Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
Zachovej nás při svém slovu
a dej k němu víru živou,
ty sám, Ježíši, Pane náš,
neboť ty mdlobu nás všech znáš.
Poněvadž sami ze sebe
nemůžeme nic bez tebe,
v tvou ochranu se dáváme
a za to tebe žádáme:
Ať moc pravdy slova tvého
vejde do srdce našeho,
a tak ať jsme země plodná,
pro setbu tvoji příhodná.
V čemkoli jsme pobloudili,
naprav nás, Pastýři dobrý,
k stádu svému na ramenou
přines ovci svou ztracenou!
Slovo tvé, Pane, Kriste náš,
ať neopustí nikdo z nás!
Amen, ať se to vše stane,
zač tebe s vírou žádáme.
ŽALMY
1. ant. Kdo se poníží jako dítě, ten je v nebeském království největší.
Hospodine, mé srdce se nevypíná, *
nevyvyšují se mé oči,
neženu se za velikými věcmi *
pro mě nedostižnými.
Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši †
jako dítě na matčině klíně; *
jako dítě, tak je má duše ve mně.
Doufej, Izraeli, v Hospodina *
nyní i navěky.
Ant. Kdo se poníží jako dítě, ten je v nebeském království největší.
2. ant. Hospodine, můj Bože, všechno, co jsem obětoval, daroval jsem s radostí a s upřímným srdcem.
Pamatuj, Hospodine, na Davida, *
na veškerou jeho starostlivost,
jak přísahal Hospodinu, *
sliboval Mocnému Jakubovu:
„Nevkročím do svého obytného domu, *
nevstoupím na své připravené lůžko,
nepopřeji spánku svým očím, *
svým víčkům odpočinku,
dokud nenaleznu místo pro Hospodina, *
příbytek Mocnému Jakubovu.“
Hle, slyšeli jsme o ní v Efratě, *
nalezli jsme ji na polích Jaaru.
Vejděme do jeho příbytku, *
klaňme se u podnože jeho nohou.
Vstaň, Hospodine, vejdi na místo svého odpočinku *
ty i tvá vznešená archa!
Tvoji kněží ať obléknou spravedlnost *
a tvoji zbožní ať se jásotem rozjásají!
Pro Davida, svého služebníka, *
neodmítej tvář svého pomazaného!
Ant. Hospodine, můj Bože, všechno, co jsem obětoval, daroval jsem s radostí a s upřímným srdcem.
3. ant. Hospodin splnil přísahu, kterou se zavázal Davidovi: upevnil jeho království na věky.
Přísahal Hospodin Davidovi *
s věrností, kterou neporuší:
„Potomka z tvého rodu *
dosadím na tvůj trůn.
Budou-li tvoji synové dbát na mou smlouvu, *
na mé příkazy, kterým je naučím,
též jejich synové navěky *
budou sedět na tvém trůně!“
Neboť Hospodin si vyvolil Sión, *
přál si ho mít za své sídlo:
„To je můj příbytek navěky, *
zde budu sídlit, ten jsem si zvolil.
Jeho pokrmy štědře požehnám, *
jeho chudé nasytím chlebem.
Jeho kněze obléknu v spásu, *
jeho zbožní se jásotem rozjásají.
Zde dám vyrašit rohu Davidovu, *
rozžehnu svítilnu svému pomazanému.
Jeho nepřátele obléknu v hanbu, *
ale na něm zazáří má koruna.“
Ant. Hospodin splnil přísahu, kterou se zavázal Davidovi: upevnil jeho království na věky.
Pojďte, pozorujte Boží skutky,
které učinil k úžasu země.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy proroka Barucha
3,9-15.24 – 4,4
Pravá moudrost
Slyš, Izraeli, přikázání života,
napni sluch, abys poznal moudrost!
Čím to, Izraeli, že jsi v nepřátelské zemi,
že chřadneš v cizí zemi,
poskvrněn jako mrtvoly,
že jsi připočten k těm, kteří sestoupili do podsvětí?
Opustil jsi studnici moudrosti!
Neboť kdybys byl chodil po Boží cestě,
přebýval bys v pokoji navěky.
Nauč se, kde je poznání,
kde síla, kde důvtip,
abys tím poznal, kde je dlouhý věk a život,
kde v pokoji září oči.
Kdo nalezl místo (moudrosti),
kdo vešel do jejích pokladnic?
Izraeli, jak veliký je Boží dům,
jak rozsáhlé je místo jeho panství!
Je veliké a nemá konce,
je vysoké a nesmírné.
Tam se narodili obři, slavní od pravěku,
velicí postavou, znalí boje.
Pán si je nevyvolil
a neukázal jim cestu k poznání.
Zahynuli, protože neměli rozvahu,
zahynuli pro svou pošetilost.
Kdo vystoupil na nebe a dostal moudrost,
kdo ji přivedl dolů z oblaků?
Kdo se přeplavil přes moře a nalezl ji
a přinesl ji za ryzí zlato?
Nikdo nezná k ní cestu,
nikdo nemůže vyzkoumat její stezku.
