20. srpen 2024

Sv. Bernarda, opata a učitele církve
Památka

Narodil se roku 1090 ve Fontaines-lés-Dijon ve Francii. V roce 1111 opustil rodné šlechtické sídlo a spolu se svými čtyřmi bratry vstoupil do cisterciáckého kláštera v Citeaux. Z pověření opata zbudoval nový klášter v Clairvaux (1115) a stal se tam opatem. Miloval klášterní samotu, ale pro dobro církve ji nejednou neváhal opustit a zasáhnout do veřejného dění. Vystoupil proti vzdoropapeži Anakletovi II. (1130) a proti tehdejším bludařům Petru Abelardovi (1140) a Arnoldovi z Brescie (1144). Když se stal papežem jeho žák Evžen III. (1145), napsal pro něj pětisvazkové dílo o povinnostech papeže a zásadách hlubokého duchovního života. Z papežova pověření vybízel k druhé křížové výpravě (1147-48) na odražení tureckých vojsk a dožil se bolestného zklamání, když tato výprava pro nesvornost a hrabivost křižáků a různé zákulisní pletichy jejich vůdců skončila tragickým nezdarem. Zanechal mnoho spisů o duchovním životě a vynikal velikou úctou k Panně Marii. Jeho kázání o Písni písní patří ke skvostům křesťanské mystické literatury. Zemřel 20. VIII. 1153 v Clairvaux. V roce 1174 byl prohlášen za svatého a roku 1830 za učitele církve.

Modlitba se čtením

Bože, shlédni a pomoz.

Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja.

Tento úvod se vynechává, předcházelo-li pozvání k modlitbě.

HYMNUS

Věčné slunce, jež zaléváš

svým světlem všechno stvoření,

tys myslí nadpozemská zář,

zpěv našich srdcí tobě zní.

Tvůj Svatý Duch vždy v péči má

ty živé lampy planoucí,

jejichž zář světu odkrývá

ke spáse stezky vedoucí.

Co plyne z nebeských tvých slov

a srdcím z přirozenosti,

to všechno zaskvělo se znov

v tvých služebnících milosti.

Vavřínů jejich účasten

i pro jas svého učení

skví se dnes blažený muž ten,

i od nás vděčně chválený.

Dej kvůli němu, prosíme,

ať bezpečně vždy, Bože, jdem

po cestě pravdy jediné,

až k tobě jednou dospějem.

To uděl, Otče přesvatý,

se Synem stejné podstaty,

jenž s Duchem, který těší nás,

nad světem vládneš v každý čas. Amen.

PSALMODIE

Ant. 1 Pane, kéž tě dosáhne můj hlas, svoji tvář mi neukrývej.

Žalm 101 (102)
Vyhnancova přání a prosby
Bůh nás těší ve všech našich souženích. (2 Kor 1, 4)
I

Pane, vyslyš moje prosby, *

kéž tě dosáhne můj hlas!

Svoji tvář mi neukrývej *

v dnešní strastiplný den.

Nakloň ke mně ucho svoje, *

pospěš na mé volání!

Dny mé jako dým se tratí, *

v kostech spaluje mě žár.

Srdce schne jak zprahlá tráva, *

zapomínám už i jíst.

Sténáním a nářkem stálým *

už jen kost a kůže jsem,

podobám se ptáku v poušti, *

jsem jak sýček v sutinách,

chřadnu, naříkám jak ptáče *

osiřelé na střeše.

Stále běsní nepřátelé, *

tupí mě a klnou mi.

Popel jídám jako chleba, *

ředím nápoj slzami,

pro tvůj hněv a rozhorlení: *

zdvihls mě – a svrhl zpět!

Mé dny jsou stín klesající, *

sám jak tráva uvadám.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Pane, kéž tě dosáhne můj hlas, svoji tvář mi neukrývej.

Ant. 2 Shlédni, Pane, na prosby ubohých.

II

Avšak ty, Pane, trváš věčně, *

tvé jméno z rodu do rodu.

