
Ochuravěli pro svou nepravost, *
zkrušeni byli za své těžké viny.
Už se jim každý pokrm ošklivil, *
takže už měli blízko k branám smrti.
Volali tedy k Pánu v úzkostech *
a on je z jejich bídy vysvobodil.
Seslal své slovo, jím je uzdravil *
a zachránil je opět před záhubou.
Ať chválí Pána za slitování, *
za divy, které k dobru lidí konal!
Ať přinášejí oběť děkovnou, *
s jásotem rozhlašují jeho skutky!
V lodích se vydávali na moře, *
po mnoha vodách pluli za obchodem;
přitom pak díla Páně vídali, *
žasli nad jeho divy v mořské hloubi.
Přikázal, zdvihl vítr bouřlivý, *
ten mořské vlny do vysoka vzdouval.
Vzlétali k nebi, do vln padali, *
že hrůzou v nich až duše zkomírala.
Zmítali, káceli se opile, *
se vší svou dovedností byli v koncích.
Volali tedy k Pánu v úzkostech *
a on je z jejich bídy vysvobodil.
Bouřlivý vichr ztišil ve vánek *
a zklidnilo se mořské vlnobití.
Radovali se z toho ztišení; *
a přivedl je k touženému místu.
Ať chválí Pána za slitování, *
za divy, které k dobru lidí konal!
Ať ve shromáždění ho velebí, *
ve sboru starších ať jej oslavují! △
Ant. Viděli díla Páně a žasli nad jeho divy.
Ant. 3 S radostí to vidí bohabojní, v srdci budou chovat skutky lásky Páně.
On proměňoval řeky v pouště, *
prameny ve vyprahlou zem,
úrodné kraje v solné pláně *
za to, že zlý byl tamní lid.
Poušť zase změnil na jezero, *
vyprahlou hlínu na pramen:
tam usídlil pak hladovící, *
města si mohli zbudovat.
Zřídili pole, vinohrady *
a měli hojnou úrodu.
Žehnal jim, rozrostli se hojně, *
i chovných zvířat měli dost.
Ten však, jenž ponižuje mocné *
a dá jim bloudit na poušti,
že zas jich ubylo a chřadli *
pod tíhou strádání a ran,
chudáka ale zvedl z bídy, *
jak stádo zmnožil jeho rod.
S radostí to vidí bohabojní, *
všechna zloba musí sklapnout ústa.
Kdo jsi moudrý, měj to na paměti! *
V srdci chovej skutky lásky Páně! △
Ant. S radostí to vidí bohabojní, v srdci budou chovat skutky lásky Páně.
Kdo jedná podle pravdy, jde ke světlu.
Aby se ukázaly jeho skutky.
PRVNÍ ČTENÍ
Z druhé knihy Mojžíšovy
40,16-38
Hospodinův oblak zahalil stan schůzky
Mojžíš učinil všecko přesně tak, jak mu Hospodin přikázal.
První den prvního měsíce druhého roku byl příbytek Boží postaven. Mojžíš postavil příbytek takto: rozmístil podstavce, zasadil desky, zastrčil závory a vztyčil sloupy. V příbytku rozprostřel stan a nahoru na stan umístil pokrývku, tak jak mu přikázal Hospodin. Vzal svědectví desky Zákona a vložil je do archy, tyče prostrčil k arše a nahoru na archu dal slitovnici. Když přinesl archu do příbytku, zavěsil vnitřní oponu, a tak zastřel archu svědectví, jak Hospodin přikázal Mojžíšovi. Do stánku schůzky dal na severní stranu stůl, vně před oponu. Na něm narovnal vrstvu chleba před Hospodina, jak Hospodin přikázal Mojžíšovi. I svícen postavil do stánku schůzky proti stolu na jižní stranu příbytku. Nasadil lampy před Hospodina, jak Hospodin přikázal Mojžíšovi.
Také zlatý oltář umístil do stánku schůzky před oponu. Zapálil na něm kadidlo z vonných látek, jak Hospodin přikázal Mojžíšovi. Ke vchodu do příbytku zavěsil vnější oponu. V nádvoří příbytku, to je stánku schůzky, postavil oltář pro celopaly a obětoval na něm celopaly i nekrvavé oběti, jak Hospodin přikázal Mojžíšovi. Mezi stánek schůzky a oltář umístil nádrž a nalil tam vodu k umývání. Mojžíš, Árón a jeho synové si tam myli ruce i nohy, myli se, když přicházeli do stánku schůzky a když přistupovali k oltáři, jak Hospodin přikázal Mojžíšovi. Zřídil i nádvoří kolem příbytku a oltáře. Zavěsil oponu ke vchodu do nádvoří. Tak dokončil Mojžíš celé dílo.
