Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
Jezu Kriste, Synu Boží,
plný nebeského zboží,
rač přítomen býti,
svým darem nás obdařiti,
slovo svoje nám předkládej,
v něm nasycení dej.
Ty jsi Slovo Otce svého
a obraz výborný jeho,
skrz tebe svou mocí
stvořil Otec všechny věci,
svým slovem vše udržuješ
a moudře spravuješ.
Ty, jenž jsi světlem národům
a ze všech vzděláváš svůj dům,
ty jsi naše slunce,
vycházející od Otce,
všechny jasně osvěcuješ,
život nám daruješ.
Přidej k tomu své milosti,
ať slova tvá s ochotností
srdcem přijímáme,
že jsme z Boha, poznáváme,
nejsme marní posluchači
spasitelných řečí.
Ať v zemi srdce našeho
Duchem tvým napraveného
slov tvých přijímání
nese hojné požehnání
a dar pravdy z tvé milosti
ať se v nás rozhostí.
Ať v tvé pravdě zůstáváme,
tak ovoce vydáváme
života ctnostného,
abychom mohli slavného
života v nebi dojíti,
s tebou věčně býti.
ŽALMY
1. ant. Kristův kříž je pro nás stromem života.
Blaze tomu, kdo nechodí, jak mu radí bezbožní, †
nepostává na cestě, kudy chodí hříšní, *
a nezasedá ve shromáždění rouhačů,
ale má zalíbení v Hospodinově zákoně *
a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí.
Podobá se tak stromu zasazenému u vodních proudů, *
ve svůj čas přináší ovoce,
listí mu nevadne *
a daří se mu vše, co koná.
Jinak je tomu s bezbožnými, zcela jinak: *
jsou jako pleva rozvátá větrem.
Proto neobstojí bezbožní na soudu *
ani hříšní ve shromáždění spravedlivých,
vždyť Hospodin dbá o cestu spravedlivých, *
ale cesta bezbožných skončí záhubou.
Ant. Kristův kříž je pro nás stromem života.
2. ant. Já jsem ustanovil svého krále na Siónu.
Proč se pohané bouří, *
proč národy strojí marné plány?
Pozdvihují se pozemští králové †
a vladaři se spolu umlouvají *
proti Hospodinu a jeho Pomazanému.
„Rozlámejme jejich okovy *
a odhoďme jejich pouta!“
Směje se ten, který na nebesích trůní, *
jsou Pánu k smíchu.
Potom k nim rozhorlen mluví, *
děsí je svým hněvem;
„Já jsem přece ustanovil svého krále *
na Siónu, na své svaté hoře!“
Vyhlásím Hospodinovo rozhodnutí, †
Pán mi řekl: „Ty jsi můj syn, *
já jsem tě dnes zplodil.
Požádej mě, a dám ti v majetek národy, *
do vlastnictví končiny země.
Můžeš je roztlouci železným prutem, *
jako hliněnou nádobu je můžeš rozbít.“
Nuže, králové, pochopte! *
Dejte si říci, vladaři země!
V bázni se podrobte Hospodinu, *
s chvěním ho poslouchejte,
aby se nerozhněval k vaší zhoubě, *
protože jeho hněv se roznítí rychle.
Blaze všem, *
kdo se k němu uchylují!
Ant. Já jsem ustanovil svého krále na Siónu.
3. ant. Ty jsi, Hospodine, můj štít, ty mi pozvedáš hlavu.
Hospodine, kolik je těch, kdo mě sužují! *
Mnoho jich na mě dotírá!
Mnoho jich o mně říká: *
„Ani Bůh mu nepomůže!“
Ty však, Hospodine, jsi můj štít, *
jsi má chlouba, ty mi pozvedáš hlavu!
Hlasitě jsem volal k Hospodinu, *
vyslyšel mě ze své svaté hory.
Klidně jsem ulehl a usnul. *
Probudil jsem se, protože mi Hospodin pomáhá.
Nezaleknu se ani tisíců, *
kteří mě obkličují.
Povstaň, Hospodine, *
můj Bože, zachraň mě!
Všem mým protivníkům jsi rozbil čelisti, *
bezbožníkům jsi vyrazil zuby!
U Hospodina je spása: *
Na tvém lidu ať spočine tvé požehnání!
Ant. Ty jsi, Hospodine, můj štít, ty mi pozvedáš hlavu.
Kristova nauka ať je u vás v plné síle,
moudře se navzájem poučujte a napomínejte.
PRVNÍ ČTENÍ
Začátek knihy Ester
1,1-3.9-13.15-16.19; 2,5-10.16-17
Odmítnutí královny Vašti a vyvolení Estery
Achašveróš, který kraloval nad sto dvaceti sedmi krajinami od Indie až po Etiopii, seděl na svém královském trůnu na hradě v Súšanu. V třetím roce svého kralování uspořádal velkou hostinu pro všechny své velmože a služebníky. Byli před ním shromážděni vojenští činitelé perští a médští, šlechta a správcové krajin.
Také královna Vašti pořádala hostinu pro ženy v královském domě krále Achašveróše.
Sedmého dne, když se král rozjařil vínem, nařídil Mehúmanovi, Bizetovi, Charbónovi, Bigtovi, Abagtovi, Zetarovi a Karkasovi, sedmi dvořanům, kteří ho obsluhovali, aby před něho přivedli královnu Vašti s královskou korunou. Chtěl národům a velmožům ukázat její krásu; byla totiž půvabného vzhledu.
