15. únor 2024

Bl. Bedřicha Bachsteina a druhů, mučedníků
pro připomínku
(v pražské arcidiecézi)

V klášterním kostele Panny Marie Sněžné v Praze bylo dne 15. února 1611 umučeno 14 františkánů. Vedle čtyř Čechů: P. novicmistra Bedřicha Bachsteina a tří noviců: Jana, Emanuela a Antonína, to byli cizinci, kteří sem byli v roce 1604 povoláni, aby v tehdy převážně protestantské Praze sloužili katolické menšině: tři kněží – Španěl P. Juan Martinez, Ital P. Bartolomeo Dalmasoni a Francouz P. Simon; jáhen Ital Girolamo de Arese; podjáhen Ital Caspar Daverio; dva studenti teologie s časnými sliby – Němci Klement a Jakub; tři bratři laikové – Ital zahradník Giovanni Bodeo, Holanďan kuchař Kryštof Zelt a Němec krejčí Didak Jan. V situaci, kdy vyvrcholilo dlouhodobé napětí, císařem Rudolfem II. povolané pasovské vojsko oblehlo město a Pražané to vnímali jako ohrožení svých svobod, shromáždil se kolem tohoto kláštera dav asi 700 lidí, převážně městské spodiny. Zpustošili kostel i klášter a řeholníky pobili. Úcta k těmto Čtrnácti pražským mučedníkům je doložena už krátce po jejich smrti.

Modlitba se čtením

Bože, pospěš mi na pomoc.

Slyš naše volání.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen.

Tento úvod se vynechává, předcházelo-li uvedení do první modlitby dne.

HYMNUS

Láska mi dala z nebe

sestoupit v tento svět,

ona mi káže sebe

dát v oběť, i svou krev.

Láskou mi srdce puká,

milostí přemnohou,

kříž ani smrti muka

ji zdolat nemohou.

Korunu nosit z trní

mě ona učí jen,

posměchu jenom pro ni

jsem terčem učiněn.

Že v žízni žluč jsem lokal,

že srdce pilo tresť,

že oštěp bok můj proklál,

jen dílo lásky jest.

Jen pro ni, přeubohý,

v úzkostech přebývám,

pro ni ruce i nohy

probity hřeby mám.

Tu věrnou muku moji

chceš splatit duše, rci?

Miluj mě! To mě zhojí.

Jen lásku, Lásko, chci.

ŽALMY

1. ant. Bože, tys nám pomohl k vítězství nad našimi nepřáteli, zahanbils ty, kteří nás nenávidí.

Žalm 44 (43)
Lid v tísni žádá o pomoc
V tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. (Řím 8,37)
I (2-9)

Bože, slýchali jsme na vlastní uši, *

naši otcové nám vyprávěli,

cos vykonal za jejich časů, *

v pradávných dobách.

Tys je svou rukou usadil, když jsi vyhnal pohany, *

dals jim růst, když jsi potřel národy.

Vždyť neobsadili zemi svým mečem, *

nepomohlo jim k vítězství jejich rameno,

byla to tvá pravice a tvé rámě, *

tvá jasná tvář, neboť jsi je miloval.

Tys můj král a můj Bůh, *

popřál jsi vítězství Jakubovi.

S tebou jsme zdolali své nepřátele, *

v tvém jménu jsme pošlapali své protivníky.

Na svém luku jsem si nezakládal, *

vítězství mi nedal můj meč.

Ty však jsi nám pomohl k vítězství nad našimi nepřáteli, *

zahanbils ty, kteří nás nenávidí.

Bohem jsme se stále honosili, *

navěky jsme chválili tvé jméno.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Bože, tys nám pomohl k vítězství nad našimi nepřáteli, zahanbils ty, kteří nás nenávidí.

2. ant. Obrátíte-li se k Hospodinu, on od vás neodvrátí svou tvář.

II (10-17)

Nyní však jsi nás zavrhl a zahanbil, *

netáhneš už, Bože, s našimi vojsky.

Dopustil jsi, že jsme utíkali před odpůrci, *

nabrali si lupu ti, kdo nás nenávidí.

Vydal jsi nás jak ovce na porážku *

a rozptýlils nás mezi pohany,

takřka zadarmo jsi odprodal svůj národ, *

nezískal jsi mnoho jejich cenou.

