Modlitba se čtením
Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
Hlásej, písni veselá:
Chvála budiž vzdána
Marii, že přijala
vůli svého Pána.
Hlásej, dávné proroctví,
hlásej lidu všemu,
zvěst o Boží pomoci
lidstvu zbloudilému.
Hlásej, zvěsti Janova,
z krajů od Jordánu:
Přímé cesty v srdce svá
připravujte Pánu.
Hlásej, dobo adventní,
Boží výzvu k smíru,
ať v nás lásku rozhojní,
naději a víru.
ŽALMY
1. ant. Naříkáme a očekáváme vykoupení našeho těla.
Řekl jsem: dám si pozor na své chování, *
abych nezhřešil svým jazykem,
do svých úst si vložím uzdu, *
pokud bude přede mnou bezbožník.
Zmlkl jsem v tichu, zbaven štěstí, *
má bolest se však rozjitřila.
Srdce mi vzplálo v nitru, †
když jsem uvažoval, vznítil se oheň *
a jazykem jsem se ozval:
Dej mi poznat, Hospodine, můj konec, †
jaká je míra mých dnů, *
ať si uvědomím svou pomíjivost.
Hle, na pídě jsi vyměřil mé dny †
a můj život je před tebou jako nic, *
každý člověk trvá jen co dech.
Jen jako stín jde člověk životem, †
zbytečně se vzrušuje, *
hromadí, a neví pro koho.
Ant. Naříkáme a očekáváme vykoupení našeho těla.
2. ant. Slyš, Hospodine, mou prosbu: nemlč k mým slzám.
A nyní, co mohu čekat, Pane? *
V tobě je má naděje.
Zbav mě všech mých nepravostí, *
nevydávej mě pro smích bláznu!
Mlčím, neotvírám svá ústa, *
vždyť tys to učinil!
Zbav mě své rány, *
hynu pod úderem tvé ruky.
Trestem káráš vinu člověka, †
ničíš jako mol, co má nejcennější: *
každý člověk je pouze jak dech.
Slyš, Hospodine, mou prosbu, †
nakloň svůj sluch k mému volání, *
nemlč k mým slzám!
Vždyť jsem u tebe jen hostem, *
přistěhovalcem, jako byli všichni moji otcové.
Odvrať ode mě svůj pohled, ať si vydechnu, *
dříve než odejdu a už nebudu.
Ant. Slyš, Hospodine, mou prosbu: nemlč k mým slzám.
3. ant. Stále se spoléhám na Boží slitovnost.
Proč se chlubíš hanebností, *
bezectný siláku?
Stále jen myslíš na zkázu, *
tvůj jazyk je jak ostrá břitva, ty pleticháři!
Podlost je ti milejší než dobro, *
lhaní víc než mluvit, jak se sluší.
V každé pomlouvačné řeči máš zálibu, *
falešný jazyku!
Proto tě Bůh zahubí, *
odstraní tě navždy,
vytáhne tě ze stanu, *
vyrve tě ze země živých.
Spravedliví to uvidí a zaleknou se, *
jemu se však vysmějí:
„Hle, člověk, který si nezvolil *
Boha za svou záštitu,
spoléhal na své velké bohatství, *
domohl se moci svou násilností.“
Já však jsem jako zelená oliva v Božím domě, *
stále se spoléhám na Boží slitovnost.
Ustavičně tě chci chválit, že jsi to učinil, *
před tvými svatými chci slavit tvé jméno, neboť je dobré.
Ant. Stále se spoléhám na Boží slitovnost.
Hospodine, náš Bože, obnov nás,
rozjasni svou tvář a budeme spaseni.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy proroka Izaiáše
25,6 – 26,6
Boží hostina; píseň vykoupených
Hospodin zástupů vystrojí
všem národům na této hoře
tučné hody,
hody s výborným vínem;
budou to šťavnatá jídla
a vybraná vína.
Na této hoře sejme
závoj, který halil všechny lidi,
přikrývku, která kryla všechny národy.
Zničí smrt navždy,
Pán; Hospodin, setře slzy z každé tváře.
Odejme hanbu svého lidu na celé zemi,
neboť Hospodin to pravil.
V ten den se řekne: „Hle, náš Bůh,
doufali jsme v něho, že nás vysvobodí;
on je Hospodin, v něho jsme doufali,
jásejme a radujme se z jeho spásy,
neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře.“
Moab bude rozdupán na svém místě,
jako se do hnojiště zadupává sláma.
I když v něm roztáhne své ruce,
jako je roztahuje plavec, aby plaval,
(Bůh) jeho pýchu poníží
i přes nápor jeho rukou.