Tu oblak zahalil stan schůzky a Hospodinova velebnost naplnila příbytek. Mojžíš nemohl přistoupit ke stanu schůzky, neboť se nad ním vznášel oblak a Hospodinova velebnost naplnila příbytek.
Kdykoli se oblak z příbytku zvedl, synové Izraele vytáhli, a tak to dělali po celou dobu svého putování. Jestliže se oblak nezvedl, nevytáhli až do dne, kdy se zdvihl. Hospodinův oblak byl nad příbytkem ve dne a oheň v noci před očima celého domu Izraele po celou dobu putování.
RESPONSORIUM
1 Kor 10,1.2; Ex 40,32.33
Všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem. * Všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku.
Hospodinova velebnost naplnila příbytek, neboť všechno zahalil oblak. * Všichni.
DRUHÉ ČTENÍ
Z promluv svatého Řehoře z Nazianzu, biskupa
(Oratio 14, De pauperum amore, 38.40: PG 35,907.910)
Služme Kristu v chudých
Blahoslavení milosrdní, praví Písmo, neboť oni dojdou milosrdenství. Mezi blahoslavenstvími nepatří milosrdenství v žádném případě mezi poslední. Neboť Blaze tomu, kdo si všímá chudáka a ubožáka. A jinde: Blaze muži, který se slitovává a půjčuje. A na jiném místě: Spravedlivý pokaždé se ustrne a půjčí. Chopme se rychle toho požehnání, ať je vidět, že jsme pochopili, a buďme k druhým dobří!
Ani noc ať nepřerušuje konání tvého milosrdenství. Neříkej: Teď jdi, pak přijď, až zítra ti dám. Nechť nic nevstupuje mezi předsevzetí a dobrý skutek. Konání dobra je to jediné, co nesnese odkladu.
Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům. A dělej to rád a s ochotou. Bylo přece řečeno: Kdo prokazuje milosrdenství, ať to činí s radostí. Milost dobrého skutku se ti zdvojnásobí, vykonáš-li jej ochotně a rychle. Kdežto nabízí-li někdo něco nerad nebo z donucení, není to milé ani pěkné.
A tak se musíme radovat, a ne rmoutit, kdykoli prokazujeme dobrodiní. Bylo řečeno: Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, to znamená lakotně a malicherně zkoumat nebo otálet a reptat, co se stane? Něco velikého a obdivuhodného! Jaká a jak veliká odměna tě za to čeká! Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí. A kdo by netoužil po světle a po uzdravení?
Myslíte-li proto, Kristovi služebníci, bratři a spoludědici, že mě máte v něčem poslechnout, pak tedy navštěvujme Krista, pokud je čas, pečujme o Krista, živme Krista, odívejme Krista, Krista si získávejme a Kristu prokazujme úctu. Avšak nejen při stole jako někteří, nejen balzámy jako Maria, ne jenom hrobem jako Josef z Arimatie, ani věcmi potřebnými k pohřbu, jako Nikodém se svou polovičatou láskou ke Kristu, Pán veškerenstva chce přece milosrdenství, nikoli oběť, a milosrdenství je mu nad desetitisíce obětovaných tučných beránků. Prokazujme mu tedy milosrdenství – v těch, kdo jsou chudí a v přítomné chvíli se ocitli v ponížení, aby nás, až jednou odtud odejdeme, přijali do věčných příbytků, právě skrze Krista, našeho Pána. Jemu buď sláva navěky. Amen.
RESPONSORIUM
Mt 25,35.40; Jan 15,12
Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít, byl jsem na cestě, a ujali jste se mě. * Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.
To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. * Amen, pravím.
ČTENÍ
Ze „Života svaté Františky Římské“
(Cap. 6-7: Acta Sanctorum Martii 2,*185-*187)
Trpělivost a láska svaté Františky
Bůh nevyzkoušel Františčinu trpělivost pouze pokud jde o vnější pozemské statky, ale musela projít i mnoha zkouškami osobními, neboť Bůh ji podle své vůle podrobil nemocem, často dlouhým a těžkým, jak se vypráví a jak ještě bude řečeno. Jako by chtěl, aby na ní nikdy nebylo možno zpozorovat sebemenší projev netrpělivosti nebo sebemenší nespokojenost s nějakou službou, byť jí byla prokázána jakkoli nevhodně.
