Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja.
Tento úvod se vynechává, předcházelo-li uvedení do první modlitby dne.
HYMNUS
Ať, Pane všeho vědění,
ti patří naše nadšení.
Ty znáš všech srdcí tajemství
a sílíš nás svou milostí.
Pastýři, ovce chránící,
ztracené nalézající,
na pastviny své svěží vždy
nás k dobrým ovcím shromáždi.
Kéž soudcův hněv nás nesvrhne
v ponuré stádo pekelné,
kéž jsme tvým soudem určeni
tvých pastvin stát se ovcemi.
Buď tobě, Spasiteli náš,
čest, vítězství, moc, slávy jas,
vždyť nad vesmírem vládu máš
po všechny věky v každý čas. Amen.
ŽALMY
1. ant. Navěky chci zpívat o Hospodinových milostech. †
Navěky chci zpívat o Hospodinových milostech, *
† po všechna pokolení hlásat svými ústy tvou věrnost.
Řekl jsi totiž: „Navěky je založena milost.“ *
Na nebi jsi upevnil svou věrnost.
„Smlouvu jsem sjednal se svým vyvoleným, *
přísahal jsem Davidovi, svému služebníku:
Navěky zajistím tvůj rod *
a tvůj trůn zbuduji na všechna pokolení.“
Nebesa oslavují tvé divy, Hospodine, *
a tvou věrnost shromáždění svatých.
Neboť kdo se může v oblacích rovnat Hospodinu, *
kdo z Božích synů se podobá Pánu?
Bůh je strašný ve sboru svatých, *
veliký a hrozný nad všechny kolem sebe.
Hospodine, Bože zástupů, kdo je jako ty? *
Mocný jsi, Hospodine, a tvá věrnost tě obklopuje.
Ty vládneš nad nezkrotným mořem, *
ty poutáš jeho vzduté vlny.
Tys probodl a rozdupal Rahab, *
svým silným ramenem jsi rozptýlil své nepřátele.
Tvá jsou nebesa, tvá je i země, *
založil jsi svět a vše, co jej plní.
Sever i jih jsi stvořil, *
Tábor a Hermon plesají v tvém jménu.
Tvé rámě je mocné, *
silná je tvá ruka, zdvižena tvá pravice.
Spravedlnost a právo jsou základem tvého trůnu, *
milost a věrnost před tebou kráčejí.
Šťastný je lid, který dovede oslavovat, *
chodí, Hospodine, v záři tvé tváře.
V tvém jménu jásají ustavičně *
a honosí se tvou spravedlností.
Neboť ty jsi leskem jejich moci *
a tvou přízní roste naše síla.
Vždyť náš vladař náleží Hospodinu, *
náš král Svatému Izraele.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. Navěky chci zpívat o Hospodinových milostech.
2. ant. Kristus, Syn Boží, pochází jako člověk z rodu Davidova.
Kdysi ve vidění jsi mluvil ke svým zbožným a řekls: †
„Jinochu jsem dal přednost před bojovníkem, *
povýšil jsem vyvoleného z lidu.
Nalezl jsem Davida, svého služebníka, *
pomazal jsem ho svým svatým olejem,
pevně ho drží má ruka *
i mé rámě ho posiluje.
Nepřítel ho neoklame, *
zvrácený člověk ho nepokoří.
Zničím před ním jeho protivníky *
a pobiji ty, kdo ho nenávidí.
Má věrnost a láska ho budou provázet, *
ve jménu mém zmohutní jeho síla.
Položím jeho ruku na moře *
a na řeky jeho pravici.
On mě bude vzývat: Ty jsi můj otec, *
můj Bůh a skála mé spásy.
Já pak ho ustanovím prvorozeným synem, *
nejvyšším mezi králi země.
Navěky mu zachovám svou milost, *
má smlouva s ním platit nepřestane.
Dám věčné trvání jeho rodu, *
jeho trůn bude jako věk nebes.“
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. Kristus, Syn Boží, pochází jako člověk z rodu Davidova.