Ochranné opevnění jeho hradeb strhne,
srazí a povalí do prachu na zem.
V ten den se bude zpívat tato píseň
v judské zemi:
„Pevné město máme k spáse,
(Pán) je opatřil hradbami a valem.
Otevřte brány, ať vejde spravedlivý národ,
který střeží věrnost.
Jeho zásady jsou pevné,
zachováš (mu) pokoj,
neboť doufal v tebe.
Doufejte v Hospodina navždy,
neboť Hospodin je skála navěky.
Svrhl ty, kdo sídlí na výšinách,
pokoří nepřístupné město;
poníží ho až k zemi,
do prachu ho srazí.
Budou po něm šlapat nohy chudých,
kroky ubohých.“
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
Zj 21,3; Iz 25,8
Slyšel jsem od trůnu mohutný hlas: Hle – Boží stan mezi lidmi! Bůh bude s nimi přebývat. * Oni budou jeho lidem, a on – Bůh s nimi – bude jejich Bohem.
Pán, Hospodin, zničí smrt navždy, setře slzy z každé tváře. * Oni budou.
DRUHÉ ČTENÍ
Z traktátu svatého Augustina, biskupa, proti Faustovi
(Lib. 20,21; CSEL 25,562-563)
Mučedníky slavíme a ctíme z lásky a s vědomím společenství s nimi
Křesťanský lid společně slaví památku mučedníků liturgickou slavností. Chce se jednak povzbudit k jejich následování, jednak mít podíl na jejich svatosti, a také si zabezpečit jejich přímluvu. Nikdy ovšem neuctíváme nikoho z mučedníků tak, že bychom jim stavěli oltáře, a to ani na místech, kde jsou uložena jejich těla.
Cožpak někdy některý biskup řekl u oltáře nad hrobem mučedníků: Obětujeme ti Petře nebo Pavle nebo Cypriáne? Nikoli. Neboť to, co se obětuje, obětuje se Bohu, který mučedníky oslavil korunou mučednickou. A děje se to na místech památky těch, které Bůh korunoval, aby právě připomínka těch míst roznítila naši vroucnost a aby sílila naše láska k těm, jejichž cestou smíme jít, i k tomu, jehož pomoci k tomu potřebujeme.
Uctíváme tedy mučedníky z lásky a s vědomím společenství s nimi, stejně jako ctíme už za života svaté Boží přátele, o nichž víme, že jsou z celého srdce ochotni třeba i trpět a zemřít za pravdu evangelia. Ctíme-li mučedníky přece jen s větší oddaností, je to proto, že o nich bezpečně víme, že vítězně přestáli všechny zápasy, a proto, že je spolehlivější chválit a velebit ty, kteří již vítězně došli do blaženého života v nebi, než ty, kteří zde na zemi o to teprve usilují.
Avšak kultem, kterému říkáme latreutický (latrie) a jenž představuje službu, která přísluší výlučně božstvu, neuctíváme nikoho kromě Boha samého a nikoho k takové úctě ani nenabádáme.
A právě proto, že k takovému kultu patří přinášení oběti, nazýváme idololatrií (modloslužbou), jestliže někteří lidé tímto způsobem uctívají idoly (modly). V žádném případě nemůžeme nic takového ani sami dělat, ani jiným přikazovat, aby přinášeli oběť nějakému mučedníku, jiné svaté duši nebo andělu. A jestliže někdo do tohoto bludu upadne, povolá ho učitelský úřad k pořádku: buď se napraví, nebo je třeba se chránit styku s ním.
Protože i svatí jsou jenom lidé, nepřejí si zajisté, aby se jim dávalo to, co patří výlučně Bohu. Jasně se to ukázalo u Pavla s Barnabášem: Když totiž byli Lykaoňané ohromeni zázraky, které Bůh skrze ně učinil, a chystali se jim obětovat jako bohům, roztrhli si apoštolové roucha, vyznali, že nejsou žádnými bohy, všem domluvili a nedopustili, aby se jim obětovalo.
Jenomže jiné je to, co učíme, a jiné, co musíme snášet. Jiné je to, co jsme povinní hlásat, a jiné, co je potřebné napravit, a dokud to nenapravíme, musíme to snášet.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Žl 116 (115),15; 34 (33),21; srov. Jdt 10,3
Drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho zbožných. * Chrání všechny jejich kosti.
Hospodin je oděl slávou. * Chrání.
MODLITBA
Modleme se.
Na přímluvu svatého papeže Damasa, velikého ctitele mučedníků a šiřitele jejich slávy, nauč, Bože, i nás vážit si těch, kdo vydávají účinné svědectví o své víře, a následovat je. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2023 J. Vidéky