Našim sousedům jsi nás vydal na pohanu, *

našemu okolí v potupu a posměch.

Dopustils, že jsme se stali pro národy pořekadlem, *

pohané nad námi posměšně kývají hlavou.

Svou hanbu mám stále na zřeteli, *

stud se mi hrne do tváře,

když slyším pohanu a výsměch, *

když vidím nepřítele, jak se chce pomstít.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Obrátíte-li se k Hospodinu, on od vás neodvrátí svou tvář.

3. ant. Pane, neskrývej svou tvář, nezapomínej na naši bídu a útisk.

III (18-27)

To vše nás stihlo, i když jsme na tebe nezapomínali *

ani nezrušili tvou smlouvu;

neodvrátilo se ani naše srdce *

a nesešly naše kroky z tvé stezky,

když jsi nás rozdrtil na strastiplném místě, *

a přikryl jsi nás temnotou.

Kdybychom zapomněli na jméno svého Boha, *

kdybychom vztáhli své ruce k cizímu bohu,

nebyl by na to Bůh přišel? *

Vždyť on zná tajnosti srdce!

Pro tebe jsme přece stále vražděni, *

mají nás jen za jatečné ovce!

Vzbuď se, proč spíš, Pane? *

Probuď se, neodháněj nás navždy!

Proč skrýváš svou tvář, *

zapomínáš na naši bídu a útisk?

Vždyť do prachu je sražena naše duše, *

na zemi leží naše tělo.

Povstaň nám na pomoc *

a vysvoboď nás pro svou lásku!

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Pane, neskrývej svou tvář, nezapomínej na naši bídu a útisk.

Kdo má zalíbení v Hospodinově zákoně,

ve svůj čas přináší ovoce.

PRVNÍ ČTENÍ

Začátek druhé knihy Mojžíšovy

1,1-22

Útlak izraelského lidu

Toto jsou jména Izraelových synů, kteří s Jakubem přišli do Egypta; každý přišel se svou rodinou: Ruben, Simeon, Levi a Juda, Isachar, Zabulon a Benjamín, Dan a Neftali, Gad a Aser. Všech, kdo pocházeli od Jakuba, bylo sedmdesát lidí; Josef byl (už) v Egyptě. Potom zemřel Josef i všichni jeho bratři a celé to pokolení. Izraelští synové byli plodní, rozrostli se, rozmnožili a byli velmi zdatní, takže se jimi naplnila země.

V Egyptě se dostal k vládě nový král, který nevěděl nic o Josefovi. Řekl svému národu: „Hle, národ synů Izraele je příliš četný a silný na nás. Jednejme vůči němu obezřetně, aby se nerozmnožil a v případě války se nepřidal k našim nepřátelům, s námi nebojoval a neodešel ze země.“

Ustanovili tedy nad nimi dozorce pro roboty, aby je týrali robotou. Stavěli faraonovi zásobovací města Pithom a Rameses. Čím více však je týrali, tím víc se množili a rostli, takže Egypťané se hrozili synů Izraele. Tyranií si je podrobili, ztrpčovali jim život tvrdou prací (s přípravou) hlíny, cihel a všelijakou prací na poli, vůbec je dřeli tyransky.

Egyptský král poručil hebrejským porodním pomocnicím, z nichž jedna se jmenovala Šifra a druhá Pua: „Když budete Hebrejkám pomáhat při porodu a zjistíte, že je to chlapec, usmrťte ho, když to bude děvče, ať je naživu!“ Ale porodní pomocnice se bály Boha, nejednaly podle rozkazu egyptského krále a nechávaly chlapce naživu.

Král si zavolal porodní pomocnice a řekl jim: „Copak to děláte, že necháváte chlapce naživu?“ Porodní pomocnice odpověděly faraonovi: „Hebrejky nejsou jako egyptské ženy: Jsou tělesně silné a rodí dříve, než k nim přijde porodní pomocnice.“ Bůh prokazoval porodním pomocnicím dobrodiní a lid se množil a byl velmi zdatný. Protože se porodní pomocnice bály Boha, popřál zdar jejich rodinám.