3. ant. Přísahal jsem Davidovi, svému služebníku; jeho potomstvo potrvá navěky.
„Jestliže jeho synové opustí můj zákon *
a nebudou jednat podle mých příkazů,
jestliže poskvrní má ustanovení *
a nezachovají má přikázání:
potrestám metlou jejich nepravost *
a ranami jejich provinění.
Svou milost mu však neodejmu *
a svou věrnost neporuším.
Nezapřu svoji smlouvu, *
výrok svých rtů nepozměním.
Jednou provždy jsem přísahal při své svatosti, *
jistě neselžu Davidovi.
Jeho potomstvo potrvá navěky, *
jeho trůn bude přede mnou jako slunce,
jako měsíc, který je upevněn navěky, *
věrný svědek na nebi.“
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. Přísahal jsem Davidovi, svému služebníku; jeho potomstvo potrvá navěky.
Hospodine, tvé slovo osvěcuje,
nezkušenému dává moudrost.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy Kazatel
5,9 – 6,8
Starosti s bohatstvím
Kdo miluje peníze, nenasytí se jimi, kdo miluje bohatství, nemá z něho užitek. I to je marnost. Kdo má hodně majetku, má hodně příživníků. Co z toho má vlastník? – jen se na majetek dívá.
Příjemný je spánek dělníkovi,
ať se nají málo nebo hodně.
Přesycenost však nedopřeje boháčovi usnout.
Kruté zlo jsem viděl pod sluncem. Bohatství střežené pánem k vlastní škodě. Toto bohatství se nějakým neštěstím ztratí, a vlastní syn nemá z něho nic. Vrátí se nahý, jak vyšel ze života své matky; odejde tak, jak přišel, a za všechnu svou námahu nedostane nic, co by vzal s sebou. I to je kruté zlo: odejde tak, jak přišel. Co bude mít z toho, že se namáhal do větru? Po všechny dny svého života jí v temnotě, v mnoha trápeních, v nemoci a mrzutosti.
Hle, co jsem uznal za dobré: Je hezké jíst, pít a mít se dobře při vší námaze, s kterou se člověk lopotí pod sluncem po všechny dny svého života, jak mu je určil Bůh. Ano, to je jeho úděl. Vskutku, každý člověk, jemuž dal Bůh bohatství, majetek a možnost se z něho těšit a užívat ho jako svůj podíl, ať se raduje při své lopotě, vždyť i tohle je dar Boží. Aspoň nebude mnoho vzpomínat na dny svého života, pokud Bůh zaměstnává jeho srdce radostmi.
Je jiné zlo, které jsem viděl pod sluncem, a to velmi trápí člověka. Bůh dává někomu bohatství, majetek a slávu, nic mu neschází, po čem takový člověk zatouží, ale nedopřeje mu, aby se z toho těšil, bude to užívat cizí člověk. To je marnost a zlé neštěstí. Kdyby někdo zplodil sto dětí, mnoho let byl živ a nespočet by bylo dnů jeho života, ale při tom se sám nenasytil dobrem a ani slušný pohřeb by nedostal, tu – říkám – lépe je nedonošenému plodu, který sice nadarmo přišel, zmizel v temnu a jehož jméno se kryje temnotou, ba který ani slunce neviděl a nepoznal, a přece je mu lépe než tomu člověku, i kdyby byl živ dvakrát tisíc let a přitom neokusil žádné dobro. Copak nespěje všechno na jedno místo?
„Všechna práce lidí je jen pro jídlo,
a přece duše se tím nenasytí.“
Jakou přednost má moudrý před hlupákem? Jakou přednost má chudák, který umí jednat s lidmi?
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
Př 30,8; Žl 31 (30),15-16
Podvod a lež vzdal ode mne, Bože. * Ani bídu ani bohatství mi nedávej, jen to nutné mi dej k živobytí.
Hospodine, v tebe doufám; můj osud je ve tvé ruce. * Ani bídu ani bohatství mi nedávej, jen to nutné mi dej k živobytí.
