Modlitba se čtením
Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja.
Tento úvod se vynechává, předcházelo-li uvedení do první modlitby dne.
HYMNUS
Panenská matko, dcerou jsi
Synáčka svého božského,
pokorná, i když vzácnější
nad tvory světa celého.
Bůh ve svém úradku tě měl,
by uskutečnil to, co chtěl:
vrcholem krásy, chloubou jsi
smrtelné přirozenosti.
A tu jsi zušlechtila tak,
že její Tvůrce vznešený
se skrze tebe vtělil pak
k úžasu všeho stvoření.
V tvém svatém lůně panenském
se oheň Boží lásky vzňal
a v jeho teple mateřském
zem rajské květy plodí dál.
Ať Otce s Utěšitelem
i tvého Syna lidstvo ctí,
že ozdobil tě oděvem
svých nejvzácnějších milostí. Amen
Nebo:
Do srdce tvého
jak do přehrady milosrdenství
svůj žal a úzkost vhazujeme
na ruce tvé jak na kotvy
naděje zavěšujeme poslední
ve chvílích nejtěžších
Panno věrná
Z tvých očí
Potěšení zarmoucených
sílu svou v žízni popíjíme
a radujeme se z nalezených cest
jež bolestný tvůj meč
klestil nám v houští bezradnosti
Před vpádem nepřátel
ať už jsou v nás či ve světě
do tebe se zavíráme
Věži Davidova
a před potopu nenávisti
hladiny oceánů zvedající
svět celý v sobě skryj
Archo úmluvy
Vůni, jež vábí nás ze všech stran
podivným magnetem milosti
usměrni
Růže tajemná
a podobu svou nám zjev
a podobu naši nám ukaž
v tobě
Zrcadlo spravedlnosti
Až půjdem okolo
a kladivem neodbytnosti své
prosbami na tebe zaklepem
Dome zlatý
nakloň se k nám
a polibkem pokoje
Uzdravení nemocných
malomocenství naše uzdrav
K tobě až přijdem naposled
poděkovat
jak do chrámu Šalomounova
a darem tělo s duší přinesem
ujmi se nás
a klíčem lásky mateřské
nebe nám otevři
Bráno nebeská
Nebo:
Bože v Trojici jediný,
z tebe vyšlo Slovo odvěké,
jež skrze Ducha Svatého
v Marii se stalo člověkem.
Dík za dar Matky Kristovy,
která i naší matkou je,
je radost rodu lidského,
církev ji zná a miluje.
Velebí naše duše Pána
i tebe, Maria, panenská Matko,
ty jsi po Kristu nejkrásnější
a vzácnější nad všechno zlato.
Andělský pozdrav „Milostiplná“
šeptáme v úžasu vždy znova,
zatímco ty nemluvíš slovy,
leč mateřstvím: Jsi Matkou Slova.
Ty jsi největší ženou Ducha
a lidství nejzralejší květ,
i náš duch raduje se s tebou,
dcero církve a sestro všech.
Jsi v Nazaretě s andělem,
v Betlémě se svým dítětem,
při prvním divu v Káni jsi,
pod křížem dovršuješ mateřství.
V tobě Bůh zjevil nové rysy
své lásky lidem darované,
lásky mateřské, sesterské
i dosud nepojmenované.
Chceme ji hledat, objevit,
nalézat v nové podobě,
Matko a Panno, dcero, sestro,
v svém rozjímání o tobě.
V poslušnosti a pokoře,
v čistotě, sebezapření,
chcem vtisknout světu rozměr tvůj,
daný v počátku stvoření.
Trojjedinému Bohu kéž
říkáme zas a zase
s tebou, Maria, v každý čas
své Fiat, Amen, staň se!
Nebo:
Stále jsi s námi, Ty, sluncem oděná
Na naší cestě hřbitovní
Jsi začátkem i koncem. Jsi světlem, kde je tma
Slza na ruce vraždění
Jsi výš nad krásu květu o Tvé podobě
Jsi níž než vězeň v cele
Jsi v křídlech písně o Tobě
Jsi dítětem v modlitbě neumělé
Jsi pevnou tvrzí válečného zděšení
Sama, a dravec odešel
V kamenech valených na nás Jsi ztišení
Jsi lípa za bzukotu včel
Pastýřka ovcí jsi, znáš práci hospodáře
a v duších dětí budíš dobro, ničíš zlo
Rodičko mlčení, Jsi stále tichá záře
V naše sedmibolestno
Sodomou vedeš ven
Od plének Domku až po Golgotu
Ty neopouštíš nás
V kapličkách polních cest Jsi růžencem
Když v našem vydechnutí posledním
své Ave ukládáš.
