Modlitba se čtením
Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci, jako byla.
HYMNUS
Boží Synu, ty jsi vinu
shladil nás, všech hříšníků.
Na křížis pněl, muky trpěl
pro nás od protivníků.
Zjednal jsi nám to, co Adam
ztratil skrze pýchu svou
a řeč ďáblovu lichou,
smířil jsi nás v ten smutný čas,
když ses k Otci s velkou mocí
modlil za naše viny:
Odpustiž jim, neb já to vím,
že nevědí, co činí.
Synu Boží, ty jsi zboží
všech duší i bohatství.
V tebe vlitá je i skrytá
plnost celého božství.
Tys studnice, nikdo více;
není žádné milosti,
jedině v tvé plnosti:
kdo chce píti, nežízniti,
ať jde k tobě, váží sobě
u tebe živé vody,
tu vždy pijíc, nežízní víc,
ale má věčné hody.
Ježíši náš, ty dobře znáš,
že jsme plni všech zlostí.
Skrze svou krev nám viny slev
a popřej své milosti.
Ať jsme silní, neomylní
ve víře, v milování,
plníce přikázání,
ať úzkosti vždy s radostí
nesem pro tě v svém životě,
Pane, Králi Sabaoth;
potom nám přej, u sebe dej
v nebesích věčný život.
Nebo:
Má duše se nespouštěj
nikdy Boha svého,
neb on mě neopustí
též času žádného.
V něm je má naděje,
on mě ve dne i v noci
opatruje svou mocí,
když se mi zle děje.
Abych vždy mohl jíti
jen po cestách přímých,
k své škodě neblouditi
v temnostech omylných,
světlo slova svého
přede mnou rozsvěcuje
a mě vždy ochraňuje
před lstí ďábla zlého.
Byť pak mě opustili,
jak se v světě děje,
moji přátelé milí,
když mi sám Bůh přeje,
rychle svou milostí
mě zbaví všeho zlého,
duši, tělu škodného,
přivede k radosti.
Jemu já se oddávám
v štěstí, také v psotě,
jeho vždycky zůstávám
v smrti i v životě.
Vím, že neopustí
doufajícího v něho,
že zachrání každého,
kdo se ho nespustí.
ŽALMY
1. ant. Hospodine, shlédni z nebe, pohleď na naše pohanění.
(Ty) jsi zamítl a zavrhl, *
zanevřels na svého pomazaného.
Pohrdl jsi smlouvou svého služebníka, *
jeho korunu znesvětils v prachu.
Pobořils všechny jeho hradby, *
jeho tvrze proměnils v trosky.
Každý, kdo šel kolem, ho oloupil, *
svým sousedům zůstal pro smích.
Povýšil jsi pravici jeho protivníků, *
rozveselils všechny jeho nepřátele.
Otupil jsi ostří jeho meče *
a nepomohl jsi mu v boji.
Nechals vyblednout jeho lesk *
a jeho trůn jsi povalil na zem.
Ukrátils dny jeho mladistvé svěžesti, *
zahrnul jsi ho hanbou.
Ant. Hospodine, shlédni z nebe, pohleď na naše pohanění.
2. ant. Kristus je výhonek z Davidova kořene, zářivá jitřní hvězda.
Jak dlouho, Hospodine? †
Chceš se stále skrývat? *
Bude tvůj hněv hořet jak oheň?
Uvaž, jak krátký mám život, *
jak pomíjivé stvořils všechny lidi!
Žije někdo, kdo by neuzřel smrti? *
Kdo by se zachránil z moci podsvětí?
Kde jsou, Pane, tvé bývalé milosti, *
které jsi přísahal Davidovi při své věrnosti?
Pamatuj, Pane, na potupu svých služebníků, *
nosím v klíně všechna nepřátelství národů,
jimiž tupí, Hospodine, tvoji nepřátelé, *
jimiž tupí jednání tvého pomazaného.
Požehnán buď Hospodin navěky! *
Staň se! Staň se!
Ant. Kristus je výhonek z Davidova kořene, zářivá jitřní hvězda.
3. ant. Naše léta jsou jako tráva, která vadne, jen ty, Bože, zůstáváš navěky.
Pane, tys nám býval útočištěm *
od pokolení do pokolení!
