Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
Hlásej, písni veselá:
Chvála budiž vzdána
Marii, že přijala
vůli svého Pána.
Hlásej, dávné proroctví,
hlásej lidu všemu,
zvěst o Boží pomoci
lidstvu zbloudilému.
Hlásej, zvěsti Janova,
z krajů od Jordánu:
Přímé cesty v srdce svá
připravujte Pánu.
Hlásej, dobo adventní,
Boží výzvu k smíru,
ať v nás lásku rozhojní,
naději a víru.
ŽALMY
1. ant. Bože, tys nám pomohl k vítězství, navěky budeme chválit tvé jméno.
Bože, slýchali jsme na vlastní uši, *
naši otcové nám vyprávěli,
cos vykonal za jejich časů, *
v pradávných dobách.
Tys je svou rukou usadil, když jsi vyhnal pohany, *
dals jim růst, když jsi potřel národy.
Vždyť neobsadili zemi svým mečem, *
nepomohlo jim k vítězství jejich rameno,
byla to tvá pravice a tvé rámě, *
tvá jasná tvář, neboť jsi je miloval.
Tys můj král a můj Bůh, *
popřál jsi vítězství Jakubovi.
S tebou jsme zdolali své nepřátele, *
v tvém jménu jsme pošlapali své protivníky.
Na svém luku jsem si nezakládal, *
vítězství mi nedal můj meč.
Ty však jsi nám pomohl k vítězství nad našimi nepřáteli, *
zahanbils ty, kteří nás nenávidí.
Bohem jsme se stále honosili, *
navěky jsme chválili tvé jméno.
Ant. Bože, tys nám pomohl k vítězství, navěky budeme chválit tvé jméno.
2. ant. Ušetři, Hospodine, svůj lid, nedávej v potupu své dědictví.
Nyní však jsi nás zavrhl a zahanbil, *
netáhneš už, Bože, s našimi vojsky.
Dopustil jsi, že jsme utíkali před odpůrci, *
nabrali si lupu ti, kdo nás nenávidí.
Vydal jsi nás jak ovce na porážku *
a rozptýlils nás mezi pohany,
takřka zadarmo jsi odprodal svůj národ, *
nezískal jsi mnoho jejich cenou.
Našim sousedům jsi nás vydal na pohanu, *
našemu okolí v potupu a posměch.
Dopustils, že jsme se stali pro národy pořekadlem, *
pohané nad námi posměšně kývají hlavou.
Svou hanbu mám stále na zřeteli, *
stud se mi hrne do tváře,
když slyším pohanu a výsměch, *
když vidím nepřítele, jak se chce pomstít.
Ant. Ušetři, Hospodine, svůj lid, nedávej v potupu své dědictví.
3. ant. Pane, povstaň nám na pomoc a vysvoboď nás pro svou lásku.
To vše nás stihlo, i když jsme na tebe nezapomínali *
ani nezrušili tvou smlouvu;
neodvrátilo se ani naše srdce *
a nesešly naše kroky z tvé stezky,
když jsi nás rozdrtil na strastiplném místě, *
a přikryl jsi nás temnotou.
Kdybychom zapomněli na jméno svého Boha, *
kdybychom vztáhli své ruce k cizímu bohu,
nebyl by na to Bůh přišel? *
Vždyť on zná tajnosti srdce!
Pro tebe jsme přece stále vražděni, *
mají nás jen za jatečné ovce!
Vzbuď se, proč spíš, Pane? *
Probuď se, neodháněj nás navždy!
Proč skrýváš svou tvář, *
zapomínáš na naši bídu a útisk?
Vždyť do prachu je sražena naše duše, *
na zemi leží naše tělo.
Povstaň nám na pomoc *
a vysvoboď nás pro svou lásku!
Ant. Pane, povstaň nám na pomoc a vysvoboď nás pro svou lásku.
Národy, slyšte Hospodinovo slovo
a zvěstujte ho po celé zemi.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy proroka Izaiáše
26,7-21
Píseň spravedlivých; příslib vzkříšení
Stezka spravedlivého je přímá,
spravedlivému rovnáš cestu.
Ano, čekáme na tebe, jak budeš soudit, Hospodine,
tvé jméno a vzpomínka na tebe jsou touhou duše.
Svou duší po tobě toužím v noci,
ale i v duchu tě hledám svým srdcem.
Až zazáří tvé rozsudky na zemi,
naučí se spravedlnosti obyvatelé světa.
Jestliže bezbožný dostane milost,
spravedlnosti se nenaučí;
v zemi práva jedná podle,
na Hospodinovu vznešenost nedbá.
Hospodine, tvá ruka je zdvižena – ale (oni to) nevidí.
Ať ke své hanbě uvidí, jak se o svůj lid staráš!
Oheň, kterým (planou) tvoji nepřátelé, ať je pohltí!
Hospodine, uděl nám pokoj,
neboť i všechny naše skutky jsou tvým dílem.
Hospodine, náš Bože, jiní páni než ty nám vládli,
ale jen v tobě budeme chválit tvé jméno.
Mrtví neožijí,
stíny nepovstanou,
proto jsi je potrestal a zničil,
zahladil jsi každou vzpomínku na ně.
Rozmnožil jsi národ, Hospodine,
rozmnožil jsi národ, oslavil jsi sebe,
rozšířil jsi všechny hranice země.