Zná ji však ten, který ví všecko,
svým důmyslem ji vynašel;
který založil zemi na věčné časy
a naplnil ji zvířaty;
který vypouští světlo, a (ono) jde,
volá na ně, a (ono) ho poslouchá s třesením.
Hvězdy vesele září na svých místech;
zavolá-li je, řeknou: „Tady jsme“
– a s radostí svítí svému Tvůrci.
To je náš Bůh,
nemůže být jiný k němu přirovnán.
Vynašel všechny cesty k moudrosti
a dal je svému služebníku Jakubovi
a Izraeli, svému miláčkovi.
Potom se (moudrost) ukázala na zemi
a stýkala se s lidmi.
Ona je knihou Božích přikázání
a zákonem, který platí na věčné časy;
všichni, kteří se jí drží,
(přijdou) k životu,
k smrti pak ti, kdo ji opustili.
Obrať se, Jakube, a uchop ji,
choď po cestě v jejím lesku, vstříc jejímu světlu!
Svou slávu nedávej jinému
ani to, co ti prospívá, cizímu národu.
Blahoslavení jsme, Izraeli,
že známe, co se líbí Bohu.
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
Řím 11,33; srov. Bar 3,32.37
Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! * Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání!
Ten, který ví všecko, zná moudrost a dal ji Izraeli, svému miláčkovi. * Jak neproniknutelná.
DRUHÉ ČTENÍ
Z kázání svatého Petra Chryzologa, biskupa
(Sermo 117: PL 52,520-521)
Slovo, Boží moudrost, se stalo tělem
O dvou lidech prohlásil svatý apoštol, že dali počátek lidskému pokolení, totiž o Adamovi a o Kristovi. Dva lidé, stejní, pokud jde o tělo, avšak rozdílní, pokud jde o zásluhu; co do uspořádání údů zcela jistě velmi podobní, avšak už svým původem naprosto nepodobní. První člověk Adam, praví apoštol, se stal živou bytostí; poslední však Adam oživujícím duchem.
Onen první člověk byl stvořen tímto posledním, dostal od něho i duši, aby mohl žít. A tento je sám původcem své podoby, takže neočekával život od někoho jiného, nýbrž on sám byl dárcem života pro všechny. Onen je tvořen z naprosto bezcenného bláta, tento vychází z nejvzácnějšího panenského lůna; v onom se hlína mění v tělo, v tomto je tělo povýšeno k božství.
Co k tomu ještě dodat? Je tu nový Adam. Ten tehdy při stvoření vtiskl svou podobu onomu prvnímu. A to je důvod, proč na sebe vzal jeho stav, i proč přijal jeho jméno; aby nepřišel o to, co učinil podle svého obrazu. První Adam a poslední Adam: onen první má svůj počátek, tento poslední nemá konec. Tento poslední je totiž ve skutečnosti první; sám přece říká: Já jsem první a já jsem poslední.
Já jsem první, to znamená bez počátku. Já jsem poslední, tedy samozřejmě bez konce. Ale není napřed to, praví apoštol, co je zduchovnělé, nýbrž to, co je živočišné, potom teprve přijde to, co je zduchovnělé; zajisté země je dříve než plod, nemá však takovou cenu jako plod: země vyžaduje vzdechy a námahu, plod štědře poskytuje prostředky a život. Právem se prorok těší z takového plodu a říká: Naše země vydá svůj plod. Jaký plod? Přece ten, o němž se na jiném místě říká: Potomka z tvého rodu dosadím na tvůj trůn. První člověk, praví apoštol, byl utvořen ze země, je pozemský; druhý člověk je z nebe.
Když někdo pochází ze země, ze země jsou i jeho děti. Když někdo pochází z nebe, z nebe jsou i jeho děti. Jak to, že ti, kdo se tak nenarodili, se budou moci takovými stát? Že nezůstanou tím, čím se narodili, nýbrž trvale budou, jak se znovuzrodili? Je to tím, bratři, že nebeský Duch zúrodňuje tajemným paprskem svého světla panenské lůno, takže ti, kteří jako pozemšťané přišli na svět do žalostného stavu pokolení člověka učiněného z hlíny, se z ducha rodí jako nebešťané a stávají se podobnými svému Tvůrci. Jsme-li ovšem již znovuzrozeni a přetvořeni k obrazu našeho Stvořitele, naplňme také to, k čemu nás vybízí apoštol: Jako jsme tedy nesli podobu pozemského, nesme i podobu nebeského.
Když tedy jsme podle našeho Pána již znovuzrozeni, jak jsme řekli, a když nás Bůh přijal za své děti, ať také beze zbytku nosíme celou podobu svého Tvůrce: nikoli sice co do vznešenosti, ta přísluší jemu jedinému, ale co do nevinnosti, prostoty, mírnosti, trpělivosti, pokory, milosrdenství a svornosti, neboť v tom se on sám chtěl stát a být jedním z nás.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Řím 5,18.12
Jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, * tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život.
Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, * tak zase.
MODLITBA
Modleme se.
Všemohoucí Bože, od tebe máme všechno dobré a v tvých rukou je celý náš život, dej, ať chceme vždycky to, co chceš ty, a ať ti sloužíme s upřímným srdcem. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2023 J. Vidéky