29. květen 2024

Sv. Pavla VI., papeže
nezávazná památka

Giovanni Battista Montini se narodil 26. září 1897 v městečku Concesio nedaleko Brescie. Kněžské svěcení přijal 29. května 1920. Byl ve službách Svatého stolce až do doby, kdy byl jmenován milánským arcibiskupem. Na Petrův stolec byl povýšen 21. června 1963, zdárně dovedl k závěru II. vatikánský koncil, podporoval obnovu života církve — zvláště obnovu její liturgie —, ekumenický dialog a hlásání evangelia novodobému světu. Duši odevzdal Bohu 6. srpna 1978.

Modlitba se čtením

Bože, shlédni a pomoz.

Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci, jako byla. Aleluja.

HYMNUS

V noci a časně ráno:

Zachránce lidstva, Kriste, světa Tvůrce,

Vládce nad vládci, obávaný Soudce,

slyš naše prosby, jež s chválami tvými

laskavě přijmi.

Pějem ti chvály ještě v noční době,

dopřej, ať jsou vždy milé zvláště tobě,

nás, Zdroji světla, osvěž a zbav tísní

nebeskou písní.

K šlechetným skutkům uděl nám dny přejné,

dej život, jejž nám zlá smrt neodejme,

by každý náš čin sloužil neustále

k věčné tvé chvále.

Zapal nám s ledvím naše nitro celé

svým božským ohněm uchovej nás bdělé,

ať všichni lampy ve svých rukou máme

v nichž světlo plane.

Stejná buď sláva nebeskému Otci

i tobě, dobrý Vládce, Spasiteli,

ať také Ducha, rovného jim mocí,

ctí vesmír celý. Amen.

Během dne:

Kriste, ty světlo, lásko, naše žití,

radosti světa, dobro nekonečné,

přišel jsi krví svou nás vykoupiti

z pout smrti věčné.

Do srdcí vlej nám lásku ohněm živým,

dej naší víře stále jasně hořet,

nauč nás přinést z čisté lásky k bližním

vždy každou oběť.

Ať se už od nás vzdálí zloduch zrádný,

přemožen silou, která proudí z tebe,

ať sídlí stále tvůj Svatý Duch s námi,

seslaný z nebe.

Buď věčná sláva vzdána Bohu Otci,

i tobě, Synu, z Otce narozený,

s nímž vládne Svatý Duch se stejnou mocí

nad světy všemi. Amen.

PSALMODIE

Ant. 1 Oslavuj Pána, duše má, na jeho dobra nezapomeň!

Žalm 102 (103)
Chvála Božího milosrdenství
Z milosrdné lásky našeho Boha nás navštívil ten, který vychází z výsosti. (Srov. Lk 1, 78)
I

Oslavuj Pána, duše má, *

mé nitro jeho svaté jméno!

Oslavuj Pána, duše má, *

na jeho dobra nezapomeň!

Všechny tvé viny odpouští, *

ze všech tvých neduhů tě léčí;

tvůj život chrání záhuby, *

věnčí tě láskou, slitováním;

on blahem sytí tvoje dny, *

jak orlu obnovil tvou mladost.

Pán koná skutky milosti: *

všem utlačeným zjedná právo.

Ukázal cestu Mojžiši, *

své skutky dětem Izraele. 

Ant. Oslavuj Pána, duše má, na jeho dobra nezapomeň!

Ant. 2 Jak otec dětem odpouští, Pán je k svým věrným milostivý.

II

Vlídný a laskavý je Pán, *

shovívavý a milosrdný.

Nechce se ustavičně přít, *

navěky v hněvu setrvávat.

Nesplácí hříchy, nejedná, *

jak pro své viny zasloužíme.

Vždyť jak ční nebe nad zemí, *

tak velkou lásku má k svým věrným.

Jak od východu k západu *

vzdaluje od nás naše viny.

Jak otec dětem odpouští, *

Pán je k svým věrným milostivý.

Ví, z čeho jsme stvořeni, *

má na mysli, že jsme jen hlína.

Jsou jako tráva lidské dny: *

rozkvetou jako polní kvítek,

zavane vítr, sfoukne jej, *

a stopy po něm nezůstane. 

Ant. Jak otec dětem odpouští, Pán je k svým věrným milostivý.

Ant. 3 Oslavte Pána, díla Páně.

III

Však láska Páně do věků, *

je dobrotiv až k dětem dětí

u těch, kdo jeho smlouvu ctí *

a plní jeho přikázání.

Pán zřídil si trůn v nebesích *

a jeho vláda řídí vesmír.