Nebo:
Maria bez poskvrny počatá,
Žena, jen žena, ale ta,
která svou mocí i přítomností
je větší než z bohyň minulosti
Kterákoli se zdála či snila, – jež
Tu jedinou práci má na práci, než
Veškerou slávu Boží propustit,
Tu slávu, která rozhodla se jít
Jen skrze ni a z ní se rozlévat
Ven a jiné cesty nehledat.
Že spjati a svázáni jsme, dím,
Kolem a kolem milosrdenstvím
Jakoby vzduchem; a tím spíš
je totéž Maria, po jménu výš.
Předivo předivné a šat divoucí
A přes náš hříšný globus se hrnoucí
Je ona, neboť Bůh vydal sám
Svou prozřetelnost jejím modlitbám.
Je víc než pouhá almužnice, ba
Je sama nejvýš sladká almužna
A lidstvu úradkem podílet se sluší
Na jejím životě jak životu na ovzduší…
… Ó buď jen, ty drahá, dím,
Matko, zcela mým ovzduším,
šťastnějším světem, v kterém bych
putoval a nepotkával hřích.
Kolem mne a nade mnou dli ty
Mým mrzkým očím v ústrety,
Ó sladké a širé nebe nad světy,
Mluv ke mně, sluchu se tkni,
O Boží lásce, ó vzduchu skutečný,
O prosbách, pokoře a pokání.
Světa mateční vzduchu divoucí,
Obejmi ach co ostrov plovoucí
mne, dítě své po tobě prahnoucí.
Nebo:
Buď pozdravena,
svatá Paní,
přesvatá Královno,
Matko Boží, Maria.
Buď pozdravena ty,
která jsi jeho palácem,
buď pozdravena,
která jsi jeho stanem.
Buď pozdravena,
která jsi jeho příbytkem,
buď pozdravena,
která jsi jeho rouchem.
Buď pozdravena,
která jsi jeho služebnicí.
Buď pozdravena,
která jsi jeho Matkou,
v níž všechna plnost milosti
a všechno dobro
bylo a stále je.
ŽALMY
1. ant. Hospodine, shlédni z nebe, pohleď na naše pohanění.
(Ty) jsi zamítl a zavrhl, *
zanevřels na svého pomazaného.
Pohrdl jsi smlouvou svého služebníka, *
jeho korunu znesvětils v prachu.
Pobořils všechny jeho hradby, *
jeho tvrze proměnils v trosky.
Každý, kdo šel kolem, ho oloupil, *
svým sousedům zůstal pro smích.
Povýšil jsi pravici jeho protivníků, *
rozveselils všechny jeho nepřátele.
Otupil jsi ostří jeho meče *
a nepomohl jsi mu v boji.
Nechals vyblednout jeho lesk *
a jeho trůn jsi povalil na zem.
Ukrátils dny jeho mladistvé svěžesti, *
zahrnul jsi ho hanbou.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. Hospodine, shlédni z nebe, pohleď na naše pohanění.
2. ant. Kristus je výhonek z Davidova kořene, zářivá jitřní hvězda.
Jak dlouho, Hospodine? †
Chceš se stále skrývat? *
Bude tvůj hněv hořet jak oheň?
Uvaž, jak krátký mám život, *
jak pomíjivé stvořils všechny lidi!
Žije někdo, kdo by neuzřel smrti? *
Kdo by se zachránil z moci podsvětí?
Kde jsou, Pane, tvé bývalé milosti, *
které jsi přísahal Davidovi při své věrnosti?
Pamatuj, Pane, na potupu svých služebníků, *
nosím v klíně všechna nepřátelství národů,
jimiž tupí, Hospodine, tvoji nepřátelé, *
jimiž tupí jednání tvého pomazaného.
Požehnán buď Hospodin navěky! *
Staň se! Staň se!
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. Kristus je výhonek z Davidova kořene, zářivá jitřní hvězda.
3. ant. Naše léta jsou jako tráva, která vadne, jen ty, Bože, zůstáváš navěky.
Pane, tys nám býval útočištěm *
od pokolení do pokolení!
Dříve než se zrodily hory, než povstala země a svět, *
od věčnosti do věčnosti jsi ty, Bože!
