29. květen 2024

Sv. Pavla VI., papeže
nezávazná památka

Giovanni Battista Montini se narodil 26. září 1897 v městečku Concesio nedaleko Brescie. Kněžské svěcení přijal 29. května 1920. Byl ve službách Svatého stolce až do doby, kdy byl jmenován milánským arcibiskupem. Na Petrův stolec byl povýšen 21. června 1963, zdárně dovedl k závěru II. vatikánský koncil, podporoval obnovu života církve — zvláště obnovu její liturgie —, ekumenický dialog a hlásání evangelia novodobému světu. Duši odevzdal Bohu 6. srpna 1978.

Modlitba se čtením

Bože, pospěš mi na pomoc.

Slyš naše volání.

Sláva Otci, jako byla. Aleluja.

HYMNUS

Tvůrce mocný nebe, země

a všeho, co vesmír je,

tvoje božství všechno plémě

v celém světě zjevuje.

Tebe, Pána tvorstva, vzývám,

který bydlíš na nebi,

před tebou zde na tvář padám,

tebe duch můj velebí.

Bych byl srdce šlechetného,

Pane, přispěj silou svou,

v těžkých pracích stavu mého

nenech klesnout mysl mou.

Starosti mou duši tíží

v trpkých zkouškách života,

oko tvé přec na mne shlíží,

přeje mi tvá dobrota.

Souží-li mě nedostatek,

k tobě budu volati,

sejmeš úzkost, spravíš zmatek,

když tě budu vzývati;

velíš, bychom jako k Otci

v bědách k tobě volali

a v tvou lásku ve dne v noci

neustále doufali.

Jestliže kdy zkormucuje

protivenství srdce mé,

důvěra mě pozdvihuje,

abych vzýval jméno tvé.

Když je nejhůř, ty jsi nejblíž,

víš, jak v bídě přispěti,

u tebe je pomoc nejspíš,

neopustíš své děti.

ŽALMY

1. ant. Veleb, duše má, Hospodina, a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní.

Žalm 103 (102)
Chvála Božího milosrdenství
Z milosrdné lásky našeho Boha nás navštívil ten, který vychází z výsosti. (Lk 1,78)
I (1-7)

Veleb, duše má, Hospodina, *

vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno!

Veleb, duše má, Hospodina, *

a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!

On odpouští všechny tvé viny, *

on léčí všechny tvé neduhy.

On vykupuje tvůj život ze záhuby, *

on tě věnčí láskou a slitováním.

On štěstím sytí tvůj život, *

jak orlu se obnovuje tvé mládí.

Hospodin koná spravedlivé skutky, *

zjednává právo všem utlačeným,

Oznámil své plány Mojžíšovi, *

izraelským synům své skutky.

Ant. Veleb, duše má, Hospodina, a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní.

2. ant. Jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.

II (8-16)

Hospodin je milosrdný a milostivý, *

shovívavý a nadmíru dobrotivý.

Nechce se přít ustavičně *

ani se hněvat navěky.

Nejedná s námi podle našich hříchů *

ani podle našich vin nám neodplácí.

Jak vysoko je nebe nad zemí, *

tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí.

Jak vzdálen je východ od západu, *

tak vzdaluje od nás naše nepravosti.

Jako se smilovává otec nad syny, *

tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.

Neboť on ví, z čeho jsme utvořeni, *

má v paměti, že jsme jen prach.

Dni člověka jsou jako tráva, *

kvete jak polní květ.

Sotva jej vítr ovane – již ho není, *

nezbude po něm ani stopa.

Ant. Jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.

3. ant. Velebte Hospodina, všechna jeho díla.

III (17-22)

Hospodinova láska však od věků na věky †

pro všechny, kdo se ho bojí, *

a jeho spravedlnost jde z dětí na děti

pro ty, kteří zachovávají jeho smlouvu, *

kteří pamatují na jeho přikázání tím, že je plní.

Hospodin si zřídil na nebi trůn *

a všechno řídí jeho vláda.

Velebte Hospodina, všichni jeho andělé, †

mocní silou, dbalí jeho rozkazů, *

poslušní na jeho slovo.

Velebte Hospodina, všechny jeho zástupy, *

jeho služebníci, kteří plníte jeho vůli!

Velebte Hospodina, všechna jeho díla, †

na všech místech jeho moci: *

veleb, duše má, Hospodina!

Ant. Velebte Hospodina, všechna jeho díla.