Oslavte Pána, chvalte jej, †

vy jeho poslové, vy silní, *

kdo konáte, co on vám káže!

Oslavte Pána, zástupy, *

vy, kdo jste v službách jeho vůle!

Oslavte Pána, díla Páně, †

všude, kam sahá jeho vláda! *

Oslavuj Pána, duše má! 

Ant. Oslavte Pána, díla Páně.

Ukaž mi, Pane, cestu svých přikázání.

Rozjímat budu nad tvými divy.

PRVNÍ ČTENÍ

Z knihy Job

7,1-21

Job znechucen životem volá k Bohu

Job se ujal slova a řekl:

„Což nejsou svízele údělem člověka na zemi,

dni jeho jako dni nádeníka?

Jak otrok touží po stínu,

jak nádeník čeká na svou výplatu,

tak jsem dostal v úděl měsíce bídy

a noci soužení byly mně přiděleny.

Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu?

Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu.

Mé tělo se obléklo do hniloby a šupin prachu,

má kůže svraskala a mokvá.

Mé dny jsou rychlejší než tkalcovský člunek,

plynou bez naděje.

Pamatuj, že můj život je jako dech,

mé oko již nikdy neuzří štěstí.

Oko, které by mě chtělo vidět, mě už nespatří,

tvé oko mě hledá, ale já už nejsem.

Odlétá oblak a mizí,

ten, kdo sestoupí do hrobu, již z něho nevystoupí.

Nevrátí se už do svého domu,

jeho příbytek ho už neuvidí.

Proto již nemohu zdržet svá ústa,

v soužení svého ducha budu mluvit,

naříkat v úzkostech duše.

Copak jsem moře či mořská obluda,

že proti mně stavíš stráže?

Když si myslím, že útěchu najdu na lůžku,

že moje lože mi pomůže snášet soužení,

tu mě děsíš ve snách,

ve vidinách mě strašíš,

že by mé hrdlo dalo přednost uškrcení

a mé kosti by daly přednost smrti.

Chřadnu, dlouho nebudu žít,

nech mě, vždyť mé dny jsou jen závan větru.

Co je člověk, že ho tak ceníš,

že si ho všímáš?

Každého jitra ho zkoušíš,

každou chvíli ho zkoumáš.

Kdy už mě necháš o samotě,

kdy mi dáš pokoj, abych aspoň slinu moh' polknout?

Jestliže jsem hřešil, co jsem ti udělal,

tobě, který hlídáš lidi?

Proč sis mě vzal za cíl útoků,

proč jsem na obtíž?

Proč tedy neodpustíš moji urážku,

nepromineš mou vinu?

Vždyť brzo ulehnu do země,

když mě budeš hledat, už nebudu.“

RESPONSORIUM

Job 7,5.7.6

Mé tělo se obléklo do hniloby a šupin prachu, má kůže svraskala a mokvá. * Pamatuj, Bože, že můj život je jako dech.

Mé dny jsou rychlejší než tkalcovský člunek, plynou bez naděje. * Pamatuj.

DRUHÉ ČTENÍ

Z homilií svatého Pavla VI., papeže

(při posledním veřejném zasedání II. vatikánského koncilu, 7. prosince 1965: AAS 58 [1966], 53.55-56.58-59)

Abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka

Díky tomuto koncilu se pozornost lidí soustředila na teocentrické a teologické učení o tom, kdo je člověk a co je svět. To učení jako by chtělo být výzvou lidem, kteří si myslí, že je naší době vzdálené a cizí. To učení si nárokuje něco takového, o čem svět nejprve usoudí, že je to absurdní, ale později, jak doufáme, uzná, že je to lidské, moudré a navíc to přináší spásu: totiž že existuje Bůh. Jistěže existuje Bůh. Existuje skutečně. Je živý. Je to osoba. Uplatňuje prozřetelnost, oplývá nekonečnou dobrotou a je dobrý nejen sám v sobě, ale v maximální míře také vůči nám. Je to náš stvořitel, naše pravda, naše štěstí. To do té míry, že když se člověk snaží ukotvit svou mysl a své srdce v Bohu a věnuje se kontemplaci, má to u něho být takový duchovní úkon, který musíme pokládat za nejvznešenější a nejdokonalejší vůbec; úkon, od kterého mohou a mají odvozovat svou vysokou důstojnost i v naší době nesčetné oblasti lidské činnosti.