Ale farao poručil všemu svému lidu: „Každého narozeného chlapce hoďte do řeky (Nilu), každé děvče však nechte naživu!“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Gn 15,13-14; srov. Iz 49,26

Bůh řekl Abrámovi: Tvoji potomci budou žít jako cizinci v zemi, která nebude jejich; budou tam žít v otroctví a v pokoření po čtyři sta let. * Já budu soudit národ, kterému budou otročit.

Jsem tvůj zachránce a vykupitel. * Já budu soudit národ, kterému budou otročit.

DRUHÉ ČTENÍ

Z kázání svatého Lva Velikého, papeže

(Sermo 6 de Quadragesima, 1-2: PL 54,285-287)

Duchovní očišťování postem a milosrdenstvím

Nejmilejší, země je plná Hospodinovy milosti. To platí v každé době. Vždyť příroda je každému věřícímu přímo školou uctívání Boha. Nebe i země, moře a vše, co je v nich, dosvědčují dobrotu a všemohoucnost svého původce a podivuhodná krása služebných živlů nutí rozumného tvora k tomu, aby náležitě vzdával Tvůrci díky.

A přesto se nám v těchto dnech, kterým tajemství obnovy člověka vtisklo mimořádný charakter a které podle pevného řádu těsně předcházejí velikonočnímu svátku, zvlášť ukládá, abychom se ještě lépe připravili a duchovně očistili.

Přímo k podstatě velikonočních svátků totiž patří, že se celá církev má radovat z odpuštění hříchů. To platí nejenom pro ty, kteří se znovu rodí ze svátostného křtu, ale i pro ty, kteří již dříve byli přijati za Boží děti.

I když z nás totiž nové lidi zásadním způsobem vytváří koupel znovuzrození, přece se všichni potřebujeme každodenně očišťovat od rezu smrtelnosti. A není mezi námi nikdo, kdo by se na své cestě kupředu neměl snažit, aby byl stále lepší. Celkově je třeba zaměřit všechno úsilí k tomu, aby při oslavě dne vykoupení nebyl nikdo v zajetí svých starých chyb.

Proto tedy, nejmilejší, to, co má dělat každý křesťan v každé době, je nyní třeba dělat ještě horlivěji a zbožněji, aby se apoštolské ustanovení o čtyřicetidenním postu neplnilo pouze újmou v jídle, ale abychom se co nejvíce zdržovali zlého.

Není nic užitečnějšího, než spojit s rozumným a svatým postem skutky milosrdenství. Tímto společným slovem milosrdenstvím rozumíme nejrůznější chvályhodné skutky zbožnosti a lásky, takže i při nestejných možnostech mohou věřící prokázat stejného ducha milosrdenství.

Neboť lásce, kterou jsme zavázáni stejně vůči Bohu i vůči člověku, nikdy nestojí v cestě tolik překážek, že by nemohla svobodně usilovat o dobro. Podle andělských slov: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle se každý člověk posvěcuje nejen tím, že má dobrou vůli, ale i tím, že uskutečňuje pokoj, když bližním, kteří strádají jakoukoli nouzí, prokazuje účinnou lásku.

Skutky lásky mají značně široké pole působnosti: Opravdovým křesťanům se tu nabízí velké množství možností, takže se na dávání almužny mohou podílet nejen bohatí, kteří žijí v nadbytku, ale i středně zámožní a chudí. Neboť i když nemají pro štědrost stejné hmotné prostředky, jsou přece stejní ve svém smýšlení.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Postní doba nám otevřela brány ráje; prožijme ji v duchu modlitby a pokání, * abychom se v den vzkříšení mohli radovat s Pánem.

Jednejme vždycky jako Boží služebníci, * abychom se v den vzkříšení mohli radovat s Pánem.

ČTENÍ

Z Apoštolského listu Salvifici doloris svatého papeže Jana Pavla II.

(AAS 76 [1984], 201-250, nn. 25.26.27.31)

Zvláštní důkaz podobnosti a spojení s Kristem

Kristus vícekrát mluvil o tom, že jeho učedníci a vyznavači budou trpět mnohá pronásledování, což se, jak známo, nedálo jen v prvních stoletích života církve pod římským panstvím, nýbrž se v různých epochách dějin na různých místech země děje i dnes.