Dříve než se zrodily hory, než povstala země a svět, *
od věčnosti do věčnosti jsi ty, Bože!
Rozkazem vracíš člověka v prach *
a pravíš: „Vraťte se, smrtelníci!“
Neboť tisíc let je v tvých očích †
jako včerejší den, který minul, *
a jako noční hlídka.
Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, *
podobají se pučící trávě:
Zrána kvete a bují, *
večer je skosena a vadne.
Hyneme vskutku pro tvůj hněv, *
děsíme se pro tvé rozhořčení.
Položils před sebe naše viny, *
naše tajné hříchy jsou ve světle tvé tváře.
Neboť pominuly všechny naše dny v tvém hněvu, *
jako vzdech jsme dokončili svá léta.
Našich let bývá úhrnem sedmdesát, *
u toho, kdo je při síle, osmdesát.
Většina jich je lopota a trýzeň, *
neboť rychle pomíjejí, a my odlétáme.
Kdo uváží sílu tvého hněvu *
a kdo se bojí tvé nevole?
Nauč nás počítat naše dny, *
ať dojdeme k moudrosti srdce.
Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? *
Slituj se nad svými služebníky!
Nasyť nás brzy svou slitovností, *
ať jásáme a radujeme se po celý život!
Potěš nás za dny, kdy jsi nás soužil, *
za léta, kdy jsme zakoušeli zlé.
Nechť se ukáže tvým služebníkům tvoje dílo, *
tvá sláva jejich synům.
Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, †
dej zdar práci našich rukou, *
dej zdar práci našich rukou!
Ant. Naše léta jsou jako tráva, která vadne, jen ty, Bože, zůstáváš navěky.
Kdo má zalíbení v Hospodinově zákoně,
ve svůj čas přináší ovoce.
PRVNÍ ČTENÍ
Z druhé knihy Mojžíšovy
34,10-28
Hospodin obnovuje svou smlouvu
(Bůh řekl Mojžíšovi:) „Hle, sjednám smlouvu před celým tvým lidem; způsobím divy, které se nikdy nestaly na celé zemi a před žádným národem, aby všechen lid, uprostřed kterého žiješ, viděl Hospodinovo dílo, to strašné, co skrze tebe udělám.
Zachovej to, co ti dnes přikazuji: Hle, já před tebou vyženu Amority, Kananejce, Chetity, Perizity, Chivity a Jebuzity. Dej si pozor, abys neuzavíral přátelství s obyvateli země, do níž přicházíš, aby ti to uprostřed tebe nebylo ke zkáze. Proto jejich oltáře rozboříte, jejich posvátné kameny rozbijete, jejich posvátné kůly skácíte.
Nebudeš se klanět jinému bohu, neboť Hospodin – jeho jméno je Žárlivý – je žárlivý Bůh. Nesjednávej smlouvu s obyvateli země, aby tě, až budou smilnit se svými bohy a obětovat jim, (někdo) nezavolal a nejedl jsi z jejich obětí. Z jejich dcer nevezmeš (manželku) pro své syny, aby jejich dcery nesmilnily se svými bohy a nesvedly vaše syny ke smilnění s jejich bohy.
Neodliješ si z kovu žádného boha.
Zachovej slavnost nekvašených chlebů; sedm dní budeš jíst nekvašené chleby, jak jsem ti přikázal, v určený čas měsíci abibu, neboť v měsíci abibu jsi vyšel z Egypta.
Všechno, co otvírá lůno a je mužského rodu, patří mně: všechno prvorozené z tvého stáda, ať je to býk, nebo beránek. Za prvorozeného osla dáš beránka; jestliže nevykoupíš, musíš ho zabít (zlomením šíje). Všechno prvorozené ze svých synů musíš vykoupit! Neobjevíš se před mou tváří s prázdnýma rukama.
Šest dní budeš pracovat, sedmý den budeš odpočívat, a to i v čas orby a sklizně.
Budeš slavit slavnost týdnů s prvotinami pšeničné žně a slavnost sklizně na přelomu roku.
Všichni, kdo jsou u tebe mužského rodu, objeví se třikrát v roce před tváří Pána, Hospodina, Boha Izraele. Až před tebou vyženu všechny pohany a rozšířím tvé území, nikdo nevpadne do tvé země v době, kdy třikrát do roka vystoupíš, abys viděl tvář Hospodina, svého Boha.