Ale ona se zdráhala, a přestože jí král poslal po dvořanech příkaz, odmítla přijít. Král se velmi rozhněval a v návalu zlosti se obrátil na mudrce znalé časů, neboť všechno konával po poradě s těmi, kteří znali zákony a právo předků. Otázal se: „Co se má podle zákona stát s královnou Vašti za to, že neučinila, co jí po dvořanech vzkázal král Achašveróš?“
Tu řekl Memíkan před králem a velmoži: „Královna Vašti se provinila nejen proti králi, ale i proti všem velmožům a proti všem národům, které žijí ve všech krajinách krále Achašveróše. Uzná-li to král za vhodné, ať vydá královské nařízení, které se zapíše mezi zákony perské a médské a bude neodvolatelné: ‚Vašti už nesmí předstoupit před krále Achašveróše a její královskou hodnost ať dostane jiná, lepší než je ona.‘“
Na hradě Šúšanu byl jeden žid jménem Mardocheus, syn Jaira, syna Šimeje, syna Kišova, Benjamínovec. Byl přestěhován z Jeruzaléma s přesídlenci, kteří byli přestěhováni spolu s judským králem Jechonjáhem, kterého přestěhoval babylónský král Nabuchodonozor. Vychovával Hadasu neboli Esteru, dceru svého strýce, protože ztratila oba rodiče. Byla to dívka krásné postavy a půvabného vzhledu. Po smrti jejího otce a její matky ji Mardocheus přijal za vlastní dceru.
Když se rozhlásil králův výnos, a podle jeho ustanovení bylo mnoho dívek shromážděno na hradě v Šúšanu pod dohled Hegajův, také Ester byla dána do královského domu pod dohled Hegaje, strážce žen. Dívka se mu zalíbila a získala jeho přízeň. Hned jí poskytl náležitou péči a příděly jídla. Přidělil jí též sedm nejvybranějších dívek z královského domu a umístil ji i její dívky do nejlepší části domu pro ženy. Ester neřekla, z jakého národa a rodu pochází, protože jí Mardocheus přikázal, aby o této věci pomlčela.
Tak byla Ester vzata ke králi Achašveróšovi do jeho královského domu desátého měsíce, to je měsíce tebetu, v sedmém roce jeho kralování. Král si Esteru zamiloval nade všechny ženy; získala více jeho přízně a náklonnosti než všechny ostatní dívky. Na hlavu jí vložil královskou korunu a ustanovil ji královnou místo Vašti.
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
Žl 113 (112),5-8; Lk 1,51-52
Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, který trůní na výsosti a shlíží dolů na nebe i na zem? * Slabého zdvihá z prachu, ze smetiště povyšuje chudého, aby ho posadil vedle knížat.
Rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně, mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil. * Slabého.
DRUHÉ ČTENÍ
Z listu svatého Augustina, biskupa, Probě
(Ep. 130,8,15.17 – 9,18: CSEL 44,56-57.59-60)
Rozněcujme v modlitbě svou touhu
Nač se rozptylujeme vším možným a klademe si otázku, oč se modlit? Proč se bojíme, že bychom se třeba mohli modlit nepatřičně, a neřekneme raději slova žalmu: Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám. Tam se přece všechny dny naplňují bez přicházení a pomíjení, začátek jednoho není koncem druhého; všechny jsou zároveň a bez konce, neboť ani život, jemuž ty dny patří, nemá konec.
Abychom dosáhli tohoto blaženého života, sám pravý Život nás naučil se modlit: ne mnohomluvně, jako kdybychom měli být vyslyšeni tím spíš, čím budeme upovídanější – vždyť se modlíme k tomu, který, jak říká Pán, ví, co potřebujeme, dříve než ho o to požádáme.
Můžeme se ptát, proč nás učí modlit, když zná naše potřeby dříve, než ho o něco poprosíme. Tato otázka by nás mohla dráždit, kdybychom se nedovtípili, že náš Pán a Bůh tím nechce poznávat naši vůli, tu přece nemůže neznat, ale že se v modlitbách rozněcuje naše touha, jíž můžeme obsáhnout to, co se nám Bůh chystá dát. Neboť je to něco ohromného, my však jsme malí a pro přijetí tohoto daru je v nás těsno. Proto se nám říká: Otevřte dokořán srdce, nespřáhejte se s nevěřícími.
Tímto ohromným darem je něco, co oko nevidělo, neboť to není barva, ani ucho neslyšelo, neboť to není zvuk, ani nevstoupilo do lidského srdce, neboť srdce člověka má naopak vystoupit k němu; a my jsme s to jej obsáhnout tím víc, čím víc a čím věrněji v něj věříme, čím pevněji v něj doufáme a čím horoucněji po něm toužíme.
Právě v této víře, naději a lásce se tedy nepřetržitě modlíme svou ustavičnou touhou. Avšak v určitých hodinách a dobách prosíme Boha také slovy, abychom se těmito znameními věcí sami povzbuzovali, abychom si sami uvědomovali, nakolik jsme v této touze pokročili, a abychom se sami ještě více pobízeli k jejímu rozněcování. Neboť čím vřelejší je láska, tím velkolepější je to, co působí. Říká-li tedy apoštol: Bez přestání se modlete, neznamená to nic jiného než: bez ustání mějte touhu po blaženém životě, což není žádný jiný život než život věčný, a žádejte si ho od toho, který jediný ho může dát.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Jer 29,13.12.11
Budete mě hledat, praví Hospodin, a naleznete mě, budete-li mě hledat celým svým srdcem. * Budete se ke mně modlit, a já vás vyslyším.
Dám vám budoucnost plnou naděje. * Budete se.
CHVALOZPĚV Bože, tebe chválíme
Bože, tebe chválíme.
MODLITBA
Modleme se.
Všemohoucí Bože, od tebe máme všechno dobré a v tvých rukou je celý náš život, dej, ať chceme vždycky to, co chceš ty, a ať ti sloužíme s upřímným srdcem. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2023 J. Vidéky