Vstaň, ustrň se zas nad Siónem, *

nadešel k slitování čas.

Milují jej tví služebníci, *

pláčí nad jeho zřícením.

Národy budou ctít tvé jméno, *

tvou slávu všichni králové,

až zbuduje Pán Sión znova, *

zjeví se ve své nádheře,

až k prosbě bezmocných se skloní, *

nezhrdne jejich modlitbou.

Tak budiž psáno pro budoucí, *

ať příští národ Pána ctí!

Neboť Pán shlédl ze svatyně, *

on z nebe na zem popatřil,

zajatců vzdechy aby slyšel, *

zachránil ty, jimž hrozí smrt.

Pak synové tvých služebníků *

přebývat budou v bezpečí

a jejich potomstvo i nadál *

před tvojí tváří potrvá

k cti tvého jména na Sióně, *

k tvé chvále v Jeruzalémě,

až národy a celé říše *

se k službě Páně shromáždí.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Shlédni, Pane, na prosby ubohých.

Ant. 3 Založil jsi zemi, Pane, nebesa jsou dílem tvým.

III

Cestou ochabla má síla, *

dej mi znát těch pár mých dní,

z půlky jich mě neodváděj! *

Věky věků je tvých let!

Dávno založil jsi zemi, *

nebesa jsou dílem tvým:

pominou, ty budeš dále; †

rozpadnou se jako šat, *

změníš je, jak šat se mění.

Ty však stále stejný trváš, *

roků tvých je bez konce.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Založil jsi zemi, Pane, nebesa jsou dílem tvým.

Poslyš, můj lide, mé naučení.

Slovům mých úst nyní nastav uši!

PRVNÍ ČTENÍ

Z knihy proroka Izaiáše

7,1-17

Hrozba války – znamení Emanuele

Za dnů Achaza, syna Jotama, který byl synem Uzijáha, judského krále, vytáhl Resin, král aramejský, a Pekach, syn Remaljáhův, král izraelský, proti Jeruzalému do boje, ale nemohli ho dobýt.

Davidův dům dostal zprávu: Aramejci táboří v Efraimsku. Tu se zachvělo královo srdce i srdce jeho lidu, jako se chvějí stromy v lese větrem. Hospodin řekl Izaiášovi: „Jdi naproti Achazovi, ty a tvůj syn Šearjašub, na konec vodovodu horního rybníka na cestu u valchářova pole a řekneš mu:

Hleď zůstat klidný a neboj se, neklesej na mysli před těmito dvěma kousky čadících oharků, před Resinem, zuřícím hněvem, a Aramejci a před synem Remaljáhovým, poněvadž se proti tobě spikli Aramejci s Efraimity a synem Remaljáhovým a řekli: ‚Potáhneme na Judsko, naženeme mu hrůzu, obsadíme ho a uděláme tam králem syna Tabealova.‘“

Tak praví Pán, Hospodin:

„Nezdaří se to, nestane se to!

Hlavou Aramejska je Damašek

a hlavou Damašku je Resin

ještě šedesát pět let,

a přestane Efraim být národem.

Hlavou Efraimska je Samaří

a hlavou Samaří je Remaljáhův syn.

Jestliže neuvěříte,

neobstojíte.“

Znovu mluvil Hospodin k Achazovi: „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!“ Achaz však řekl: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“ Tu pravil Izaiáš: „Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel – to je ‚Bůh s námi‘. Bude jíst smetanu a med, aby uměl zavrhovat zlo a volit dobro. Neboť dříve než bude chlapec umět zavrhovat zlo a volit dobro, bude opuštěna země, jejíchž dvou králů se hrozíš. Hospodin přivede na tebe, na tvůj lid a na dům tvého otce dny, jaké nebyly od té doby, kdy odpadl Efraim od Judy: přivede asyrského krále.“

RESPONSORIUM

Iz 7,14; 8,10; Lk 1,30.31

Hle, panna počne a porodí syna * a bude nazván Emanuel, to je Bůh s námi.