Nevyleješ krev své oběti nad (něčím) kvašeným. Nesmí zůstat něco z obětí při slavnosti velikonočního beránka do rána.
Nejlepší z plodin své země přineseš do domu Hospodina, svého Boha; nesmíš vařit kůzle v mléku jeho matky.“
Potom Hospodin řekl Mojžíšovi: „Napiš si tato slova, neboť na základě těchto slov jsem sjednal smlouvu s tebou a s Izraelem.“
Mojžíš byl s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nejedl chléb a nepil vodu. Napsal na desky slova smlouvy, desatero přikázání.
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
Jan 1,17.18; 2 Kor 3,18
Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista. * Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.
My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc a víc k zářivé podobě, jakou má on. * Boha.
DRUHÉ ČTENÍ
Z traktátu „O modlitbě“ od kněze Tertuliána
(Cap. 28-29: CCL 1,273-274)
Duchovní oběť
Modlitba je duchovní oběť, která zcela zatlačila do pozadí to, co se obětovalo dříve: Nač je mi množství vašich obětí? – praví Hospodin. Už mám dost žertev beranů a tuku jehňat, a krev býků a kozlů už nechci. Kdopak to žádal z vašich rukou?
Co skutečně Bůh žádal, o tom svědčí evangelium. Nastává hodina, kdy opravdoví ctitelé budou uctívat Otce v duchu a v pravdě. Bůh je totiž duch, a proto také hledá takové ctitele.
My jsme jeho skuteční ctitelé a opravdoví kněží, když se v duchu modlíme a v duchu modlitbu obětujeme. A to je oběť, která Bohu náleží a je mu příjemná, kterou žádal a o které mluvil.
Takovou modlitbu máme přinášet na Boží oltář spolu s hymny a žalmy, která vychází z upřímného srdce, je živena vírou, podpořena opravdovostí, skutečně bezúhonná a čistá, korunovaná láskou a doprovázená dobrými skutky. Ta pak dosáhne u Boha všeho.
Co by odepřel Bůh modlitbě, která vychází z ducha a pravdy, když ji sám vyžaduje? Čteme a slyšíme a jsme přesvědčováni o tom, jaké jsou důkazy její působivosti.
Dřívější modlitba chránila před ohněm, dravými šelmami a hladem, neměla však ducha Kristova.
O co více tedy zmůže modlitba křesťanská. Nepřivádí doprostřed plamenů anděla s chladivou rosou, nezachraňuje před lvími tlamami ani nepřenáší jídlo ženců těm, kdo hladoví. Nikterak nezbavuje v utrpení pocitu bolesti, ale trpícím, sužovaným a ztrápeným dává sílu vydržet a rozmnožuje milost, takže věřící poznává, co od Boha dostává, když ví, že trpí pro jméno Boží.
Kdysi modlitba působila rány, zaháněla vojska nepřátel, zadržovala blahodárný déšť. Nyní však modlitba spravedlivého odvrací všechen Boží hněv, zastává se nepřátel, prosí za pronásledovatele. Proč by bylo divné, že dovede vymoci z nebe proudy vod, když uměla vyprosit i oheň? Modlitba je to jediné, co Boha přemáhá; ale Kristus nechtěl, aby působila zlo, všechna její síla má působit dobro.
A tak modlitba především zachraňuje duše zemřelých před smrtí věčnou, posiluje slabé, uzdravuje nemocné, posedlé vysvobozuje z moci zlého ducha, otvírá závory vězení, nevinným rozvazuje pouta. Dále pak zahlazuje viny, odhání pokušení, zastavuje pronásledování, ustrašeným dodává odvahy, velkodušné naplňuje štěstím, ty, kdo jsou na cestách, přivádí k cíli, utišuje vlnobití, ochromuje zločince, podporuje chudé, usměrňuje bohaté, pozvedá padlé, zachycuje padající, drží stojící.
Modlí se všichni andělé, všechno stvoření; dobytčata a šelmy při vstávání klekají, a když vycházejí ze stájí a doupat, nelení vzhlédnout k nebesům a po svém rozeznít svůj hlas. I ptáci, když vzlétají, rozepnou křídla do tvaru kříže, vznesou se k nebi a zpívají svou ptačí modlitbu.