Evangelium mluví na různých místech o utrpení „pro Krista“ a „kvůli Kristu“, a to samotnými slovy Ježíše nebo apoštolů. Mistr neskrývá svým učedníkům a následovníkům perspektivu utrpení, nýbrž otevírá jim ji s celou upřímností, přičemž poukazuje na nadpřirozenou sílu, která s nimi bude v pronásledování a útlaku „pro jeho jméno“. Bude to zároveň zvláštní důkaz podobnosti a spojení s ním.

Kristus si ponechává na svém těle vzkříšeném z mrtvých znamení ran z kříže: na svých rukou, nohou a také v boku. Vzkříšením zjevuje vítěznou sílu utrpení a přesvědčením o této síle naplňuje srdce apoštolů, které si vyvolil za své, a také těch, které si stále vybírá a posílá. Apoštol Pavel říká: Tak i všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, budou pronásledováni.

Jestliže první velkou kapitolu evangelia o utrpení píší v průběhu generace ti, kteří trpí pronásledováním pro Krista, současně se v toku dějin odehrává jiná velká kapitola tohoto evangelia. Píší ji všichni ti, kteří trpí spolu s Kristem a spojují své lidské bolesti s jeho spasitelným utrpením. V nich se naplňuje evangelium o utrpení a zároveň každý z nich jej nějakým způsobem píše dále: píše jej a hlásá světu, svému okolí i lidem své doby.

Církev proto pohlíží na všechny trpící bratry a sestry jako na rozmanité nositele své nadpřirozené síly. Jak často se k nim obracejí církevní pastýři a hledají u nich pomoc a podporu! Evangelium o utrpení je psáno nepřetržitě a neustále promlouvá slovy podivuhodného protikladu: prameny Boží síly vyvěrají právě z lidské slabosti. Účastníci Kristova utrpení mají ve svých strastech zvláštní podíl na nekonečném pokladu vykoupení světa a mohou jej sdílet s ostatními. Čím více je člověk ohrožen hříchem a čím více ho svazují provinění, která s sebou nese dnešní svět, tím větší je i význam lidského utrpení.

Je tedy třeba, aby se všichni trpící, kteří věří v Krista, sešli duchem a smýšlením pod křížem Kalvárie. Zvláště pak ti, kteří trpí pro víru v Ukřižovaného a Vzkříšeného, aby oběť jejich utrpení přinesla naplnění Spasitelovy prosby: ať všichni jsou jedno. A tam ať se také sejdou všichni lidé dobré vůle, neboť na kříži je „Vykupitel člověka“, muž bolesti, který na sebe vzal muka tělesná i duševní všech časů, aby mohli v lásce porozumět spásnému smyslu svých bolestí i odpovědím na otázky, které kladou.

Spolu s Marií, matkou Kristovou, která stála u kříže, stojíme u všech křížů dnešního člověka. Vzýváme všechny svaté, kteří měli po staletí zvláštní účast na mukách Kristových. Prosíme je, aby nám pomáhali. A žádáme vás všechny, kteří trpíte trýzní, abyste nás podpořili. Prosíme vás slabé, abyste působili jako zdroj síly pro církev a lidské pokolení. V nejkrutějším zápase mezi dobrem a zlem, jehož je náš věk velkou arénou, nechť zvítězí vaše utrpení ve spojení s křížem Kristovým.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Mt 10,28; Jan 15,21a

Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, * duši zabít nemohou.

To všechno vám způsobí kvůli mému jménu. * Duši zabít nemohou.

MODLITBA

Modleme se.

Všemohoucí, věčný Bože, ty jsi blahoslaveným mučedníkům Bedřichovi a druhům dopřál, aby žili spojeni poutem Kristovy lásky a zůstali věrní jeho církvi, dej, ať podle jejich zářného příkladu překonáváme každé rozdělení a jsme jedno srdce a jedna duše. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Nakonec se připojí:

Dobrořečme Pánu.

Bohu díky.

Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.

Při slavení prodloužené vigilie před nedělí nebo slavností se vsunou před chvalozpěv Bože, tebe chválíme kantika a evangelium, jak je uvedeno v Dodatku (zatím ještě není zpracován pro online breviář).

Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí denní modlitby církve, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.

Text © Česká biskupská konference, 2018

© 1999-2023 J. Vidéky