Rozkazem vracíš člověka v prach *
a pravíš: „Vraťte se, smrtelníci!“
Neboť tisíc let je v tvých očích †
jako včerejší den, který minul, *
a jako noční hlídka.
Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, *
podobají se pučící trávě:
Zrána kvete a bují, *
večer je skosena a vadne.
Hyneme vskutku pro tvůj hněv, *
děsíme se pro tvé rozhořčení.
Položils před sebe naše viny, *
naše tajné hříchy jsou ve světle tvé tváře.
Neboť pominuly všechny naše dny v tvém hněvu, *
jako vzdech jsme dokončili svá léta.
Našich let bývá úhrnem sedmdesát, *
u toho, kdo je při síle, osmdesát.
Většina jich je lopota a trýzeň, *
neboť rychle pomíjejí, a my odlétáme.
Kdo uváží sílu tvého hněvu *
a kdo se bojí tvé nevole?
Nauč nás počítat naše dny, *
ať dojdeme k moudrosti srdce.
Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? *
Slituj se nad svými služebníky!
Nasyť nás brzy svou slitovností, *
ať jásáme a radujeme se po celý život!
Potěš nás za dny, kdy jsi nás soužil, *
za léta, kdy jsme zakoušeli zlé.
Nechť se ukáže tvým služebníkům tvoje dílo, *
tvá sláva jejich synům.
Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, †
dej zdar práci našich rukou, *
dej zdar práci našich rukou!
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. Naše léta jsou jako tráva, která vadne, jen ty, Bože, zůstáváš navěky.
U tebe, Hospodine, je pramen života,
v tvé záři vidíme světlo.
PRVNÍ ČTENÍ
Začátek knihy Žalozpěvů
1,1-12.18-20
Zpustošení Jeruzaléma
Ach, jak opuštěné sedí
město kdysi plné lidí!
Stalo se podobným vdově,
(město) kdysi slavné mezi národy;
vládkyně nad zeměmi
se octla v porobě.
Bolestně pláče v noci,
slzy jí kanou po líci.
Nikdo ji netěší ze všech jejích milenců;
všichni přátelé ji zradili,
stali se z nich nepřátelé.
Juda šel do vyhnanství pro svou nepravost,
pro množství svého modlářství.
Sídlí mezi pohany,
nenalézá klid;
dostihli ho všichni, kdo se za ním hnali,
když byl v tísni.
Cesty k Siónu truchlí,
neboť nikdo nejde na slavnost;
všechny jeho brány jsou opuštěny,
vzdychá jeho kněžstvo,
jeho panny sténají,
sám je plný hořkostí.
Zvítězili jeho odpůrci,
jeho nepřátelé mají úspěch,
neboť pro množství jeho nepravostí
na něj Hospodin seslal bolest;
jeho děti jdou do zajetí,
hnány svým protivníkem.
Siónská dcera je zbavena
celé své krásy;
její knížata jsou jako berani,
kteří nenašli pastvu;
zhroutili se vyčerpáním
před tím, který je žene.
Jeruzalém vzpomíná
na dny své bídy a svého bloudění,
(na všechny své poklady,
které míval od pradávna),
když jeho lid upadal do moci nepřítele
a nikdo mu nepomohl.
Viděli to nepřátelé
a smáli se jeho zkáze.
Velmi zhřešila jeruzalémská dcera,
zhnusila se všem,
všichni její ctitelé jí pohrdli,
protože viděli její nahotu;
ona hlasitě vzdychá
a odvrací se.
Na lemu jejích šatů lpí nečistota,
už se nestará o budoucnost,
klesla tak, že to vzbuzuje podiv,
nemá těšitele.
„Shlédni, Hospodine, na mou bídu,
nepřítel jásá!“
Protivník vztáhl svou ruku
na všechny její poklady;
vidí, jak do její svatyně
vcházejí pohané,
kterým jsi zakázal
vstoupit do tvého shromáždění.
Všechen její lid sténá,
hledá chléb;
dává své skvosty za pokrm,
aby zachránil život.
„Shlédni, Hospodine, a uvaž,
jak jsem potupená!
Vy všichni, kteří jdete okolo cestou,
pohleďte a vizte,
zdali je bolest jako bolest má,
která mně byla způsobena,
jíž mě zasáhl Hospodin
v den svého rozjitřeného hněvu!
Spravedlivý je Hospodin,
neboť jsem vzdorovala jeho slovu.
Nuže, slyšte to, všechny národy,
a pohleďte na mou bolest.