Svou pevnost osvědčila Františka zejména, když záhy musela pohřbít své syny, které tak něžně milovala. S jasnou duší se vždycky podřizovala Boží vůli a děkovala Bohu za všechno, co ji potkalo. Se stejnou odhodlaností snášela pomlouvače a nactiutrhače, všechny zlé jazyky, které znevažovaly způsob jejího života. Nedávala na sobě znát ani nejmenší známku odporu k osobám, o nichž věděla, že o ní a o jejích záležitostech křivě smýšlejí a mluví. Naopak, splácela zlé dobrým a vytrvale se za takové lidi modlila.
Protože si ji Bůh nevyvolil, aby byla svatá jen pro něho, ale aby všechno dobré, co jí Bůh dal, využila pro duchovní i tělesné blaho bližních, dal jí takový půvab a roztomilost, že ať s ní přišel do styku kdokoli, vždycky byl okamžitě uchvácen její láskou a úctou a ochotně přijal jakékoli její rozhodnutí. V jejích slovech byla taková síla Boží moci, že pouhými několika slovy potěšila zkormoucené a nemocné duše, zkrotila neklidné, zkonejšila rozhněvané, usmířila nepřátele, uhasila plameny zakořeněné a staré zášti a nenávisti, a často přečasto zabránila promyšlené a připravené mstě. Zdálo se, že jediným slovem udrží na uzdě vášně kteréhokoli člověka a že může lidi vést, kamkoli se jí zachce.
Proto se k Františce utíkali ze všech stran jako k nejbezpečnějšímu útočišti a nikdo od ní neodcházel bez útěchy, ačkoli dovedla také nepokrytě vytknout hříchy a beze strachu pokárat každého, když provedl něco škodlivého a Bohu nemilého.
V Římě tehdy řádily nejrůznější nemoce, všude byli umírající a morem postižení. Nedbajíc nebezpečí nákazy, neváhala světice uprostřed toho všeho konat skutky nejvyššího milosrdenství všem ubožákům a těm, kdo potřebovali cizí pomoci. Když takové lidi snadno našla, snažila se je nejprve soucitem pohnout k pokání, načež jim s horlivostí poskytovala pomocné služby a láskyplně je povzbuzovala, aby jakoukoli podobnou obtíž přijímali z ruky Boží s radostí a snášeli ji z lásky k tomu, který toho tak mnoho za ně na sebe vzal jako první.
Františce nebylo dost těch nemocných, které se jí podařilo shromáždit k léčení u ní v domě. Vyhledávala je i v jejich chatrčích a veřejných špitálech a těm, které tak našla, tišila žízeň, upravovala lůžka, obvazovala rány. Čím víc vředy páchly a čím víc se jí z nich zvedal žaludek, tím horlivěji a pečlivěji se nemocným věnovala. Měla také ve zvyku brát s sebou cestou do městské čtvrti Campo Santo (Svaté pole) jídlo i vybrané pochoutky a rozdělovat je mezi ty potřebnější. A když se vracela domů, přinášela s sebou kusy rozedraných šatů a bídné cáry plné špíny, pečlivě je vyprala a náležitě vyspravila, jako by je měl nosit sám Pán, co nejlépe je složila a proložila vonnými věcmi.
Dobrých třicet let konala Františka tuto službu u jednotlivých nemocných i v nemocnicích; v době, kdy bydlela v domě svého manžela často chodívala do špitálů sv. Marie a sv. Cecílie v Zátibeří, ale také k sv. Duchu a do čtvrtého na Svatém poli. A protože v době tehdejších epidemií bylo nesnadné najít nejen lékaře pro uzdravení těla, ale také kněze, aby potřebným způsobem léčili duše, Františka je sama vyhledávala a vodila je k těm, kdo byli připraveni přijmout svátosti pokání a eucharistie. Aby se to dalo podle jejího soudu lépe zařídit, vydržovala na své náklady jednoho kněze, aby chodil do výše uvedených špitálů a navštěvoval tam nemocné, které mu předem určila.
RESPONSORIUM
Srov. Rt 3, 10a-11b; Srov. Jdt 13, 19a
Bůh tě provázel svým požehnáním. * Všechen lid tě obdivuje jako ženu statečnou a plnou víry.
Pán tak proslavil tvé jméno, že nevymizí tvá chvála z úst lidí. * Všechen.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, tys ukazoval svaté Františce cestu, aby vedla vzorný křesťanský život jako manželka i jako řeholnice; prosíme tě, pomáhej také nám, abychom ti každý na svém místě věrně sloužili a vždycky se podřizovali tvému vedení. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.
© 1999-2023 J. Vidéky