Neboj se, Maria. Počneš a porodíš syna * a bude nazván Emanuel, to je Bůh s námi.

DRUHÉ ČTENÍ

Z kázání svatého Bernarda

(Sermo 83,4-6: Opera omnia, Edit. Cisterc. 2 [1958], 300-302)

Miluji, protože miluji; miluji, abych miloval

Láska si sama stačí, líbí se sama sebou a kvůli sobě. Je sama sobě zásluhou i odměnou. Láska nehledá důvod ani plod svého bytí mimo sebe: jejím plodem je to, že miluje. Miluji, protože miluji; miluji, abych miloval. Láska je něčím velikým, vrací-li se k svému počátku, má-li zpětný vztah k svému původu, vlévá-li se opět do svého pramene, aby z něho stále čerpala a ustavičně z něho vyvěrala. Ze všech hnutí, myšlenek a citů duše je láska to jediné, čím může tvor, i když ne stejnou mírou, dávat odpověď svému Tvůrci, nebo mu splácet něčím podobným. Neboť když Bůh miluje, nechce nic jiného, než aby byl milován. Pro nic jiného nemiluje, než aby byl milován, neboť ví, že právě láska učiní blaženými ty, kdo ho budou milovat.

Láska Ženicha, či spíše Ženich, jenž je láska sama, žádá za svou lásku jen lásku a věrnost. Proto budiž dovoleno té, která je milována, aby splácela láskou. Což by mohla nemilovat nevěsta, a to nevěsta Lásky? Což by mohla být Láska nemilována?

Právem se vzdává nevěsta všech jiných náklonností a celá se věnuje jedině lásce, neboť má dávat odpověď lásce tím, že ji miluje. Ale i kdyby se zcela rozplynula láskou, co je to ve srovnání s věčným prouděním onoho pramene? Vždyť milující a Láska, duše a Slovo, nevěsta a Ženich, Stvořitel a tvor neoplývají stejnou hojností: je mezi nimi takový rozdíl, jako mezi tím, kdo žízní, a pramenem.

Co z toho tedy vyplývá? Nesplní se nikdy přání té, která touží po sňatku, vzdychá, plane žárem lásky a s velikou důvěrou čeká? Vyjde její přání zcela naprázdno proto, že ona nemůže udržet krok s obrem, nemůže závodit v sladkosti s medem, v mírnosti s beránkem, v bělosti s lilií, v jasnosti se sluncem, v lásce s tím, který je láska sama? Nikoliv. Neboť i když tvor miluje méně, protože jeho možnosti jsou menší, miluje-li celou svou bytostí, nic v té lásce nechybí, protože je celá. A když takto miluje, rovná se to sňatku, neboť na tuto její lásku nemůže být odpovědí láska menší, a v oboustranné shodě spočívá plné a dokonalé manželství. Jen ať nikdo nepochybuje o tom, že duše je božským Slovem milována dříve a více.

RESPONSORIUM

Srov. Žl 30 (31),20; srov. Žl 102 (103),17

Jak velká je tvá dobrota, Pane, * kterou máš pro ty, kdo se tě bojí.

Tvá láska trvá od věků na věky, * Kterou máš pro ty, kdo se tě bojí.

MODLITBA

Modleme se.

Bože, tys dal svatému opatu Bernardovi milost, aby byl světlem v tvé církvi a horlil pro její obnovu; na jeho přímluvu naplň také nás podobnou horlivostí ducha, abychom žili jako děti světla. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Nakonec se připojí:

Dobrořečme Pánu.

Bohu díky.

Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.

Při slavení prodloužené vigilie před nedělí nebo slavností se vsunou před chvalozpěv Bože, tebe chválíme kantika a evangelium, jak je uvedeno v Dodatku (zatím ještě není zpracován pro online breviář).

Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí liturgie hodin, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.

Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.

© 1999-2023 J. Vidéky