Moje panny i moji jinoši
odešli do zajetí.
Volala jsem na své milence,
ti však mě zradili,
moji kněží a moji starci
zahynuli v městě,
když se sháněli po jídle,
aby zachránili život.
Pohleď, Hospodine, jak je mi úzko,
v mých útrobách to vře,
srdce se mi v nitru svíjí,
že jsem se zpupně vzepřela,
venku vraždí meč,
uvnitř (řádí) smrt.“
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
Pláč 1,16.18.12
Daleko je ode mě těšitel, který mě sílil. * Slyšte to všechny národy, a pohleďte na mou bolest.
Pohleďte a vizte, zdali je bolest jako bolest má. * Slyšte to všechny národy, a pohleďte na mou bolest.
DRUHÉ ČTENÍ
Z homilií svatého Bernarda, opata, obsažených v pojednání „Chvály panenské Matky“
(Hom. 2, 17, 1-33: SCh 390, 1993, 168-170)
Při každé příležitosti mysli na Marii a vzývej ji
A ta panna se jmenovala Maria, říká evangelista. Pohovořme si trochu i o tomto jménu, jež se prý překládá „hvězda mořská“ a velice případně se hodí pro Matku a Pannu Marii. Nanejvýš přiléhavě se totiž Maria přirovnává k hvězdě: neboť jako hvězda vysílá svůj paprsek bez vlastní újmy, tak Panna Maria bez porušení porodila Syna. Paprsek nezmenšil nikterak jas hvězdy, Syn nezmenšil neporušenost Panny.
Maria je vznešená hvězda vyšlá z Jakuba, její paprsek osvětluje celý vesmír, její záře vysoko svítí na nebi, ba až do podsvětí proniká, ozařuje i zemi, a hřeje více duši než tělo, podporuje ctnosti a ničí neřesti. Ona je ta nejjasnější a nejskvělejší hvězda, zářící ctnostmi a svítící příkladem, a po zásluze byla povýšena nad toto velké a rozsáhlé moře.
Každý, kdo víš, že ve vlnobití tohoto světa se spíše zmítáme uprostřed bouří a větrů, než kráčíme po pevné zemi, nespouštěj oči z této zářící hvězdy, nechceš-li, aby tě bouře pohltila. Opřou-li se do tebe vichry pokušení, narazíš-li na skaliska soužení, k hvězdě se dívej, Marii vzývej! Jsi-li zmítán vlnami pýchy nebo ctižádosti nebo nactiutrhačství nebo žárlivosti, k hvězdě se dívej, Marii vzývej! Otřásá-li loďkou tvé duše hněv, lakomství nebo svody těla, dívej se k Marii! Jsi-li poděšený velikostí svých hříchů, zmatený nečistým svědomím, přestrašený hrůzou před soudem a užuž tě pohlcuje hlubina zármutku a propast zoufalství, mysli na Marii!
V nebezpečích, v úzkostech, v pochybnostech na Marii mysli, Marii vzývej! Stále ji měj na rtech, stále ji měj v srdci. Chceš-li, aby se za tebe přimlouvala, buď pamětliv příkladu, který dala svým životem. Následuješ-li ji, nezbloudíš, prosíš-li ji, neupadneš do zoufalství, myslíš-li na ni, nechybíš, drží-li tě, neklesneš, chrání-li tě, nemusíš se bát, vede-li tě, neunavíš se, je-li k tobě milostivá, dojdeš k cíli. A tak sám na sobě zakusíš, jak zaslouženě bylo řečeno: A ta panna se jmenovala Maria.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Srov. Sir 24,27-28 (řec. 24,20); Lk 1,27
Vzpomínka na mě je nad med sladší, mít mě je nad plástev medu. * Jméno té panny je Maria.
Moje památka trvá po všechny věky. * Jméno té panny je Maria.
MODLITBA
Modleme se.
Všemohoucí Bože, prosíme tě, aby všichni, kdo slaví vznešené jméno blahoslavené Panny Marie, na její přímluvu od tebe přijali dobrodiní tvého milosrdenství. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Nakonec se připojí:
Dobrořečme Pánu.
Bohu díky.
Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.
Při slavení prodloužené vigilie před nedělí nebo slavností se vsunou před chvalozpěv Bože, tebe chválíme kantika a evangelium, jak je uvedeno v Dodatku (zatím ještě není zpracován pro online breviář).
Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí denní modlitby církve, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2023 J. Vidéky