Církev, shromážděná na koncilu, zaměřila své úvahy velmi intenzivně — kromě sebe samé a vztahu, který ji pojí s Bohem — také na člověka; na člověka, tak jak ho lze v této době opravdu vidět: člověka, který žije, člověka, který je plně zaměstnán tím, že pomáhá jen sám sobě, člověka, který je nejen přesvědčen, že je v pořádku, aby se všechno úsilí napínalo směrem k němu jedinému jako k jakémusi středu, ale který se také nebojí tvrdit, že je počátkem a důvodem všeho. Před koncilními otci stál celý „jevový“ člověk, celý fenomén člověk, oblečený do nesčetných podob svého ducha, v kterých se ukazuje. A otcové jsou taky lidé, dokonce jsou všichni pastýři a bratři, a projevují soustředěnou starostlivost a skutečnou lásku. Ten člověk se statečností poukazuje na své bolestné osudy, ten člověk i v minulosti, i v této naší době pokládá jiné lidi za nižší, než je on sám, a proto je vždycky nestálý a falešný, sobecký a agresivní. Ten člověk je nespokojený sám se sebou, směje se i prolévá slzy. Ten člověk je v pohybu všemi směry, je ochotný hrát jakékoliv role. Ten člověk se přísně drží jen toho, co potvrzuje vědecké zkoumání. Ten člověk jako takový myslí, miluje, usilovně pracuje, stále se o něco zajímá. Je to člověk, na kterého se musíme dívat také s jakousi posvátnou úctou — pro nevinnost jeho dětství, pro tajemství jeho chudoby, pro projevy dobrotivé lásky, ke kterým vedou jeho nemoci. Ten člověk se na jednu stranu stará jen o sebe, na druhou jedná ve prospěch společnosti. Ten člověk současně „chválí čas minulý“ i očekává čas budoucí a sní, že bude šťastnější než ten minulý. Ten člověk je z jedné strany zapleten do zlých činů, z druhé ozdoben svatými mravy. A tak dále. Nakonec se objevil laický a profánní humanismus a při svém ohromném rozšíření, abychom tak řekli, vyzval koncil k soutěži. Utkalo se náboženství jako kult Boha, který se chtěl stát člověkem, a náboženství (musíme ho totiž považovat za náboženství) jako kult člověka, který se chce stát Bohem. A k čemu došlo? Konal se souboj, bitva, anatéma? Samozřejmě to tak být mohlo — ale jak je vidět, nedošlo k tomu. Vzorem a normou, kterou se náš koncil duchovně řídil, bylo staré vyprávění o Samaritánovi. Opravdu, koncil hluboce prostoupila jakási nesmírná láska k lidem. Veškerou pozornost tohoto našeho shromáždění zaujal důkladný pohled na potřeby lidí a opakovaně je promýšlelo; naléhavost těch potřeb roste s tím, jak roste syn této země. Vy, humanisté naší doby, kteří odmítáte pravdy transcendující přirozené věci, pochvalte kocil aspoň v tomto ohledu a uznejte náš nový humanismus: vždyť i my, dokonce my především, uctíváme člověka.

Jestliže je to tak, je zapotřebí říci, že katolické náboženství a lidský život vzájemně spojuje přátelská smlouva, obě strany společně usilují o jedno lidské dobro: katolické náboženství je totiž pro lidstvo, je jistým způsobem životem lidského rodu. A životem je musíme nazývat pro jeho vznešenou a všestranně dokonalou nauku, kterou podává o člověku (copak není člověk, když je ponechán sám sobě, tajemstvím i sobě samému?). Tuto nauku ovšem podává proto, že ji čerpá z vědění, které má o Bohu. Vždyť také abychom do hloubky poznávali člověka — člověka skutečného, člověka celého —, musíme nejprve poznávat samotného Boha.

Jestliže máme všichni, kdo jsme tady, na paměti, že tvář Kristovu, tvář Syna člověka, máme poznávat ve tváři každého člověka — nejvíc, když se člověk stane průzračným svými slzami a bolestmi — a jestliže máme ve tváři Kristově poznávat tvář nebeského Otce (podle onoho výroku Kdo vidí mě, vidí i Otce), náš způsob uvažování o lidských věcech se mění v křesťanství, které je celé zaměřeno na Boha jako na střed. A naše hlásání tedy může znít takto: abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. Flp 4,8

Co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti * o to mějte zájem.

O každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály * o to.

MODLITBA

Modleme se.

Bože, ty jsi svěřil řízení své církve svatému papeži Pavlovi, který byl neúnavným apoštolem evangelia tvého Syna; dej nám, prosíme, sílu, abychom vedeni světlem jeho učení spolupracovali s tebou na šíření civilizace lásky ve světě. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.

© 1999-2023 J. Vidéky