Hospodine, v úzkosti tě hledali,
mumlali zaříkání, když je (stíhal) tvůj trest.
Jako těhotná žena, když se blíží k porodu,
svíjí se a v bolestech křičí,
tak jsme byli před tebou, Hospodine.
Počali jsme a jako k porodu jsme pracovali,
a porodili jsme vítr;
nepřinesli jsme zemi spásu,
nenarodili se obyvatelé pro svět.
Ožijí tvoji mrtví, moji pobití vstanou.
Vzbuďte se a zajásejte, obyvatelé prachu.
Tvá rosa je rosou světla,
země zrodí stíny.
Nuže, můj lide, vejdi do svých komnat,
zavři za sebou dveře,
skryj se na chvilku,
dokud nepřejde hněv.
Neboť hle, Hospodin vyjde ze svého sídla,
aby potrestal nepravost obyvatel země;
země odhalí svou krev
a nepřikryje už své povražděné.
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
Iz 26,19; Dan 12,2
Mrtví ožijí, jejich těla vstanou, * vzbudí se a zajásají obyvatelé prachu.
Probudí se mnozí z těch, kteří spí v prachu země. * Vzbudí se.
DRUHÉ ČTENÍ
Z kázání svatého Petra Chryzologa, biskupa
(Sermo 147: PL 52,594-595)
Láska touží patřit na Boha
Když Bůh viděl, jak se svět hroutí strachem, ihned rozhodl ho s láskou povolat nazpět, milostí zvát, náklonností udržovat a laskavostí upoutávat.
To byl důvod, proč omývá trestem potopy zemi, v níž se zakořenilo zlo, a povolává Noema za otce nového věku, nabádá ho vemlouvavými slovy, poskytuje mu přátelskou důvěru, dobrotivě ho poučuje o tom, co se děje nyní, a svou milostí těší pro budoucnost. A již mu neporoučí, ale pomáhá mu při práci a uzavírá do jediné archy počátky celého budoucího světa. Tak má láska ve společenství odstranit otrocký strach a společná láska uchovat, co bylo zachráněno společnou prací.
To byl důvod, proč povolává Abraháma z pohanského prostředí, rozšiřuje mu jméno, činí ho otcem víry, doprovází ho na cestě, chrání ho mezi cizinci, obohacuje ho majetkem, vyznamenává ho poctami vítězství, poskytuje mu záruky svých slibů, vysvobozuje ho z křivd; prokazuje mu přízeň tím, že u něho prodlévá jako host, udivuje ho, když mu dává syna, na něhož se již vzdal naděje. Stalo se to proto, aby zahrnut tolika dobry, zlákán takovou sladkostí božské lásky, učil se Boha milovat, ne se ho bát, uctívat ho láskou, nikoli strachem.
Proto ve snu utěšuje prchajícího Jakuba a při návratu ho vyzývá k zápasu, jako zápasník ho svírá do náruče, aby původce zápolení miloval, a ne se ho bál.
Proto volá Mojžíše jazykem otců, s otcovskou láskou ho oslovuje a vyzývá, aby se stal vysvoboditelem jeho lidu.
Jakmile však tímto, co jsme připomněli, zapálil lidská srdce ohněm božské lásky a do lidských smyslů se úplně rozlilo opojení Boží láskou, zatoužili (lidé) pro svou zraněnou mysl patřit na Boha svýma tělesnýma očima.
Ale jak mohl omezený lidský pohled obsáhnout Boha, kterého nemůže obsáhnout ani celý svět? Co bude, co by mělo být, co by mohlo být, na to se právo lásky neohlíží. Láska nezná soudnosti, je bez rozumu, nezná míry. Láska se nedá utěšit tím, že je něco nemožné, a nedá se zhojit tím, že je něco nesnadné.
Nedospěje-li láska k tomu, po čem touží, milujícího ubíjí. Proto jde tam, kam je vedena, ne kam by měla jít. Láska rodí touhu, vzmáhá se ve svém žáru a v tomto žáru spěje k tomu, co je nedosažitelné. Co k tomu dodávat?
Láska nemůže nevidět, co miluje. Proto všichni svatí považovali všechno, čeho dosáhli, za maličkost, kdyby nespatřili Boha.
Proto láska, která dychtí spatřit Boha, třebaže nemá soudnost, má přece zbožnou snahu.
Proto se odvažuje Mojžíš říci: Jestliže jsem tedy u tebe našel milost, dej mi poznat svoji tvář.
Proto také jiný říká: Ukaž svou tvář. Konečně i sami pohané si proto zhotovovali modly, aby patřili očima na to, co uctívali, byť to byl klam.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Iz 66,13; 1 Král 11,36; Iz 66,14; 46,13
Jako matka utěšuje svého syna, tak já vás potěším, praví Pán. Z Jeruzaléma, z města, které jsem si vyvolil, vám přijde pomoc. * Uvidíte to a vaše srdce se zaraduje.
Na Siónu udělím spásu a Izraeli svou slávu. * Uvidíte.
MODLITBA
Modleme se.
Prosíme tě, Bože, probuď v nás upřímnou touhu po opravdovém pokání, abychom ti mohli sloužit s čistým srdcem, a tak připravovat cestu tvému jednorozenému Synu. Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2023 J. Vidéky