DRUHÉ ČTENÍ
Z komentáře svatého Jeronýma, kněze, ke knize Kazatel
(Cap. 5,17-19; 6,7.8: PL 23,1057-1059)
Hledejte to, co je v nebesích
Každý člověk, jemuž dal Bůh bohatství, majetek a možnost se z něho těšit a užívat ho jako svůj podíl, ať se raduje při své lopotě, vždyť i tohle je dar Boží. Aspoň nebude mnoho vzpomínat na dny svého života, pokud Bůh zaměstnává jeho srdce radostmi. Ve srovnání s tím, kdo užívá svého majetku ve tmě starostí a s velkou nechutí k životu shromažďuje to, co pomíjí, je na tom podle Písma lépe ten, kdo se těší z věcí přítomných. Zde je totiž v jejich užívání alespoň malá rozkoš, tam však pouze veliké starosti. A Kazatel uvádí důvody, proč je to dar Boží, když někdo může s radostí užívat svého bohatství. Protože nebude mnoho vzpomínat na dny svého života.
Bůh ho totiž odvolává v radosti jeho srdce: nebude ve smutku a nebude ho sužovat přemítání, přítomná radost a rozkoš ho od toho odvrátí. Ale podle slov apoštola je lepší myslet na duchovní pokrm a duchovní nápoj daný od Boha a vidět v každé své námaze dobro. Neboť jen při veliké námaze a snažení se nám podaří nahlédnout skutečně dobré věci. A to je náš úděl, abychom se ve svém snažení a namáhání radovali. Ovšem, i když je to dobré, není to ještě dobro, dokud se neukáže Kristus, náš život.
Všechno lidské pachtění je pro ústa, duše se však nenaplní. Co má moudrý navíc proti hlupákovi a co má ze života chudák, než umět jít vstříc životu? Všechno, po čem se lidé na tomto světě pachtí, pohltí ústa, rozkoušou zuby a předají žaludku k trávení. A i když to jícen trošku potěší, rozkoš to působí zřejmě jen tak dlouho, dokud to máme v hrdle.
A duši toho, kdo jí, to nakonec beztoho nenaplní. Jednak i nadále touží po jídle – a stejně mudrc ani hlupák nemohou žít bez jídla a chudák se nepídí po ničem jiném, než jak by utišil smysly svého ubohého těla, aby nehynulo hlady, jednak z tohoto nasycení ubohého těla nemá duše žádný užitek. S jídlem je na tom stejně mudrc i hlupák, a chudý jde tam, kde vidí bohatství.
Takže raději to pochopme jako výrok o církevním člověku: i když je vzdělán ve svatých Písmech a výsledek veškeré své práce okouší ve svých ústech, přece jeho duše není naplněna, neboť stále dychtí po učení. A v tom má moudrý víc než hlupák. Neboť ví, že je chudý – tou chudobou, která se v evangeliu nazývá blahoslavenou – a proto pospíchá, aby získal to, co je nutné pro život, kráčí po cestě strmé a úzké, která vede k životu, je chudý na špatné skutky a ví, kde přebývá náš život, Kristus.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Kaz 6,7; Sir 23,6
Všechna práce lidí je jen pro jídlo, * duše se tím nenasytí.
Nechť mě nepolapí smyslnost a honba za rozkoší. * Duše se tím nenasytí.
MODLITBA
Modleme se.
Dej nám, prosíme, všemohoucí Bože, abychom vždycky poznávali, co se ti líbí, a slovy i skutky věrně plnili tvou vůli. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Nakonec se připojí:
Dobrořečme Pánu.
Bohu díky.
Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.
Při slavení prodloužené vigilie před nedělí nebo slavností se vsunou před chvalozpěv Bože, tebe chválíme kantika a evangelium, jak je uvedeno v Dodatku (zatím ještě není zpracován pro online breviář).
Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí denní modlitby církve, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2023 J. Vidéky