Pouč mě, Hospodine, o smyslu svých nařízení

a budu rozjímat o tvých divech.

PRVNÍ ČTENÍ

Z knihy Job

7,1-21

Job znechucen životem volá k Bohu

Job se ujal slova a řekl:

„Což nejsou svízele údělem člověka na zemi,

dni jeho jako dni nádeníka?

Jak otrok touží po stínu,

jak nádeník čeká na svou výplatu,

tak jsem dostal v úděl měsíce bídy

a noci soužení byly mně přiděleny.

Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu?

Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu.

Mé tělo se obléklo do hniloby a šupin prachu,

má kůže svraskala a mokvá.

Mé dny jsou rychlejší než tkalcovský člunek,

plynou bez naděje.

Pamatuj, že můj život je jako dech,

mé oko již nikdy neuzří štěstí.

Oko, které by mě chtělo vidět, mě už nespatří,

tvé oko mě hledá, ale já už nejsem.

Odlétá oblak a mizí,

ten, kdo sestoupí do hrobu, již z něho nevystoupí.

Nevrátí se už do svého domu,

jeho příbytek ho už neuvidí.

Proto již nemohu zdržet svá ústa,

v soužení svého ducha budu mluvit,

naříkat v úzkostech duše.

Copak jsem moře či mořská obluda,

že proti mně stavíš stráže?

Když si myslím, že útěchu najdu na lůžku,

že moje lože mi pomůže snášet soužení,

tu mě děsíš ve snách,

ve vidinách mě strašíš,

že by mé hrdlo dalo přednost uškrcení

a mé kosti (by daly přednost) smrti.

Chřadnu, dlouho nebudu žít,

nech mě, vždyť mé dny jsou jen závan větru.

Co je člověk, že ho tak ceníš,

že si ho všímáš?

Každého jitra ho zkoušíš,

každou chvíli ho zkoumáš.

Kdy už mě necháš o samotě,

(kdy) mi dáš pokoj, abych aspoň slinu moh' polknout?

Jestliže jsem hřešil, co jsem ti udělal,

tobě, který hlídáš lidi?

Proč sis mě vzal za cíl útoků,

proč jsem na obtíž?

Proč tedy neodpustíš moji urážku,

nepromineš mou vinu?

Vždyť brzo ulehnu do země,

když mě budeš hledat, už nebudu.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Job 7,5.7.6

Mé tělo se obléklo do hniloby a šupin prachu, má kůže svraskala a mokvá. * Pamatuj, Bože, že můj život je jako dech.

Mé dny jsou rychlejší než tkalcovský člunek, plynou bez naděje. * Pamatuj.

DRUHÉ ČTENÍ

Z homilií svatého Pavla VI., papeže

(při posledním veřejném zasedání II. vatikánského koncilu, 7. prosince 1965: AAS 58 [1966], 53.55-56.58-59)

Abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka

Díky tomuto koncilu se pozornost lidí soustředila na teocentrické a teologické učení o tom, kdo je člověk a co je svět. To učení jako by chtělo být výzvou lidem, kteří si myslí, že je naší době vzdálené a cizí. To učení si nárokuje něco takového, o čem svět nejprve usoudí, že je to absurdní, ale později, jak doufáme, uzná, že je to lidské, moudré a navíc to přináší spásu: totiž že existuje Bůh. Jistěže existuje Bůh. Existuje skutečně. Je živý. Je to osoba. Uplatňuje prozřetelnost, oplývá nekonečnou dobrotou a je dobrý nejen sám v sobě, ale v maximální míře také vůči nám. Je to náš stvořitel, naše pravda, naše štěstí. To do té míry, že když se člověk snaží ukotvit svou mysl a své srdce v Bohu a věnuje se kontemplaci, má to u něho být takový duchovní úkon, který musíme pokládat za nejvznešenější a nejdokonalejší vůbec; úkon, od kterého mohou a mají odvozovat svou vysokou důstojnost i v naší době nesčetné oblasti lidské činnosti.