Co tedy dále říkat o modlitbě. I sám Pán se modlil. Jemu buď čest a sláva na věky věků.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Jan 4,23-24
Opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. * Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele.
Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě. * Vždyť.
ČTENÍ
Z vyprávění o kartaginských mučednících
(Cap. 18.20-21; edit. van Beek, Noviomagi, 1936, pp. 42.46-52)
Byli povoláni a vyvoleni ke slávě Páně
Rozbřesklo se do dne vítězství mučedníků a oni vyšli z vězení do amfiteátru, jako by již vstupovali do nebe, s veselou tváří, krásní, rozechvělí spíš radostí než bázní.
Nejprve přivedli Perpetuu a smýkali jí, takže upadla na bok. Hned vstala, a když spatřila na zemi sraženou Felicitu, přistoupila k ní, podala jí ruku a pomohla jí na nohy, takže tam stály obě vedle sebe. A jelikož už se lid obměkčil, byly přivolány zpět do Sanvivarské brány. Tam se Perpetuy ujal jistý muž jménem Rusticus, který byl tehdy katechumenem a měl ji rád. Tu jako by se probrala ze sna – v tak mocném vytržení ducha předtím byla – a začala se rozhlížet kolem sebe. A k údivu všech se zeptala: „Kdy už nás tam předhodí té krávě?“ A když slyšela, že se to už stalo, nevěřila, dokud nezjistila, že jak její tělo, tak oděv nesou stopy trýznění. Potom se obrátila k přivolanému svému bratru a k onomu katechumenovi s těmito slovy: „Stůjte pevně ve víře a všichni se navzájem milujte a ať vás naše utrpení nepohoršuje!“
Rovněž Saturus, který byl v jiné bráně, povzbuzoval vojína Pudenta a řekl: „Zkrátka a dobře, jak jsem předpokládal a předpověděl, opravdu jsem zatím žádnou šelmu nevnímal. Takže teď můžeš z celého srdce věřit, že tam jdu a zahynu jediným levhartím kousnutím.“ A vzápětí byl na kraji arény předhozen levhartovi. Po jediném kousnutí levharta jej zalilo takové množství krve, že když se vracel, na svědectví druhého křtu lid opětovně volal: „Obmytý je spasen, obmytý je spasen!“ Ovšemže byl spasen, kdo se takovýmto způsobem obmyl.
Tu řekl Saturus vojínu Pudentovi: „Buď sbohem a pamatuj na svou víru i na mne. A tohle ať tě neznepokojuje, nýbrž posílí.“ A zároveň ho požádal, aby mu půjčil řemínek s prstu, vložil si ho do otevřené rány a vrátil mu jej zpět jako zástavu a památku na prolitou krev. Hned nato se polomrtvý skácel mezi ostatní, kteří měli být na obvyklém místě utraceni.
A když lid požadoval, aby byli přivedeni do středu arény, aby mohli všichni na vlastní oči přihlížet, jak vniká meč do jejich těla a dokonává se vražda, sami ještě vstali a dovlekli se tam, kam lid chtěl, a předem se navzájem políbili, aby své mučednictví korunovali slavným znamením pokoje.
Pak už bez hnutí a mlčky přijali smrtící ránu. Jako první Saturus: první ve vidění vystupoval po žebříku, první vypustil duši; i Perpetuu nechal čekat. A sama Perpetua, jako by ještě měla zakusit nějakou bolest, když byla bodnuta mezi žebra, jen zasténala a sama navedla třesoucí se pravici nezkušeného gladiátora na své hrdlo. Nečistý duch se jí tak bál, že by snad tato veliká žena ani nemohla být jinak zabita, ledaže sama chtěla.
Vpravdě nad jiné stateční a blažení mučedníci! Vpravdě jste byli povoláni a vyvoleni, abyste vstoupili do slávy našeho Pána Ježíše Krista.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Řím 8,34b-35.37
Kristus Ježíš je po Boží pravici a přimlouvá se za nás. * Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití?
Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. * Kdo.
MODLITBA
Modleme se.
V lásce k tobě, Bože, nacházely svaté mučednice Perpetua a Felicita sílu, aby se nezalekly svých mučitelů a překonaly smrtelná muka; na jejich přímluvu posiluj i naši lásku, aby stále rostla. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2023 J. Vidéky