16. únor 2024

Bl. Mikuláše Paglia, kněze
pro dominikány (OP)

Narodil se v Giovinazzu [Džovinacu] u Neapole kolem roku 1197 v šlechtické rodině. Během studií práv v Boloni se seznámil se svatým Dominikem a byl jím přijat do řádu. Dominika pak často doprovázel na jeho apoštolských cestách. Ve svých dvaceti letech se stal vyhlášeným kazatelem. Kázal v mnoha městech Itálie. V roce 1233 založil klášter v Perugii [Perudžii] a 1254 v Trani. Dvě období byl římským provinciálem. Jako provinciál vynikal moudrostí, uvážlivostí a laskavostí. Jeho působení mezi mladými lidmi bylo požehnáno četným dorostem. Papež Řehoř IX. jej pověřil hlásáním křížové výpravy. Pracoval rovněž jako teolog a spisovatel, spolupracoval na díle biblické konkordance. Po celý svůj život žil přísným asketickým životem. Zemřel v roce 1256 v Perugii na cestě na generální kapitulu do Paříže a byl pohřben v tamějším klášterním kostele sv. Dominika. V roce 1957 byly jeho ostatky přeneseny do jeho rodiště Giovinazza. Jeho kult potvrdil 26. března 1828 papež Lev XII.

Modlitba se čtením

Bože, shlédni a pomoz.

Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen.

Tento úvod se vynechává, předcházelo-li pozvání k modlitbě.

HYMNUS

Už nadešel čas milosti

nám udělený z výsosti,

jenž lékem střídmosti má z běd

vytrhnout malátný náš svět.

Den naší spásy přichází

s jasem, jenž z Krista vychází,

když srdce hříchem zraněné

postem se k Bohu pozvedne.

Dej, Bože, ať půst držíme

a myslí, tělem střídmí jsme,

než projdem žitím pozemským

k Velikonocům nebeským.

Ať v pokoře tě vesmír ctí,

jediný Bože v Trojici,

též my tě omilostněni

novými ctíme písněmi. Amen.

PSALMODIE

Ant. 1 Naši otcové nám vyprávěli o moci Páně a o jeho podivuhodných skutcích.

Žalm 77 (78), 1-39
Dobrota Boží a nevěrnost národa v dějinách spásy
Tyto věci se staly nám pro výstrahu. (1 Kor 10, 6)
I

Poslyš, můj lide, mé naučení, *

slovům mých úst nyní nastav uši!

K moudrému výroku otevřu rty, *

vyložím tajemství z dávného času.

To, co jsme slyšeli, poznali my, *

co nám už otcové vyprávěli,

nemáme před dětmi zamlčet, *

nýbrž dát vědět i příštímu rodu:

Pánovu slávu a jeho moc, *

podivuhodné skutky, jež konal.

S Jákobem příkaz ujednal, *

stanovil zákon v Izraeli,

našim otcům pak poručil, *

aby tak hlásali dál svým dětem,

ať o tom všechno potomstvo zví, †

všechny děti, co teprv se zrodí; *

ty pak svým dětem zas povědí dále:

vždy aby v Pána doufali †

na divy Boží nezapomněli *

a jeho příkazy zachovávali,

ať nejsou jak jejich otcové, *

vzpurné a zaryté pokolení,

rod, který nestálé srdce měl *

a který duchem se nedržel Boha.

Efraímovci, ač třímali luk, *

na útěk dali se, když došlo k bitvě.

Úmluva s Bohem jim nebyla nic, *

odmítli žít podle zákona Páně.

Zapomněli, co činil Bůh, *

jaké jim dopřál zázraky spatřit.

Před jejich otci způsobil div *

v egyptské zemi, v tanejských pláních.

Rozdělil moře a vedl je jím, *

vody postavil jako hráze.

Ve dne je provázel oblakem, *

po celou noc pak ohnivým světlem.

Na poušti skálu rozrazil, *

z ní je napojil pramenem hojným.

Potoky vyvedl ze skály, *

voda se hrnula v celých řekách.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Naši otcové nám vyprávěli o moci Páně a o jeho podivuhodných skutcích.

Ant. 2 Synové Izraele jedli manu a pili z duchovní skály, která je doprovázela.

II

Proti Bohu však hřešili dál, *

v poušti se vzepřeli Nejvyššímu.

Zachtělo se jim po chuti jíst, *

Boha tak v srdci pokoušeli.

Hněvali Boha a ptali se tak: *

„Dokáže Bůh i v poušti nám prostřít?

Udeřil sice do skály, *

že tryskla voda a potoky tekly;

umí však opatřit pro nás i chléb, *

dá svému lidu najíst se masa?“

To když Bůh slyšel, pojal ho hněv; †

na Jákobovce zasršel ohněm, *

zaplanul nevolí k Izraeli,

že víry k Bohu nemají dost, *

že v jeho pomoc nedoufají.