Církev, shromážděná na koncilu, zaměřila své úvahy velmi intenzivně — kromě sebe samé a vztahu, který ji pojí s Bohem — také na člověka; na člověka, tak jak ho lze v této době opravdu vidět: člověka, který žije, člověka, který je plně zaměstnán tím, že pomáhá jen sám sobě, člověka, který je nejen přesvědčen, že je v pořádku, aby se všechno úsilí napínalo směrem k němu jedinému jako k jakémusi středu, ale který se také nebojí tvrdit, že je počátkem a důvodem všeho. Před koncilními otci stál celý „jevový“ člověk, celý fenomén člověk, oblečený do nesčetných podob svého ducha, v kterých se ukazuje. A otcové jsou taky lidé, dokonce jsou všichni pastýři a bratři, a projevují soustředěnou starostlivost a skutečnou lásku. Ten člověk se statečností poukazuje na své bolestné osudy, ten člověk i v minulosti, i v této naší době pokládá jiné lidi za nižší, než je on sám, a proto je vždycky nestálý a falešný, sobecký a agresivní. Ten člověk je nespokojený sám se sebou, směje se i prolévá slzy. Ten člověk je v pohybu všemi směry, je ochotný hrát jakékoliv role. Ten člověk se přísně drží jen toho, co potvrzuje vědecké zkoumání. Ten člověk jako takový myslí, miluje, usilovně pracuje, stále se o něco zajímá. Je to člověk, na kterého se musíme dívat také s jakousi posvátnou úctou — pro nevinnost jeho dětství, pro tajemství jeho chudoby, pro projevy dobrotivé lásky, ke kterým vedou jeho nemoci. Ten člověk se na jednu stranu stará jen o sebe, na druhou jedná ve prospěch společnosti. Ten člověk současně „chválí čas minulý“ i očekává čas budoucí a sní, že bude šťastnější než ten minulý. Ten člověk je z jedné strany zapleten do zlých činů, z druhé ozdoben svatými mravy. A tak dále. Nakonec se objevil laický a profánní humanismus a při svém ohromném rozšíření, abychom tak řekli, vyzval koncil k soutěži. Utkalo se náboženství jako kult Boha, který se chtěl stát člověkem, a náboženství (musíme ho totiž považovat za náboženství) jako kult člověka, který se chce stát Bohem. A k čemu došlo? Konal se souboj, bitva, anatéma? Samozřejmě to tak být mohlo — ale jak je vidět, nedošlo k tomu. Vzorem a normou, kterou se náš koncil duchovně řídil, bylo staré vyprávění o Samaritánovi. Opravdu, koncil hluboce prostoupila jakási nesmírná láska k lidem. Veškerou pozornost tohoto našeho shromáždění zaujal důkladný pohled na potřeby lidí a opakovaně je promýšlelo; naléhavost těch potřeb roste s tím, jak roste syn této země. Vy, humanisté naší doby, kteří odmítáte pravdy transcendující přirozené věci, pochvalte kocil aspoň v tomto ohledu a uznejte náš nový humanismus: vždyť i my, dokonce my především, uctíváme člověka.

Jestliže je to tak, je zapotřebí říci, že katolické náboženství a lidský život vzájemně spojuje přátelská smlouva, obě strany společně usilují o jedno lidské dobro: katolické náboženství je totiž pro lidstvo, je jistým způsobem životem lidského rodu. A životem je musíme nazývat pro jeho vznešenou a všestranně dokonalou nauku, kterou podává o člověku (copak není člověk, když je ponechán sám sobě, tajemstvím i sobě samému?). Tuto nauku ovšem podává proto, že ji čerpá z vědění, které má o Bohu. Vždyť také abychom do hloubky poznávali člověka — člověka skutečného, člověka celého —, musíme nejprve poznávat samotného Boha.

Jestliže máme všichni, kdo jsme tady, na paměti, že tvář Kristovu, tvář Syna člověka, máme poznávat ve tváři každého člověka — nejvíc, když se člověk stane průzračným svými slzami a bolestmi — a jestliže máme ve tváři Kristově poznávat tvář nebeského Otce (podle onoho výroku Kdo vidí mě, vidí i Otce), náš způsob uvažování o lidských věcech se mění v křesťanství, které je celé zaměřeno na Boha jako na střed. A naše hlásání tedy může znít takto: abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. Flp 4,8

Co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti * o to mějte zájem.

O každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály * o to.

MODLITBA

Modleme se.

Bože, ty jsi svěřil řízení své církve svatému papeži Pavlovi, který byl neúnavným apoštolem evangelia tvého Syna; dej nám, prosíme, sílu, abychom vedeni světlem jeho učení spolupracovali s tebou na šíření civilizace lásky ve světě. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Text © Česká biskupská konference, 2018

© 1999-2023 J. Vidéky