Nicméně přikázal oblakům, *

otevřel nad nimi nebeské brány,

jedlé maně dal na ně dštít *

a tak jim poskytl obilí z nebe.

Chlebem silných živil se lid; *

seslal jim pokrmu v plné míře.

Pak vzbudil nad nimi východní van, *

mohutně zadul i větrem jižním,

a maso pršelo jako prach, *

ptáků bylo jak mořského písku.

Padali doprostřed ležení, *

kolkolem stanů Izraele.

Po čem tak bažili, to jim dal; *

a oni jedli až do sytosti.

Jenže v své chtivosti neměli dost. *

ještě jim sousta vězela v ústech,

když na ně udeřil Boží hněv: †

smrt nechal mezi předáky řádit, *

mládež národa porazil k zemi.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Synové Izraele jedli manu a pili z duchovní skály, která je doprovázela.

Ant. 3 Vzpomněli, že jejich skálou je Pán, zachráncem že je Bůh svrchovaný.

III

Přesto však hřešili ještě i pak, *

neměli důvěru k divům Páně.

Ukrátil tedy jejich dny *

a jejich léta záhubou náhlou.

Až když je hubil, hledali jej, *

navraceli se a ptali se po něm.

Vzpomněli, že jejich skálou je Pán, *

zachráncem že je Bůh svrchovaný.

Ale to byl jen klam jejich úst, *

jazykem pouze jej obelhávali,

srdcem však nebyli upřímní, *

v úmluvě dávné mu nebyli věrní.

Přes to všechno byl slitovný dál, *

odpouštěl vinu a nezahubil.

Častokrát upustil od hněvu, *

potlačil svoje rozhorlení,

pamětliv, že jsou z masa jen, *

vánek, jenž odvane do nenávratna.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Vzpomněli, že jejich skálou je Pán, zachráncem že je Bůh svrchovaný.

Obraťte se k svému Pánu, Bohu.

Je dobrotivý a milosrdný.

PRVNÍ ČTENÍ

Z druhé knihy Mojžíšovy

2,1-22

Mojžíšovo narození a jeho útěk

Jeden muž z kmene Levi si vzal ženu z téhož kmene. Žena počala a porodila syna. Když viděla, jak je hezký, skrývala ho po tři měsíce. Poněvadž ho už dál tajit nemohla, obstarala pro něj papyrusový košík, vymazala asfaltem a smolou, uložila do něho dítě a položila do rákosí na břehu Nilu. Jeho sestra se postavila opodál, aby se dověděla, co se s ním stane.

Faraonova dcera sestoupila, aby se vykoupala v Nilu, zatímco se její služebnice procházely podél Nilu. Když uviděla v rákosí košík, poslala svou služku, aby ho vzala. Otevřela ho a uviděla dítě, a hle – chlapeček pláče. Bylo jí ho líto a řekla: „To je nějaké hebrejské dítě!“ Jeho sestra řekla faraonově dceři: „Mám jít a zavolat ti kojnou z hebrejských žen, aby dítě pro tebe odkojila?“ Faraonova dcera odpověděla: „Jdi!“

Děvče šlo a zavolalo matku dítěte. Faraonova dcera jí řekla: „Vezmi toto dítě a koj ho pro mě a já ti za to zaplatím.“ Žena dítě vzala a kojila ho. Když chlapec dorostl, přivedla ho k faraonově dceři, ta ho přijala za syna a dala mu jméno Mojžíš. Řekla totiž: „Vytáhla jsem ho z vody.“

V té době, když Mojžíš dospěl, vyšel ke svým krajanům; byl svědkem jejich robotování a viděl, jak Egypťan bil Hebrejce, jednoho z jeho krajanů. Obrátil se na všechny strany, a když nikoho neviděl, Egypťana zabil a zahrabal do písku. Druhého dne vyšel, a hle – dva hebrejští muži se spolu rvali. „Proč biješ svého druha?“ zeptal se útočníka. Ale ten mu odpověděl: „Kdopak tě ustanovil za našeho náčelníka a soudce? Chceš mě zabít, jako jsi zabil Egypťana?“ Mojžíš dostal strach a řekl si: „Přece se ta věc rozhlásila!“

Farao se o této záležitosti doslechl a usiloval Mojžíše zabít, ale Mojžíš před faraonem utekl a zdržoval se v zemi Midjan; přišel tedy do země Midjan a posadil se u jedné studny. Midjanský kněz měl sedm dcer. Ty přišly, aby načerpaly vodu a naplnily jí žlaby k napojení stáda svého otce. Přišli však pastýři a odehnali je. Tu Mojžíš vstal, ujal se jich a napojil jejich stádo.

Když dcery přišly k svému otci Reuelovi a on se jich zeptal: „Co se stalo, že dnes přicházíte tak brzo?“, řekly: „Jeden Egypťan nás vysvobodil z rukou pastýřů. Dokonce nám i načerpal vodu a napojil stádo.“ Zeptal se dcer: „Kde je? Proč jste ho tam nechaly? Zavolejte ho, ať s námi pojí!“

A Mojžíš souhlasil s tím, že u něho zůstane. Reuel dal Mojžíšovi svou dceru Siporu za ženu. Porodila syna a Mojžíš mu dal jméno Geršom, protože řekl: „Jsem přistěhovalcem v cizí zemi.“

RESPONSORIUM

Žid 11,24-25.26.27

Když Mojžíš dospěl, vedla ho víra k tomu, že odmítl prohlásit se jako syn faraonovy dcery; raději chtěl snášet spolu s Božím lidem protivenství, než mít nějaký přechodný prospěch z toho, že by se dopustil hříchu. * To proto, že měl zrak upřený na budoucí odplatu.

Byl přesvědčen, že když snáší potupy jako Mesiáš, má to větší cenu než všechny poklady Egypta. Víra způsobila, že odešel z Egypta. * To proto, že měl zrak upřený na budoucí odplatu.

DRUHÉ ČTENÍ

Z homilie připisované svatému Janu Zlatoústému, biskupovi

(Supp., Hom. 6, De precatione: PG 64,462-466)

Modlitba je světlem duše

Modlitba, rozmluva s Bohem, je největší dobro. Znamená totiž společenství a jednotu s Bohem. A jako září tělesné oči, hledí-li do světla, tak i duše upřená na Boha září jeho nevýslovným světlem. Nemluvím ovšem o modlitbě vázané na vnějšek, ale o té, jež vychází ze srdce; jež se neomezuje na určitou dobu nebo hodinu, ale děje se bez ustání, ve dne v noci.

Nestačí se totiž soustředit na Boha pouze tehdy, kdy se oddáváme modlitbě. Také když jsme zaměstnáni jakýmikoli povinnostmi, ať už je to péče o chudé či jiné starosti anebo užitečné dobročinné dílo, je třeba dát se pronikat touhou po Bohu a myšlenkou na něj. Neboť všechno, co Boží láska ochutí jako sůl, se pak stane tím nejlahodnějším pokrmem pro Vládce veškerenstva. Věnujeme-li Bohu co nejvíce času, můžeme se neustále po celý život těšit z užitku, který z toho plyne.

Modlitba je světlem duše, je pravým poznáním Boha a prostřednicí mezi Bohem a lidmi. Duše se jí pozvedá až vzhůru do nebes, s nevýslovnou láskou objímá Pána a jako dítě volající s pláčem po matce touží po nebeském mléku. Vyslovuje svá nejvlastnější přání a dostává dary, které přesahují vše viditelné a přirozené.

Modlitba je naším ctihodným prostředníkem u Boha, dodává srdci odvahu, upokojuje duši. Ale mluvím-li o modlitbě, nedomnívej se, že jde o slova. Modlitba je touha po Bohu, je to nevýslovná láska, která nepochází z lidí, ale má původ v božské milosti. Apoštol o ní říká: Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit.

Daruje-li Pán někomu takovouto modlitbu, je to bohatství, o něž jej nikdo nemůže připravit; nebeský pokrm, který sytí duši. Okusil-li jej kdo, navždycky bude toužit po Pánu, jako by jeho srdce zachvátil prudký oheň.

Když se chceš takto začít modlit, vymaluj svůj domov mírností a pokorou, osvětli jej světlem spravedlnosti a dobrými skutky jej vyzdob jako ryzím zlatem. Namísto mramoru a mozaiky jej okrášli vírou a velkodušností. A když to všechno zastřešíš modlitbou, bude stavba domu hotová. Takže Pán bude mít přichystaný dokonalý příbytek a ty ho přijmeš jako ve skvostném královském paláci. Z jeho milosti jako bys již měl v chrámu své duše umístěný jeho věrný obraz.

RESPONSORIUM

Pláč 5,20-21a; Mt 8,25

Proč bys na nás měl na věky zapomenout, opustit nás až do konce života? * Dej, ať se k tobě vrátíme, Pane, a my se vrátíme.

Pane, zachraň nás, hyneme. * Dej, ať se k tobě vrátíme, Pane, a my se vrátíme.

MODLITBA

Modleme se.

Bože, působením tvé milosti se blahoslavený Mikuláš stal vynikajícím kazatelem a horlivě pečoval o spásu bližních; dej nám, prosíme, na jeho přímluvu, vytrvalost ve svatém povolání. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Nakonec se připojí:

Dobrořečme Pánu.

Bohu díky.

Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.

Při slavení prodloužené vigilie před nedělí nebo slavností se vsunou před chvalozpěv Bože, tebe chválíme kantika a evangelium, jak je uvedeno v Dodatku (zatím ještě není zpracován pro online breviář).

Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí liturgie hodin, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.

Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.

© 1999-2023 J. Vidéky